21. října, 2020 Jiří Januška
Foto: Wikimedia Commons/Gyurika
Pro skloňování cizích osobních jmen v češtině platí pravidlo, jež říká, že se primárně řídíme jejich výslovností. Podle jejich zakončení ve výslovnosti je přiřazujeme k příslušnému skloňovacímu typu. Výslovnost maďarských slov se dá vlastně velmi dobře vyčíst z jejich psané podoby. Podíváme se proto nejprve na to, která písmena maďarské abecedy se výrazně liší od písmen českých. Jak je tomu v lingvistických textech zvykem, budeme výslovnost uvádět v hranatých závorkách. V případě písmen d, t a n v kombinaci s i pak použijeme takový zápis, ve kterém například měkké české di přepíšeme jako [ďi], tvrdé dy jako [dy].
Nebudeme zde představovat to, jak maďarské hlásky vyslovují rodilí mluvčí, nýbrž se soustředíme především na výslovnost počeštělou. Ta je totiž základem toho, jak maďarská slova v češtině skloňujeme. Základní princip, který se při výslovnosti slov cizího původu (taktéž cizích vlastních jmen) v češtině uplatňuje, je následující: hlásky cizího jazyka, jejichž výslovnost se odlišuje od české výslovnosti, jsou nahrazovány nejbližšími, nejpodobnějšími hláskami českými.
Pokud jde o samohlásky, je nejnápadnějším rozdílem mezi češtinou a maďarštinou to, že druhý jmenovaný jazyk má navíc dva páry samohlásek přehlasovaných: ö a ő, ü a ű, jež se vyslovují jako [e], resp. [i], ale se zaokrouhlenými rty. Takové hlásky v češtině nemáme. Ve shodě s pravidlem uvedeným výše nahrazujeme ve výslovnosti ö českou hláskou [e] a ő [é], ü nahrazujeme hláskou [i] a ű [í]. Příjmení nejznámějšího maďarského básníka 19. století Petőfi tedy česky vyslovujeme [petéfi].
Přes některé rozdíly jsou ostatní maďarské samohlásky v zásadě velmi podobné obdobným samohláskám českým. I v maďarštině platí to, že každá samohláska má svoji podobu krátkou a dlouhou.
Písmeno y se v dnešním maďarském pravopise používá pouze v několika spřežkách. Je to spřežka gy, která označuje hlásku [ď], spřežka ty [ť], spřežka ny [ň] a spřežka ly, která označuje hlásku [j] (jež může být zapsána i písmenem j – ve kterém slově se píše jedno z těchto dvou písmen, je dáno historicky, a maďarské děti se to musejí naučit ve škole). Měkké i po d, t, n v maďarštině nezměkčuje, tedy například ni bude s [n], nikoli s [ň]; pokud chceme v maďarštině zapsat slabiku [ňi], musíme ji napsat nyi.
Velký pozor je třeba dávat na dvojici písmen, jež označují přesně opačné hlásky než třeba v polštině: v maďarštině písmeno s označuje hlásku [š], spřežka sz pak hlásku [s]. Další spřežky pak jsou: cs [č], zs [ž], dzs [dž].
Pokud vás zajímá reálná maďarská výslovnost některého maďarského slova, doporučujeme jej vyhledat na portálu Forvo (https://forvo.com/languages/hu/), na který rodilí mluvčí umisťují audionahrávky výslovnosti různých slov.
Při skloňování maďarských rodných jmen a příjmení vyjdeme ze zakončení jména v 1. pádě. Nejprve projdeme zakončení na samohlásková písmena, poté zakončení na souhlásková písmena.
Končí-li jméno na -a [a], nebývá s ním problém. Mužská jména se skloňují podle vzoru předseda, např. Attila, 2. pád Attily; stejně tak příjmení, například Varga, 2. pád Vargy; ženská jména podle žena, kupříkladu Piroska [piroška], 2. pád. Pirosky. Při přechylování odpadne koncové –a a ke zbytku přidáme –ová, tedy Varga > Vargová, popřípadě lze příjmení utvořit i od plného základu, Katona > Katonaová.
Při zakončení na -e [e] skloňujeme mužská jména podle takzvaného zájmenného skloňování, tj. Imre, 2. pád Imreho. To samé platí pro příjmení, například Fekete, 2. pád Feketeho; ženská jména se neskloňují Tünde [tynde], 2. pád Tünde. U přechylování lze použít obojí řešení, tj. odloučit –e nebo jej ponechat: Feketová i Feketeová.
Obdobně je třeba zacházet také se jmény končícími na -ő, neboť jak bylo uvedeno výše, v češtině vyslovujeme ő jako [é], tedy Ernő [erné], 2. pád Ernőho [erného]. Je ovšem třeba dodat, že pokud přece jen zachováme maďarskou výslovnost, pak se skloňuje podle pán, tj. 2. pád Ernőa [ernőa]. To, co bylo v tomto odstavci řečeno, platí i pro příjmení: Fenyő, 2. pád Fenyőho [feňého] nebo Fenyőa [feňőa].
Mezi maďarská jména, respektive příjmení zakončená na -i [i] patří také – z hlediska jejich skloňování v češtině – asi ten nejproblematičtější typ, totiž jména zakončená na -ai nebo -ei (např. Márai, Jókai). Celý problém spočívá v tom, že zatímco v češtině máme tendenci takovou skupinu hlásek vyslovit jako dvojhlásku, jako jednu slabiku (jako třeba v příjmení českého původu Rataj [ra.taj] – tečka zde a dále označuje hranici slabik – tudíž Márai [má.raj]), v maďarštině představují -a- a -i vrcholy dvou samostatných slabik, tedy [má.ra.ji]. Odtud dva způsoby skloňování takových jmen: podle muž (2. pád Máraie [má.ra.je]), nebo podle zájmenného skloňování (2. pád Máraiho [má.ra.ji.ho]). České příručky se tomuto jevu věnují spíše okrajově a lze říci, že v úhrnu nejednotně. Zatímco obecněji zaměřená Akademická příručka českého jazyka (s. 385) zařazuje jméno Koločai do kategorie jmen zakončených v písmu na samohláskové písmeno a ve výslovnosti na souhlásku, což by odpovídalo skloňování typu Máraie, příručky Naše a cizí příjmení v současné češtině (s. 68) a Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 6 (s. 67), jež se specializují právě na skloňování jmen, doporučují skloňování typu Máraiho, které je bližší původní maďarské výslovnosti těchto jmen.
Se zbylými jmény na -i pak není problém. U mužských jmen, respektive příjmení se uplatňuje zájmenné skloňování Józsi [jóži], 2. pád Józsiho, resp. Szilágyi [siláďi], 2. pád Szilágyiho [siláďiho]; přechýlení od plného tvaru Szilágyiová; ženská jména jsou nesklonná, např. Lili, 2. pád Lili. Obdobně jsou na tom jména zakončená na –ű, vyslovované v češtině jako [í], Szekfű [sekfí], 2. pád Szekfűho [sekfího]; Szekfűová.
V případě, že jméno končí na -y, se může jednat pouze o dvě možnosti. Buď je součástí spřežky (viz výše; pak to ale znamená, že ve výslovnosti je jméno zakončeno na souhlásku), nebo je to pozůstatek historického pravopisu (což je v případě příjmení možné), ve kterém písmeno y označuje stejnou hlásku jako písmeno i, tedy [i]. V některých případech ale nelze bez znalosti reálií tyto dva případy odlišit (tady může pomoci třeba Wikipedie v angličtině, kde je často u jmen uvedena i výslovnost jména ve fonetickém přepisu).
Pokud jde o spřežku (-gy, -ty, -ny, -ly), je skloňování následující: Karácsony [karáčoň], 2. pád Karácsonye [karáčoňe]; Nagy [nať], 2. pád Nagye [naďe]; Király [kiráj], 2. pád Királye [kiráje]; přechylování Aranyová [araňová] apod.
Pokud jde o pozůstatek historického pravopisu, u většiny příjmení písmeno y prostě označuje hlásku [i], včetně případů -ay, -ey, jež se chovají stejně, jako by tato příjmení byla zakončena na -ai, -ei, o čemž byla řeč výše. Je tedy Kölcsey s výslovností [kel.čej] a skloňováním Kölcseye, nebo s výslovností [kel.če.ji] a skloňováním Kölcseyho.
Pokud v historickém pravopise končí příjmení na –hy, např. Karinthy [karinty], 2. pád je Karinthyho [karintyho]; Csepreghy [čepregi], 2. pád Csepreghyho [čepregiho]. V případě –chy je třeba dodat, že spřežka ch v historickém pravopise označovala hlásku [č]. Tudíž výslovnost tohoto zakončení je [či], například Zichy [ziči], 2. pád Zichyho [zičiho].
Další podskupinu představují příjmení slovanského původu zakončená na –szky, např. Vidnyánszky [vidňánski]. Takový příjmení doporučují české příručky skloňovat jako přídavná jména, tedy 2. pád Vidnyánszkého [vidňánského].
Příjmení nespadající do těchto případů či do případu o odstavec níže se skloňují zájmenně, tj. Bródy [bródy], 2. pád Bródyho [bródyho]; přechylují se od plné formy, tj. Bródyová.
V některých případech není historické užití písmene y prostě rozlišitelné od spřežky, takových příjmení je ale poměrně malé množství: Batthyány [baťáňi], 2. pád Batthyányho [baťáňiho]; Thököly [tekeli], 2. pád Thökölyho [tekeliho]; Áprily [áprili], 2. pád Áprilyho [ápriliho]; Szily [sili], 2. pád Szilyho [siliho] apod.
V maďarštině se setkáme také se jmény, jež jsou zakončena na –ó. (Mimochodem mezi vlastnosti maďarštiny patří to, že slova ani slovní tvary nemohou končit krátkým [o]. Takže maďarská výslovnost třeba názvu města Brno je [brnó].) Podle českých příruček se taková mužská jména skloňují podle vzoru pán, přičemž koncovky se přidávají za celé jméno, tj. László [lásló], 2. pád. Lászlóa [láslóa]; Szabó [sabó], 2. pád Szabóa [sabóa]. Stejně tak se za celé jméno přidává přípona při přechylování, tj. Szabóová. Ženská jména se používají jako nesklonná, například Ildikó, 2. pád Ildikó. A to přestože některé mluvnice uvádějí, že je lze skloňovat podle vzoru žena.
Rovněž mužská jména končící na –u či –ú se skloňují podle vzoru pán a koncovky se přidávají za celé jméno, například Hajdú [hajdú], 2. pád Hajdúa [hajdúa]. Ženská jména jsou nesklonná, kupříkladu Miu, 2. pád. Miu; přechylování je Hajdúová.
Při skloňování jmen zakončených na souhláskové písmeno je třeba dávat pozor na spřežky a v jejich případě nevycházet jen z posledního písmene, ale z výslovnosti hlásky, kterou spřežka reprezentuje. V případě spřežky cs, jež označuje hlásku [č]: Kovács [kováč], 2. pád Kovácse [kováče]; v případě spřežky zs [ž]: Balázs [baláš], 2. pád Balázse [baláže].
Spřežka cz je pozůstatkem starého maďarského pravopisu a označuje hlásku [c]. Příjmení Rácz [rác] se tedy skloňuje ve 2. pádě Rácze [ráce].
Ještě jednou zdůrazňujeme, že velký pozor je třeba dávat na dvojici písmen s [š] a sz [s]. Příjmení Juhász se tedy vyslovuje [juhás] a skloňuje se v 2. pádě Juhásze [juháse]. Taková rodná jména a příjmení jako Lajos [lajoš] (zde upozorňujeme na to, že oproti zažité české výslovnosti s dlouhým [á] je jediná možná maďarská výslovnost tohoto jména s krátkým [a]) nebo Kis [kiš], se pak tedy skloňují Lajose [lajoše], Kise [kiše]. V historickém pravopisu se pak můžeme setkat i se zápisem –ss [š], např. Kiss [kiš], 2. pád Kisse [kiše]; případně. se spřežkou -ts [č], například Babits [babič], 2. pád Babitse [babiče].
Historickou spřežkou je také již zmíněné -ch [č], tedy Madách [madáč], 2. pád Madáche [madáče].
Písmeno -h na konci příjmení je ve většině případů také historický pozůstatek. Vystupuje v kombinaci s jiným souhláskovým písmenem a neoznačuje žádnou hlásku: -th [t], např. Tóth [tót], 2. pád Tótha [tóta]; -gh [g], např. Balogh [balog], 2. pád Balogha [baloga].
Uvedená doporučení se týkají toho, jak zacházet s jednotlivými rodnými jmény a příjmeními. Když však použijeme zároveň rodné jméno i příjmení, může se to první chovat jako nesklonné. To se týká jmen zakončených jinak než na souhlásku nebo na -a, zejména pak těch končících na -o (stejně jako v případě českých výrazů 2. pád Oto/Otto Nováka, Ivo Ševčíka): Bence Czinkóczi [bence cinkóci], 2. pád Bence Czinkócziho; László Németh [lásló német], 2. pád László Németha.
Použité příručky:
Knappová, Miloslava. 2002. Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: Tax Az Kort.
Pravdová, Markéta, a Ivana Svobodová, ed. 2019. Akademická příručka českého jazyka. 2. rozšířené vydání. Praha: Academia.
Strahl, Vlastimil. 1999. Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině: podle původních jazykových pramenů a prací českých lingvistů. Praha: Univiverzita Karlova v Praze – nakladatelství Karolinum.
Výslovnost spisovné češtiny. Výslovnost slov přejatých. Praha: Academia, 1978, s. 28, s. 57.
Zeman, Jiří. 2006. Výslovnost a skloňování cizích osobních jmen v češtině 6: polská, maďarská, estonská a latinská osobní jména. Hradec Králové: Gaudeamus.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025