Trochu jiné Vánoce ve Východním Prusku

20. října, 2020 RUBRIKA Zraněná města


imageMorPláž u obce Lesnoj. Foto: Kasia Bednarowicz

 

Kaliningradská oblast nepatří zrovna mezi vyhledávané turistické lokality. Za časů Sovětského svazu sem cizinci kvůli jejímu strategickému významu ani nesměli. Navíc samotné město utrpělo za druhé světové války značné škody. Přesto si zde milovníci historie přijdou na své. A nejen oni.

 

Příjezd do Kaliningradu vypadá stejně jako všude jinde: dálnice, obchoďáky a autosalony. Silnice jsou kvalitní, neocitli jsme se v žádné zácpě. Pouze nás odchytila dopravní policie kvůli kontrole dokladů. Auto má varšavskou espézetku, takže je vzhledem k častému pašování kradených aut z Polska a z jiných zemí Evropské unie podezřelé. Policisté působí profesionálně a zdvořile. Ostatně jako všichni ostatní zástupci uniformovaných složek, na které naše česko-polská pětičlenná výprava během prosincového putování po Kaliningradské oblasti narazí. Možná s výjimkou jedné ruské celnice, ale o tom až později.

Horší dojem dělá okolí našeho ubytování na malém sídlišti asi tak z přelomu 20. a 21. století. Příjezdové cesty jsou dost chaotické, děravé, s velkými loužemi. Několik v devadesátých letech nazdobených, dnes už ale sešlých paneláků odděluje od rodinných domků (včetně vilek z německé éry) nejen potok Goluboj, ale i brána.

Jinak je toto sídliště zastrčeno mezi Parkem kultury a odpočinku Junosť, železniční tratí k nádraží Kaliningrad Sevěrnyj a garážemi převážně s autoservisy. Před barákem se podle domluvy na WhatsAppu sejdeme s pohlednou paní okolo čtyřicítky, která nám předá klíče. Přijeli jsme pozdě, je večer a v Rusku ještě panuje předvánoční shon, který my máme již za sebou. Zkrátka je mnoho důvodů chovat se naštvaně, neosobně a odbýt povinnosti s maximálním omezením komunikace. Ale nejsme v Česku. Paní je velmi milá, energická, usmívá se, dává nám tipy, kam vyrazit na výlet. Moje hodně kostrbatá ruština jí vůbec nevadí.

Cestou do města nakoupím v pivním obchodě místní ležák s názvem Něměckoje a k němu hrst zauzených kalamárů. Časem zjistíme, že jeden z projevů zdejší pivní revoluce představují právě takovéto krámky, kde jsou pípy uzpůsobené k točení piva do PET lahví na doma. Já si to pivo dávám na ulici, za což podle místních předpisů můžu dostat pokutu, ale na to jsem z Polska zvyklý. Za parkem, který se táhne podél rybníka, se nacházejí zbytky křižáckého opevnění, kde sídlí několik historických muzeí. Některé křižácké budovy nejsou zrekonstruovány zrovna vkusně, s kýčovitým turismem se zde evidentně počítá čím dál tím víc.

 


Královec čili Königsberg byl založen ve 13. století Řádem německých rytířů a pojmenován na počest Přemysla Otakara II., který se zúčastnil jedné z křížových výprav do pohanských Prus. Po sekularizaci řádu v první polovině 16. století se Królewiec podřídil polskému králi, aby se o zhruba sto let později spojil s Braniborskem a stal se jedním z pilířů nově vznikajícího Pruského království, pod jehož žezlem se pak sjednotilo Německo. Königsberg byl během tažení proti Hitlerovi jakožto významné město nejvýchodnější říšské provincie (Východní Prusko, německy Ostpreußen) výrazně poničen a po druhé světové válce přešel pod vládu Sovětského svazu. Po jeho rozpadu se stal hlavním městem ruské exklávy obklopené Polskem, Litvou a Baltským mořem. Současné jméno získal v roce 1946 podle sovětského komunistického politika Michaila Kalinina.


 
Kdysi křižáci, dnes youtubeři

Směrem do centra vede něco mezi korzem a nákupní zónou. Hlavnímu náměstí Vítězství (Pobědy) dominuje obří katedrální chrám Krista Spasitele se sousedním, roztomile menším kostelem svatých Petra a Fevronie. Katedrála má tvar typický pro východoslovanské pravoslaví, jenom je hodně vytažená nahoru. Jako by svou velikostí chtěla zastínit megalomanství stalinistických správních budov lemujících náměstí o kousek níže. Na tomto pozadí působí kostel zasvěcený Petru a Fevronii jako útulná kaple. Sice je také postaven z divných, možná mramorových bloků, jejichž estetickou hodnotu neumím jednoznačně posoudit. Ovšem čelní zeď, kterou tvoří dva protínající se kruhy symbolizující svatý manželský pár, vypadá rozhodně zajímavě.

Ve městě je ještě jedna katedrála, zasvěcená Panně Marii a svatému Vojtěchovi. Od 14. století stihla několikrát změnit vyznání, národnost vlastníků, skoro zaniknout, téměř půl století čekat na opravu a nakonec se stát koncertním sálem. Katedrální Kantův ostrov je příjemné místo s malým vánočním jarmarkem, na kterém muž u stánku s grilem přesvědčuje zákazníky, že platit kartou je přece pohodlnější pro všechny. Zdá se, že toto místo představuje turistickou vizitku města, což je vzhledem k proslulosti zdejšího rodáka Immanuela Kanta asi správný tah. Byť se zde třeba jednou dočkáme i naučné stezky po stopách Ludmily Alexandrovny Očeretné, jež byla v letech 1983-2014 chotí Vladimira Putina. Jinak, co se slavnějších osobností týče, se v Königsbergu narodilo několik dalších německých intelektuálů, a v pozdějším Kaliningradu o něco víc ruských sportovců a celebrit. Například internetová modelka Anastasija Kvitko, jejíž Instagram sleduje 11,5 milionu uživatelů.

Během své návštěvy na jiné než německé nebo ruské epizody v historii města prakticky nenarážíme. Na jednu stranu místní v jedné z prvních vět rádi zdůrazňují, že jsou praví Rusové, protože sem v roce 1945 přišli s Rudou armádou jejich prarodiče, na stranu druhou se zdá, že město sází na turistickou značku Königsberg (v ruštině psáno spíše jako Kionigsberg). Vypovídají o tom nejen již zmíněné opravené křižácké (i kýčovitě znovu postavené rádobykřižácké) budovy, ale i virtuální Muzeum města Königsberg pořádající tematické túry po Kaliningradu nebo muzeum Altes Haus připomínající život v německém období.

První večer trávíme v baru Bykov ve zmíněné nákupní čtvrti u náměstí. Připomíná dražší podniky, jaké známe spíše z Barcelony či Kyjeva než z Prahy. Uprostřed je velký vysoký společný stůl pro asi třicet hostů, což má usnadňovat seznamování, u zdi stojí jen pár stolků pro menší skupiny. Mezi oním velkým stolem a barem je volný prostor pro tancování a malinká konzole dýdžejky. Za barem kromě mládeže pracuje asi čtyřicetiletý hipster/lumbersexuál. Podle Facebooku to bude asi majitel. Pár servírek roznáší drinky ke stolkům, většinou se ale obsluhuje u baru.

Dýdžejka hraje nelogickou směsku mezinárodních hitů, ale osazenstvo spíše ve věku majitele než zbytku obsluhy (my jsme někde mezi) i tak tancuje. Náš oblíbený ruský hit však u dýdžejky objednat však nejde – pouští se pouze zahraniční hudba, prý „politika baru“. Ta v podniku Ulicy naštěstí neplatí. Je zde narváno, na ruské šlágry včetně námi dříve požadované Vitaminky tancují mnohem mladší návštěvníci. Před vstupem se kontroluje úroveň opilosti. Na otázku vyhazovačů, jak se cítíš, stačí říct charašo a po kontrolním ohmatání jdeme dál i s českým kamarádem, který rusky neumí. Atmosféra je fajn, jeden polonofilní mladík má potřebu se objímat, druhý se chce hádat o Ukrajině.

 
Děd Moroz? Děd Pivko!

Baltijsk je zajímavý velkým množstvím pevností z různých období a donedávna to bylo úplně uzavřené armádní město. My chceme ale hlavně na pláž, podívat se na opačný (alespoň tedy z polského hlediska) konec Viselské kosy. Uprostřed města na pozadí brutalistní správní budovy stojí Leninova socha. Cestou k nábřeží zjistíme, že tu zbylo hodně německé kasárenské zástavby. U moře hrozně fouká, je konec prosince, takže koupání oželíme. Zvlášť když cedule u velkého vlnolamu, nad kterým se vznáší socha Petra Velikého na koni, varuje před příbojovým prouděním. Paní z dodávky, v níž se prodávají snacky a teplé nápoje, s definitivní platností maří naši naději, že by zde na pláži mohly být nějaké sauny či baně jako na litevské straně Kurské kosy.

V přístavu kotví rozmanitá vojenská plavidla. Vlastně jen stěží lze usoudit, zda se jedná o činné lodě, nebo muzejní exponáty. V kavárně v přístavu nebylo místo, což je nakonec ku prospěchu věci, neboť se nám podaří objevit malinkatou nonstop hospodu u nádraží s roztomilým názvem Děd Pivko, což je o to vtipnější, že jsme tu těsně před Novým rokem, kdy ruské děti napjatě čekají na příchod Dědy Mráze. Děd Pivko sice náš příchod asi nečekal, ale hned se uvelebíme u jednoho ze tří stolů. Objednávám sušené kalamáry, točený litevský cidre a vepřový šašlik. Platím kartou. V Kaliningradské oblasti je to větší samozřejmostí než v Praze. Všechno chutná výborně.

Tři pánové u vedlejšího stolu popíjejí nejspíše nějaký místní koňak, láhev mají schovanou v papírovém pytlíku. Po chvíli to nejstaršímu z nich nedá. Rozumí polsky, je podle svých slov inženýr a sedí tam s velitelem a politickým důstojníkem. „FSBšník,“ upozorňuje nás šeptem Ruska znalá členka výpravy na to, že důstojník zřejmě pracuje pro Federální službu bezpečnosti. Kdo je čeho inženýrem či velitelem nebo v jaké instituci působí důstojník, se ovšem neupřesňuje. Provokačně míněný dotaz, kde mají své manželky, žádný rozruch nezpůsobí. Jsou přece doma, velitel je vdovec. Za chvíli do něj u baru vrazí mladý chlápek, co si přišel koupit pivo s sebou. Zdá se, že bude rvačka. V pohodě, mávne rukou inženýr. Po chvíli je už zase klid, velitel sedí u našeho stolu. Nevěří další člence výpravy, že je Polka. Vyndá pas a žádá to samé po ní. Je to lehce děsivé, ale dopadne to dobře. Myslel si prý, že je Ukrajinka nebo Moldavanka. Nakonec se velitel, jehož otec byl Žid a matka Ukrajinka, pochlubí, že ten den, co se stal pravým Rusem, brečeli „jak Židáci, tak chocholové“ (chochol je pejorativní ruský výraz pro Ukrajince).

Na chvíli zmizí a vrátí se s flaškou šampaňského a čokoládou „pro holky“, k tomu vodkou a balením sleďů „pro frajery“. Úspěch mají především právě sledi. Takže už víme, že se zítra budeme v obchodě shánět po značce Russkoje more. Vodka se, když to zrovna není ta česká, většinou dá v pohodě pít, ale stejně se nám uleví, když se po chvíli v hospůdce objeví inženýrova žena a sotva načatá láhev zmizí spolu s ní, inženýrem i oficírem. Zůstává jen velitel. Hovor s ním se stává čím dál tím náročnějším. Chce nám za každou cenu organizovat program, jet s námi na výlet nebo aspoň jít na disko. Nakonec kouří s nějakým týpkem venku a my vyrážíme zpět do Kaliningradu. Později jsme zjistili, že cizinci pro vstup do Baltijsku potřebují kromě víza i speciální povolení, nicméně nám tam nikdo nedělal problémy. S výjimkou jednoho nameteného mužika, kterému vadilo, že jsem se pokoušel vyfotit buchanku upravenou na vojenskou sanitku.

 
Czech porn the best

Vrchní sovět představuje brutalistní highlight Kaliningradu. Dovnitř se jít nedá, budova je ale stejně prázdná. Kvůli projektové chybě ve statice se ostatně nikdy nevyužívala. Povzdechneme si, že dělat zde hlídače musí být skvělá práce, ale kvůli zimě si u tohoto naprosto zbytečného kolosu nedáme ani kafe, i když stánek vypadá lákavě. Raději jdeme do jedné doporučované pelmeňárny. Zase je co do designu přehnaně hipsterská. Je to řetězec s pobočkami v různých ruských městech a dokonce i v Kazachstánu. Nabízí netradiční kombinace pelmeňů, polévek a salátů. Holky mají podezření, že je jejich vývar lehce zkyslý. Ostatní jídlo je v pořádku, ale zase nic extra.

Pak jdeme podle plánu do baru Jelcin. Tento podnik vypadá podle zasvěcené členky naší výpravy přesně tak, jak si lidé na Východě představují Západ. Sedíš v drahých hadrech u stolku, hraješ Jengu a piješ drahé pivo. Nejlevnější pivo tu stojí v přepočtu přes padesát korun, ale my si oblíbíme ještě výrazně dražší Planet Ocean. Jde o ovocné gose s vodním melounem a okurkou od pivovaru Sabotage v Permu. Ujelo tedy kus cesty a chutná skvěle. Nápis na záchodě ale varuje: Drahé pivo tě nedělá krásnějším. Jinak je na toaletách spousta portrétů Borise Jelcina a také několik vyobrazení jeho manželky. Vstupní dveře zdobí protiputinovské samolepky.

Bar se pomalu vyprazdňuje. Námořník v důchodu, muž kolem čtyřicítky, se s námi dává do řeči poté, co naši mluvu identifikoval jako češtinu. „České porno je nejlepší na světě,“ prohlásí na úvod hodně jednoduchou angličtinou s těžkopádným přízvukem. Přesvědčuje nás, že Rusové jako on jsou v pohodě, protože osvobodili Polsko a porazili fašismus. Zprávy o přepadení Polska v roce 1939 a nedostatku svobody v současném Rusku jsou prý západní fake news a na důkaz zařve do sálu: „Putin je pederast!“ Dále předvádí fotky z ponorky, na které sloužil. Český kamarád ji k překvapení všech zúčastněných identifikuje (mimochodem mezi největší kaliningradské atrakce patří muzeum v ponorce). Po chvíli diskuse na téma vojenské techniky se ale stejně jako v Baltijsku hovor stává čím dál tím obtížnějším. O to víc, že jediná dobře rusky mluvící členka výpravy už šla spát. Další z účastnic našeho výletu později dostává od námořníka nabídku k sňatku: „Davaj poženimsja!“

Druhý den se vydáváme na úzký písečný poloostrov Kurská kosa. Konkrétně jedeme do obce Lesnoj, kde je na mapě značený maják a vedle něj hospoda. Před vjezdem do národního parku nás trochu překvapí malá kolona. Platí se tady vstupné, ale také budka uprostřed lesa bere karty. Pokračujeme po docela široké silnici a těší nás vědomí, že po obou stranách za lesem máme moře. Dopřejeme si kratší procházku po pláži. Míjíme dva rybáře. Je tu krásně, prázdno a čisto, i když sem tam narazíme na prvky zpevňující lesem porostlé duny. Zmíněný maják pochází z roku 1982 a vypadá docela divně, ale hospoda s vyhlídkou na moře vcelku ujde. Dáváme si ryby a slunce zapadá zrovna v místě, kde na obzoru přechází pevnina v moře. Ani zde o žádné sauně na pláži nevědí.

 
Syra uže nět

Pokračujeme do Sovětsku, jenž kdysi nesl německý název Tilsit (česky Tylže). Vcelku dobrá silnice vede přes několik vesniček, ostřejší zatáčky občas nejsou dobře značené. Ve městě Polessk vidíme jediné pouliční prostitutky během celého výletu. Je pro nás pozitivním překvapením, že je později nepotkáme ani na kamiony využívaných silnicích u polsko-litevské hranice, které byly tímto „byznysem“ ještě před pár lety nechvalně proslulé.

V Sovětsku jsme až za tmy. Docela obtížně hledáme náš hotel, protože na baráku vedle autobusového nádraží nejde moc poznat, že by mohl být právě tady. Pomůžou nám pokladní ze samoobsluhy v témže domě. Zvonek vydává docela strašidelné zvuky. Poměrně početné formální úkony související s ubytováním cizinců zvládá milá paní docela v pohodě. Ukazuje nám pokoj, jsme spokojeni.

Středem města vede relativně dlouhá pěší zóna. Na jejím začátku stojí na pozadí hotelu Rossija Leninova socha, vedle je z lampiček jako na vánoční stromek udělaný nápis Я ♡ СОВЕТСК (Miluji Sovětsk). Dále je tam zaparkovaná stará tramvaj MC-4 jakožto památník tylžským tramvajím, které zde jezdily v letech 1901 až 1944. U pěší zóny se nachází parčík s poměrně velkou venkovní expozicí sovětské vojenské techniky, další tank je k vidění u nádraží.

Už před příjezdem do města v jednom supermarketu zjistíme, že se slavný tylžský/sovětský sýr už nevyrábí, což nám přijde škoda. Místo toho se ale dají v Sovětsku nakoupit suvenýry s pruskou královnou Luisou, po které je pojmenován secesní most přes řeku Němen. Ten se stal proslulým hlavně díky fotografii Adolfa Hitlera, pořízené během jeho návštěvy města krátce před druhou světovou válkou. Jinak na německou minulost svým názvem a částečně výzdobou odkazuje též restaurace Prussia. Objednáváme si v ní pivo, naši oblíbenou polévku soljanka, vareniky a talíře syrových ryb (v menu popsaných jako červená a bílá). Později si dáme pochutiny k pivu, které prokládáme koňakem. Do pozdních nočních hodin je ve městě otevřený zřejmě jen jeden podnik, kam mládež chodí hrát konzolové hry a kouřit vodní dýmku. Naštěstí se nám podařilo uspořádat večírek s jedním ruským párem v hotelové kuřárně.

Zatímco do Kaliningradské oblasti jsme přijeli z polské strany, zpátky se vracíme přes Litvu. Trochu nás zdržují Rusové, kteří zjišťují, jestli nemáme nějakou dodatečnou nádrž na benzin. Asijsky vypadající celnice buší pěstí do pultu, když jí někdo nerozumí. Přejíždíme onen slavný tylžský most. Celý spadá do areálu hraničního přechodu mezi ruskou a litevskou celnicí. Proto máme pocit, že turistické prohlížení si mostu, natožpak jeho focení, nebude zde rozmístěnými bezpečnostními složkami zrovna vítáno, a raději zůstáváme v autě.

Litevská hraniční kontrola probíhá v pohodovém duchu. O to víc, že část posádky našeho auta zdraví celníky v litevštině. Po třiceti minutách strávených na rusko-litevském hraničním přechodě jsme opět v EU. Nicméně zbytek výpravy, který se rozhodl jet přímo do Polska, čekal na hranici asi sedm hodin, a to s pocitem, že celý proces Poláci schválně zpomalují, aby Rusům znepříjemnili novoroční a vánoční (ano, v tomto pořadí) nákup v Polsku. Že je to jinak velmi příjemný a kvalitní zážitek, zpívá v jedné ze svých písniček kaliningradská hudební skupina Parovoz. Naše část výpravy je ale ráda za rychlou cestu a doplnění zásob pochutin z Ruska oblíbenými delikatesami z Litvy. Přestože jich máme plný kufr, budeme na tento výlet rádi vzpomínat mnohem déle, než nám tyto zásoby vydrží.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.