10. března, 2023 Lucie Zakopalová
Po povstání ve varšavském ghettu byla celá čtvrť srovnána se
zemí. Zbyl jen kostel sv. Augustina.
Foto: Wikimedia Commons
„Bylo nám sděleno, že až na jisté výjimky mají být Židé bez ohledu na věk a pohlaví vysídleni na východ. Do 4 odpol. musí být připraveno k transportu 6000 lidí. A tak tomu bude (přinejmenším) každý den,“ zapsal si 22. července 1942 do deníku Adam Czerniaków, předseda Židovské rady (Judenrat) ve varšavském ghettu. Ta měla vypracovat seznamy, na jejichž základě pak z takzvaného Umschlagplatzu odjížděli lidé do vyhlazovacího tábora Treblinka. Oficiálně se mluvilo o přesídlení na východ, ale brzy se rozšířily zprávy o tom, co to ve skutečnosti znamená.
Židovskou radu postavilo SS hned první den do nezáviděníhodné role: pokud na shromažďovacím místě nebude stát dost lidí, okamžitě bude zastřeleno sto zajatců, mezi nimiž byla i žena Adama Czerniakowa. Předseda Judenratu, který se pokoušel vyjednat alespoň výjimku pro děti nebo sirotky, už neviděl žádné východisko a ve svém domě spáchal sebevraždu. Části jeho deníku se podařilo zachránit a česky je před několika lety vydalo v překladu Jiřího Červenky nakladatelství Sefer. Deník varšavského ghetta je unikátním svědectvím. Úsečné, často několikavěté zápisky o tragické realitě vypovídají mnohdy více než celé romány.
Czerniakowovy deníkové záznamy odrážejí i postupné každodenní zhoršování situace od momentu, kdy vůbec ghetto vzniklo. Ve Varšavě předtím zvláštní uzavřená židovská čtvrť neexistovala, byť se židovští obyvatelé soustřeďovali v oblasti Muranowa, kolem obchodní tepny, ulice Nalewki a v okolí. Na jaře 1940 sem nacisté přesídlili všechny Varšavany „židovského původu“ a kolem ghetta začala vznikat zeď. Postupně sem též byli deportování Židé z jiných polských i evropských měst. V roce 1941 zde žilo v otřesných podmínkách a s minimálními příděly jídla téměř půl milionu lidí. Mnoho z nich zemřelo hladem nebo na různé nakažlivé nemoci. Ve středu 22. července 1942 pak začaly cílené masové deportace do Treblinky (takzvaná Grossaktion Warschau). Na jaře roku 1943 zbývalo v ghettu necelých padesát tisíc obyvatel.
Devatenáctého dubna vyhlásil Heinrich Himmler jeho konečnou likvidaci, jenže ke svému překvapení se německé vojenské oddíly setkaly s ozbrojeným odporem. Byla to vůbec první podobná akce v Evropě – židovské povstání ve městě. Něco přes tisíc špatně vyzbrojených povstalců stálo proti dvěma tisícovkám vojáků disponujících různými druhy zbraní včetně těch chemických. Německé jednotky systematicky zapalovaly dům za domem a do podzemí vypouštěly plyn. Zároveň probíhaly deportace a masové popravy civilních obyvatel. Šestnáctého května velitel akce, nechvalně proslulý Jürgen Stroop, vyhlásil, že židovská čtvrť ve Varšavě přestala existovat.
Samotný Stroopův příběh nekončí jako řada jemu podobných v Jižní Americe nebo poklidným důchodem v poválečném Německu. V roce 1945 ho zajala americká armáda. Nakonec byl vydán do Polska a za své zločiny souzen. Na trest smrti, který byl vykonán 6. března 1952, čekal v cele spolu s Kazimierzem Moczarským, jedním z hrdinů polského odboje. Armia Krajowa (Zemská armáda) totiž pro komunistickou vládu představovala nejhoršího nepřítele, takže po válce bylo s jejími členy, kteří s okupanty bojovali a riskovali životy, zacházeno stejně jako s nacisty.
Moczarski byl krutě mučen a odsouzen k trestu smrti. Ačkoliv mu byl změněn už v roce 1953 na doživotí, dozvěděl se o tom až o dva roky později. Během měsíců, které strávil v cele se Stroopem před jeho popravou, dokázal válečného zločince přimět k hovoru. Když byl Moczarski na vlně politického tání v roce 1956 propuštěn, Stroopovu výpověď sepsal a vydal ve formě reportáže. Česky vyšla jako Rozhovory s katem. Moczarski v ní dokumentární metodou představil portrét před válkou naprosto průměrného a nepříliš inteligentního muže, jehož cynismus, kariérismus a amorálnost byly nejlepším receptem pro dosažení hodnosti důstojníka SS, pro nějž se likvidace ghetta stala jedním z životních úkolů.
Vyhlazením židovských obyvatel ale vše nekončilo, varšavská čtvrť byla po povstání pečlivě srovnána se zemí. Na místě pracovali váleční zajatci, na nějaký čas tam vyrostl koncentrační tábor. Zůstal stát jen kostel sv. Augustina, kde Němci zřídili sklad ukradeného židovského majetku a později stáj. Osamocená stavba na „poušti z kamení a cihel“ se později stala jedním z vizuálních symbolů zničené poválečné Varšavy.
Po roce 1945 byl obnovením čtvrti Muranów pověřen architekt Bohdan Lachert, mimochodem člověk, který se už před válkou postavil polskému národoveckému antisemitismu a během války potom aktivně pomáhal Židům. Modernista Lachert se rozhodl čtvrť proměnit v živý pomník. Využil pro výstavbu sutiny a ruiny, domy tedy stojí na zvýšeném terénu, který vznikl navršením všeho, co na místě zůstalo. Ze stejného materiálu vznikaly i domy. Jak říká Beata Chomątowska, zakladatelka nadace Stanice Muranów a autorka publikací věnovaných této čtvrti, byl to odvážný projekt, protože v sutinách se kromě cihel, písku, malty nebo omítky nacházely také lidské ostatky.
Lachertův původní záměr, tedy že by budovy nebyly omítnuté a odhalovaly tak strukturu sutin s betonem, nebyl dodržen, přibyly také prvky sorely. Návštěvníkům zvenčí tak máloco napovídalo, na jakém místě se nacházejí. Teprve později k velkému pomníku Hrdinů ghetta začaly přibývat další. Největší proměnu ale přinesla až stavba Muzea dějin polských Židů POLIN. Expozice v ceněné nadčasové budově mapuje tisícileté dějiny židovských obyvatel na polském území od jejich počátků až po holocaust. Věnuje se i pogromům a antisemitismu – vedle toho, že Zemská armáda židovským povstalcům pomáhala a dodávala zbraně, je také nutno zmínit, že některé nacionalistické skupiny vnímaly likvidaci ghetta jako definitivní konec komunismu spojovaného právě s židovským prostředím.
POLIN stojící na zelené louce, která je přirozeným centrem Muranowa, se zabývá všemi aspekty polsko-židovského soužití. Tedy i společným ozbrojeným odporem proti německé okupaci, protože židovští bojovníci se zapojili také do Varšavského povstání v roce 1944, kde většina z nich padla. POLIN (k němuž přibylo vznikající Muzeum varšavského ghetta) organizuje též vzpomínkové akce, především připomínku povstání, symbolicky rámovanou heslem „Łączy nas pamięć“ (Spojuje nás paměť). Emblematické jsou žluté narcisy čili květiny, které kladl jeden ze dvou přeživších vůdců povstání Marek Edelman k pomníku ghetta, ale také je sám od neznámého dárce dostával vždy 19. dubna. Narcis na klopě kabátu je symbolem společných vzpomínek ve městě, které ztratilo mnoho svých obyvatel a svou předválečnou architektonickou tvář.
Ačkoliv je dnes likvidace Varšavy vnímána především jako důsledek obou povstání, plán na její zničení existoval už dříve. Němečtí architekti na přání Adolfa Hitlera vypracovali podklady, jak nejdříve cíleně zbourat původní polskou zástavbu a následně vystavět pracovní tábor. V jiné části pak vyprojektovali „nacistické město snů“ s monstrózními budovami a kasárnami. Polské hlavní město mělo být symbolicky pokořeno. Barbarská likvidace spojená s potlačením obou povstání, kde způsob vyvražďování a vypalování domu za domem byl až otřesně podobný, je ovšem na hony vzdálena původní představě o „čistém řezu“ a stavbě sídla pro nadlidi.
Dramatický příklad Varšavy velmi dobře ukazuje, jak je architektura pro totalitní režimy zásadní. A jak se dějiny propisují do podoby města. To ve svém dokumentárním filmu Varšava: rozdělené město citlivě zachytil kanadský režisér s polskými kořeny Eric Bednarski. Dokument, který vysílala mimo jiné i Česká televize a u příležitosti výročí povstání jej bude možné zhlédnout v dubnu a v květnu v pražském Židovském muzeu nebo v brněnském kině Art, inspiroval jedinečný nález původních záběrů z ghetta. Ty pořídil režisérův vzdálený příbuzný a Bednarski je náhodou objevil. Postupně tak začal poznávat dějiny ghetta, mluvil s pamětníky. Třeba s Polákem, jenž jako kluk pozoroval mizení svých židovských kamarádů, nebo s těmi, kteří byli do ghetta vystěhováni. Ve srovnání archivních fotografií a vzpomínek se současným Muranowem hmatatelně vyvstane rozsah tragédie.
To, že dnes najdeme v městském prostoru tolik připomínek ghetta i jeho obyvatel, je tváří v tvář pokusu o jeho úplnou likvidaci skutečným vítězstvím židovských povstalců. Jestli to je vítězství konečné, ukážou až další léta, protože starost o historickou paměť je proces složený z drobných gest každého obyvatele města, který se ale neobejde bez podpory a pochopení ze strany úředníků a politiků.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024