10. března, 2023 Karel Barták
Radost z českého předsednictví. Zleva: předsedkyně Evropského
parlamentu Roberta Metsola, český premiér Petr Fiala a šéfka
Evropské komise Ursula von der Leyen. Foto: Vlada.cz
Předsedat půl roku Radě EU je v evropském soustrojí normální povinnost; když na vás přijde řada, prostě to uděláte. Dokonale se připravíte, namastíte si svaly, naberete lidi, nasypete do soukolí něco peněz a pak se dřete nikoliv pro sebe, ale pro celou unijní sedmadvacítku. Od Česka se čekalo, také kvůli zpackanému prvnímu pokusu před třinácti lety, že to bude takový ten matný, upachtěný výkon, jaký někdy podávají menší země, zvláště ty, co do Unie vstoupily v roce 2004 a později. Že se budeme hodně spoléhat na sekretariát Rady EU a Evropská komise si s námi bude hrát jako kočka s myší. Že nedokážeme vyjednat významné průlomy a ani o ně nebudeme stát. A nakonec proč ne, předsednictví je vlastně rutina a co neudělá jeden, dotáhne pak druhý. I tak se k tomu stavěli ještě na jaře někteří vládní politici.
Právě to, že se čekalo tak málo, umocnilo překvapení. Slova chvály ze všech stran byla více než obvyklou zdvořilostí. Kdo by se byl nadál, že čeští vyjednávači dostanou „pod střechu“ více než polovinu kontroverzních legislativních aktů z klimatického balíku Fit for 55 a že je jménem členských zemí dojednají se „zeleným“ Evropským parlamentem? Svědčilo to o perfektní přípravě, dokonalém zvládnutí matérie, vyjednavačském umění a v neposlední řadě o tahu na branku, včetně nemalého fyzického úsilí. Některé trialogy mezi europarlamentem, Komisí a Radou EU trvaly desítky hodin. Klobouk dolů před českými diplomaty a experty, kteří to ukočírovali od začátku do konce. Zejména pak před ústřední postavou tohoto kolotoče, velvyslancem Jaroslavem Zajíčkem, do jehož gesce spadají odborné agendy EU, od digitalizace po zemědělství, a který byl centrální postavou všeho diplomaticko-úřednického dění.
Úspěšné posunutí zelené agendy v Praze ovšem leckomu vadilo. Ještě před začátkem našeho předsednictví zněly dosti silně výzvy, aby se pod českým vlivem EU od Green Dealu odvrátila. Aby se přestalo věřit v „zelenou ideologii“, která v EU tak nabobtnala.
Pak se ovšem stalo něco, co nikdo nečekal – v důsledku ruského vpádu na Ukrajinu se během několika týdnů totálně změnila energetická situace na kontinentu. Bylo stále jasnější, že bude třeba se odstřihnout od laciného ruského plynu. Ceny plynu a elektřiny, o které se dlouho nikdo nestaral, protože je reguluje „spravedlivý“ trh, se ze dne na den staly výbušným tématem číslo jedna. A postupně začalo mnoha politikům svítat, že tento zvrat neznamená umíráček pro Green Deal, jak se mohlo zprvu zdát. Fosilní paliva z Ruska, která už nepřiplynou, sice načas nahradí dovoz zkapalněného plynu (LNG). Dlouhodobě a trvale je ale lze nejúčinněji nahradit jednak úsporami energie, jednak prosazováním obnovitelných zdrojů a nánosu nedůvěry zbaveného jádra. Pražská argumentace zapadla dřív, než se stačila pořádně ozvat.
Během předsednictví se tužili nejen diplomaté, ale i někteří ministři. Ačkoliv se od členů vlády čekalo, že se budou snažit vypjatý půlrok „nějak přežít“, leckdy se do toho doslova položili. Kéž by jim to vydrželo. Vzpomeňme ministra průmyslu a obchodu Jozef Síkelu (za STAN), který předsedal osmi schůzím ministrů energetiky, z toho pěti mimořádným, jež sám svolal. Výsledkem byla celkem solidní odpověď EU na ruské vydírání hrozbami zastavení dodávek fosilních paliv, zejména zemního plynu. Na konci českého předsednictví byly plynové zásobníky v EU plné, úspory rostly. Bohaté energetické firmy platily mimořádné daně. Byl domluven systém společných nákupů i solidárního sdílení plynu a stanoven jeho cenový strop pro případ mimořádných výkyvů. A podíl ruského plynu na evropské spotřebě se ze čtyřiceti procent snížil na devět.
Dobře si počínal ministr dopravy Martin Kupka (ODS), který dovedl ke zdárnému konci důležité jednání o evropských dopravních koridorech (TEN) či zařídil rychlé uznávání ukrajinských řidičských průkazů v celé EU. Ministr pro vnitřní rozvoj Ivan Bartoš (Piráti) zase předsedal schůzi, na které se povedlo dojednat vůbec první evropský zákon upravující využívání umělé inteligence. A dalším Síkelovým majstrštykem se stal zákon o čipech, který vytváří podmínky pro to, aby se výroba těchto naprosto nezbytných a nedostatkových komponentů v Evropě do konce desetiletí zdvojnásobila, tedy aby se zmenšila závislost na jejich dovozu.
Češi převzali štafetu od Francouzů ve velmi nesnadné době a doběhli s ní dál, než museli. A nejen to. Ve všech případech, ať šlo o zahraniční politiku nebo rybolovné kvóty, usilovali o jednotu, o konsensus. Nejenže dokázali v některých případech odsunout stranou pověstné české „národní zájmy“, za něž se celá desetiletí jezdilo do Bruselu exkluzivně bojovat, ale šli ještě dál – i když se rýsovala možnost dosáhnout dohody kvalifikovanou většinou, prali se o takový výsledek, pod který se mohlo podepsat všech sedmadvacet vlád. Zadělali si tím na nějaké to dobro pro budoucnost – až budou sami potřebovat, nebude toto zapomenuto.
Ruská invaze na Ukrajinu, která v okamžiku startu předsednictví zuřila čtvrtý měsíc, sice obrátila vzhůru nohama mnohé původní plány, ale zároveň se stala tmelem jednoty a vlastně Čechům jejich úkol usnadnila. Bylo jasné, že tváří v tvář ruské agresi musí EU zůstat jednotná, že nepřítel využívá každé známky rozkolu. Důležité bylo i to, že Němci, Francouzi, Italové a další země západní Evropy, které tradičně pěstovaly vazby na Rusko, museli dát za pravdu „novým“ členům s neblahou zkušeností ze sovětských dob a vůči Kremlu přitvrdit.
Ukázalo se, že vlažná reakce na anexi Krymu v roce 2014 – podobně jako výstavba plynovodu Nord Stream 2 a spoléhání se na proměnu myšlení kliky kolem Vladimira Putina pěstováním obchodních vazeb (Wandel durch Handel) – byla špatnou strategickou volbou. A předsedající Češi měli najednou výhodu, že sice patřili k těm, kdo se k Rusku stavěli velmi kriticky, nepůsobili však přece jen tak radikálně jako „jestřábi“ Polsko, Litva, Lotyšsko či Estonsko, a byli tudíž věrohodnější.
České postoje během předsednictví jasně ukázaly, že spolupráce zemí Visegrádu, ještě nedávno za předchozí české vlády prosazovaná jako základ naší zahraniční politiky, vlastně neexistuje. Funguje nepochybně silná vazba na Slovensko a také jistá, až zarážející sympatie premiéra Petra Fialy a vůbec celé ODS k polské vládní straně PiS. Ani Češi však nenadělali nic s pokračujícím sešupem Maďarska do bezbarvé mlhy nedemokracie. Postoje vlády Viktora Orbána komplikovaly vše. Tím spíš stojí za připomenutí, jak čeští diplomaté rozpletli motanici spočívající v maďarské blokaci evropského úvěru pro Ukrajinu ve výši 18 miliard eur kvůli neochotě EU vyplatit Budapešti peníze ze strukturálních fondů. Maďarsko také odmítalo schválit novou evropskou korporátní daň, pokud EU nedá zelenou jeho plánu obnovy. Jako třešničku na dortu k tomu blokovalo zdanění nadnárodních společností. Češi postupovali trpělivě, krok za krokem, se spoustou bilaterálních kontaktů a partií rozehraných na několika šachovnicích. Což svědčí nejen o ambici uhrát dobrý výsledek, ale především o dobrém pochopení toho, jak to v EU chodí.
Ve velmi neúplném výčtu úspěchů by neměl chybět důstojný pražský summit konaný 6. října, kdy jasný protiruský postoj EU přijeli do Prahy vyslechnout a vlastně de facto podpořit nejen lídři západobalkánských kandidátských a přidružených zemí, ale také Turecka, Arménie, Ázerbájdžánu, Gruzie či Moldavska. Ačkoliv třeba turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan hraje vůči Rusku a Ukrajině velmi dvojakou hru a srbský prezident Aleksandar Vučić zase odmítá protiruské sankce EU, jejich přítomnost na rodinné fotografii z pražského summitu, jehož vyznění bylo jednoznačné, má politickou váhu. Češi také dokázali zahájit přístupové rozhovory s Bosnou a Hercegovinou a rozběhli jednání s Makedonií a Albánií. Nepodařilo se jim naopak, přes všechnu snahu ministra vnitra Víta Rakušana (STAN), překonat odpor Rakouska k přijetí Bulharska a Rumunska do schengenského prostoru.
Lze-li hledat na českém šéfování Evropské unii nějakou očividnou vadu, pak je to nedostatečný dopad na domácí veřejné mínění. Čeští občané se o tom, co bylo v potu tváře v Bruselu vyjednáno, moc nedověděli. Naši ministři v médiích příliš nevysvětlovali, jaký dopad pro Čechy, Moravany a Slezany budou mít opatření čerstvě vyjednaná pod českou taktovkou a proč se přistoupilo k tomu či onomu kompromisu. Musela za ně zaskakovat hrstka novinářů, kteří se této problematice věnují, a pár odborníků, třeba z profesních svazů. Prostor zůstal tudíž otevřen interpretacím všeho druhu, často smyšlenkám, pokřiveným tvrzením nebo přímo hejtům. Česká politika tak propásla ideální příležitost, aby ji pochválili nejen partneři a cizí novináři, ale také vlastní občané.
Takže: v Bruselu jsme se vyznamenávali, ale doma jsme se tím moc nechlubili. Stará dobrá skepse vůči evropské integraci, zasetá a hojně zalévaná Václavem Klausem a jeho ODS, má tuhý kořínek. Fialova vláda úřaduje sice konzistentněji a racionálněji než ta předchozí Babišova a její vklad do předsednictví v EU byl důsledný a snad i upřímný. Vadou na kráse, viděno z Bruselu, nicméně zůstává nepochopitelné ukotvení ODS v euroskeptickém parlamentním klubu Evropských konzervativců a reformistů (ECR). Tam si její europoslanci medí po boku polských politiků ze strany PiS, s níž má přitom dnešní ODS objektivně málo společného. Předseda nejsilnějšího klubu Evropské lidové strany (EPP) Manfred Werner nedávno v Praze navštívil své „ovečky“ z KDU-ČSL a TOP 09, ale obědval i s Fialou. Že by se stávající koalice Spolu udržela i pro evropské volby v roce 2024? A že by se ODS ocitla i v europarlamentu v evropském liberálně konzervativním mainstreamu, kam patří?
Tyto trendy nejspíše podnítí i postoje nově zvoleného českého prezidenta, což bude vítaná novinka. Petr Pavel mluví zcela zřetelně. Nejenže považuje členství Česka v EU za jedinou možnou alternativu, ale přeje si, abychom tam byli vidět a slyšet: „Nemůžeme jen tiše sedět, přikyvovat a potom nadávat na výsledek. Musíme být aktivnější a zároveň konstruktivní.“ Mnohými nenáviděný Green Deal vidí takto: „Realita, před kterou neutečeme. I když je válka a jsme v problémech, dramatická situace ohledně kvality životního prostředí tím nezmizela.“ K přijetí eura, jež zatím pro ODS představuje červený hadr, Pavel říká: „Realita nás už pomalu předbíhá, protože mnoho firem už na platební styk v eurech přešlo.“
Na Hradě zasedne politik, jenž má jasno a nenese si s sebou zátěž odporu či skepse vůči EU, která provázela naši společnost po uplynulá desetiletí a dostala se české politice jaksi pod kůži, včetně nejvyšších míst. Navíc bude aktivní, jeho hlas bude slyšet. Předpokládejme, že ukrajinská válka otevřela spoustě lidí oči, protože ruské hrozbě se demokratické evropské země mohou postavit jen společně a jednotně. Po úspěšném předsednictví a dobré volbě prezidenta máme tedy nakročeno správným směrem.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024