09. března, 2023 Matúš Guziar
Výřez z obálky knihy Viliama Klimáčka.
Zájem literárně zpracovat látku národní historie u Viliama Klimáčka není ničím novým, ba právě naopak, dějinnými zvraty se ve své umělecké činnosti nechává rád opakovaně inspirovat. Za všechny připomeňme jeho romány Námestie kozmonautov, Horúce leto 68, Beat: Kniha útekov. Tentokrát děj knihy Márnosť klade do roku 1958, avšak celkem otevřeně nerespektuje faktický sled událostí slovenských dějin, ale vnímá minulost spíše jen jako odrazový můstek pro vytvoření celkem nového, dystopicky působícího světa.
Historická autenticita je proto v příběhu narušena celou řadou různých žánrových postupů. Autor tak využívá vícero fikčních schémat, která si tu vzájemně konkurují, ať už hovoříme o dystopii, alternativní historii či historické grotesce ozvláštněné prvky sci-fi a tradičními metodami coming-of-age románu. Takto žánrově variabilní umělecké zpracování dává následně autorovi narativní svobodu, aby dostatečně přesvědčivě vystavěl uměleckou integritu své historické fikce.
Text zároveň prostřednictvím mnohých referencí, motivů či scén otevřeně přiznává inspiraci faktickou minulostí. Kromě konkrétního časového ukotvení příběhu se setkáváme i se zmínkou o druhé světové válce. Tady však podobnost se skutečností jakoby mizí a nastupuje převaha autorské imaginace. Příběh pomalu odhaluje svou vlastní alternativní historii poválečné Evropy, kterou v roce 1950 otřásla zkušenost totální války mezi Východem a Západem. Její příčina přitom zůstává tajemně nepojmenovaná.
Relevantním momentem fabule románu se stává absurdní událost – objevení ložisek speciálního prvku nihília v útrobách slovenské krajiny. Východ pod nadvládou Ruské náruče tak využívá nasazení nihíliové bomby v průběhu války. Její použití na zničení Bruselu následně znamená vojenské vítězství a politickou a ekonomickou dominanci Euro-asijské unie nad prohnilým a slabým Západním spáleništěm. Alespoň takto to zaznívá v interpretaci Infovize, společného média Ruské náruče a jejích satelitů. Nejvýznamnějším z nich se stává právě Nihílie, původně slovenská země bohatá na ložiska vzácného a tajemného prvku. Děj románu se však nesoustřeďuje na zobrazení války jako takové, ale na společenskou konsolidaci a oslavu režimu při uskutečňování výstavy Expo 58.
Zákony režimu slovenské Nihílie jsou čtenáři odhalovány prostřednictvím perspektivy jednoho z vypravěčů, téměř patnáctiletého Borise3. Jména protagonisty a ostatních postav Márnosti složená z různých čísel a symbolů evokují rozbitý charakter rodinných vazeb, stejně jako pocit emocionální vyprázdněnosti. Problematické rodinné vztahy dokresluje skutečnost, že Boris3 nazývá svou matku „křížnou“, neboť kromě něho má další děti zplozené s různými muži. Jedním z jejích dalších synů a Borisovým nejlepším kamarádem je jeho křížný bratr David5. Navzdory existenci rodiny však hrdina pociťuje velké odcizení a osamělost a zároveň kvůli své pevné morálce naplňuje roli outsidera. V rámci celé společnosti Nihílie však patří mezi Mimořádné, jelikož se jeho otec zasloužil o objevení chemického prvku nihília, načež za záhadných okolností zmizel.
Boris si tak užívá speciálního postavení, bydlí v luxusním Koldomu, který stojí v opozici ke staroměstskému ghettu obývanému hlavně podřadnými členy společnosti, takzvanými Řadovými. Společnost je tak jasně kastovně rozdělena a její jednotlivé skupiny téměř nepřicházejí do kontaktu. Režim satelitní Nihílie je přitom plně ovládán z Kremlu diktátorem označovaným jako Admiralissimo. Zobrazení jeho postavy, stejně jako i dalších lídrů satelitních států Ruské náruče, přitom nabírá jasně groteskní rysy, čímž Klimáček zřetelně paroduje někdejší sovětské vůdce.
Jak to však už v dystopiích bývá, tvrdé zákony materialistického režimu začnou být zpochybňovány některými jednotlivci, kteří se aktivizují v sektě quinquinistů uctívajících sílu Slunce a trvalou hodnotu chlebového kvásku. Autor tak nezobrazuje groteskně jen záporáky příběhu, ale ironizuje také jejich hodnotový protiklad. Postava Borise samozřejmě následuje schématickou zápletku dystopických románů, dospívající chlapec proto začne o režimu pochybovat a skrze vlastní zkušenosti s Řadovými, snahu o pomoc bratru Davidovi a intimní avantýru s prostitutkou se dostává blíže k táboru ilegálních quinquinistů. Prostřednictvím zprávy od vězněného otce zjišťuje, jakým způsobem se režim dostal k nihíliu a co je jeho skutečnou podstatou.
Motiv nihília přitom Klimáček vytváří jako metaforu s hlubším významovým přesahem. Tato vzácná látka totiž pochází z půdy, která udržuje paměť všech historických traumat slovenského národa. Její síla tedy pochází z neštěstí neboli marnosti, která je však ku prospěchu států Unie rozšířená do koutů nepřátelského Západu. Alespoň takto je živena legenda o vítězství Unie ve válce. Hrdina však přichází pomalu na to, že žije uprostřed lží a bludů režimu, kterým přestává věřit, a sám se snaží uniknout ze spárů totalitní despocie.
Z naznačené zápletky je tedy zřejmé, že Klimáček vytvořil svět Nihílie, který působí narativně uceleně a překypuje bohatým zastoupením různých bizarních figurek a absurdních akčních scén. Stejně podmanivé se zdá být jeho propojení faktické historie s prvky sci-fi. Originálním nápadem se proto ukazuje i přiznání centrální hospodářské role Slovensku jakožto výhradnímu producentovi vzácného nihília, čímž si autor ironicky pohrává s historicky periferním postavením země. Všechny zmíněné pokřivené postavy a bláznivé situace tak z románu činí divokou čtenářskou jízdu, která se nebojí přiblížení k brakové, respektive žánrové literatuře.
Z toho důvodu je na závěr vhodné zdůraznit skutečnost, že Klimáček volí značně odlišnou modalitu svého vyprávění než většina podobně laděných příběhů. I když vytváří svět temný, zůstává deformován groteskním, tedy výrazně komickým způsobem, což je nakonec i správnou narativní volbou. Spisovatel totiž nevytváří dystopický svět usazený někde v daleké budoucnosti, ale přetváří tímto způsobem čtenáři dobře známou komunistickou minulost. Proto není úplně na místě stavět tento román vedle příběhů Orwella či Bradburyho. Spíše připomíná groteskně temné texty jiného slovenského spisovatele, Petera Pišťanka. V souvislosti s fabulí prózy a způsobem zobrazení jsou proto mnohé scény lehce představitelné formou komiksových obrazů. Pokud by tento román byl převeden právě do podoby komiksu, mohl by zřejmě zaujmout větší okruh nejen domácích čtenářů, a zaznamenat tak úspěch na poli tohoto populárního uměleckého žánru. Klimáčkův pokus o dystopii nemá zapotřebí aspirovat na exkluzivní hodnotu vysoké literatury, ale může dostatečně pobavit ty z nás, kteří spojení dystopie a grotesky s chutí ocení.
Viliam Klimáček: Márnosť, Marenčin PT, 2022.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024