Jak zachránit svět sledováním polských filmů

14. března, 2021 RUBRIKA Kultura


imageVPKSnímek z filmu Vesnice plavajících krav (Wieś pływających krów). Foto: Facebook/SwimmingCowsDocumentary

 

Návštěva kina patří mezi aktivity, které si kvůli pandemii ještě nějaký čas nebudeme moct dopřávat tak často, jak bychom chtěli. A to už nemluvíme o kinosálech, kde bylo možné vzít si na projekci třeba skleničku vína. Zůstat doma je stále jeden ze způsobů, jak chránit jiné. Nemusíme přitom ovšem být bez kultury. Pokud vás zajímají nové polské filmy, najdete je i v českých on-line filmotékách.

 

 Polská kinematografie v posledních letech dobyla leckteré české festivaly. Hitem na internetové platformě Moje kino LIVE a následně i na sociálních sítích se pak loni na podzim stal film Jana Komasy Corpus Christi o falešném knězi. A českým kandidátem na Oscara byl v říjnu zvolen Šarlatán Agnieszky Holland, kterou pro její studia na FAMU pokládáme tak trochu za Češku. Ale polských filmů, jež můžete ve vlastním obýváku vidět i bez znalosti jazyka našich severních sousedů a které navíc stojí za pozornost, je rozhodně více. On-line videopůjčovna Aerovod nabízí vedle zmíněného Šarlatána i další ceněné snímky. Pokud jste ještě neviděli oscarovou Idu Pawła Pawlikowského, najdete ji tam spolu s režisérovým dalším snímkem Studená válka.

Obě díla spojuje mistrovská černobílá kamera a především schopnost vyprávět středoevropské dějiny jazykem srozumitelným pro diváky kdekoliv na světě. Podle některých kritiků je tento obraz trochu zjednodušený, ve svých emocích příliš vypjatý a hollywoodský. Jenže kvalita zde rozhodně nepokulhává za ambicemi. U Pawlikowského filmů se nám zároveň vkrádá do hlavy myšlenka, proč dnes nevznikají české snímky s tak bezchybnými hereckými výkony, hudbou a postprodukcí. A jestli vůbec někdy vyroste další Miloš Forman, pokud nezačneme naši kinematografii lépe podporovat. „Polskie kino“ nežije na rozdíl od toho českého ze vzpomínek na „zlatá šedesátá“ a nesází ve světě jen na jméno již zesnulého Andrzeje Wajdy. Mimochodem, také jeho poslední film Mžitky z roku 2016 (s tradičně skvělým Bogusławem Lindou v roli malíře bojujícího se stalinistickým socialistickým realismem a cenzurou v umění) má Aerovod ve své nabídce.

 
Dvakrát rodina

Část českých diváků hledá v polské kinematografii to, co v domácí nenachází. Tedy dramata bez hořkosladkého smířlivého nádechu, která drží naše nervy napjaté k prasknutí po celou dobu sledování a nevyhýbají se násilným scénám. A často nás při nich napadá, co všechno ještě hrdina může vydržet v souboji dobra se zlem, kde se ale často hraje „pouze“ o morální vítězství proti výrazné přesile.

Podobně mistrným kouskem (nedoporučujeme pro slabší povahy) je Milost Jana Jakuba Kolského. Zápletka vychází ze skutečných událostí. Rodiče chtějí důstojně pohřbít svého syna, poručíka Zemské armády zastřeleného po válce tajnou policií v rámci likvidace nepohodlných nepřátel nového komunistického zřízení. Cesta Polskem s rakví se stává i duchovní poutí k jejich vnitřnímu smíření a vyrovnání se synovou smrtí. Zároveň přesně zobrazuje poválečný chaos, násilí a demoralizaci. Přesně a se všemi krvavými detaily, chce se dodat. Současně se nabízí postavit vedle Milosti z roku 2018 film natočený před více než padesáti lety, a sice Adelheid Františka Vláčila. I přes nepochybné kvality Kolského snímku si totiž říkáme: není méně někdy více?

A všem, kteří si na tuto otázku odpovědí ano, nezbývá než doporučit neprávem opomíjené psychologicko-životopisné drama Poslední rodina Jana P. Matuszyńského. Ačkoliv byl život známého malíře Zdzisława Beksińského ve svém závěru neuvěřitelně tragický, snímek je ryze civilním a zároveň filmařsky experimentálním portrétem milující vícegenerační rodiny – milující i přes komplikovaný charakter syna Tomka, hudebního nadšence, novináře a překladatele z angličtiny, který pro Poláky ve svých rozhlasových pořadech objevil kapely jako Joy Division nebo The Cure. Pokud tedy máte dva večery volné, nalaďte si Aerovod a porovnejte dvě rodinné sondy. Jsou blízké ve svém tématu i ústředním motivu, ale zcela odlišné ve zpracování.

Po zhlédnutí Poslední rodiny není nic lepšího než přejít do internetového dokumentárního kina Dafilms.cz a pustit si film Marcina Borchardta Beksinští, který čerpá z rodinného videoarchivu i audionahrávek právě Beksińských. Pokud se nebojíte angličtiny, Dafilms je platformou, kde najdete velmi široký výběr ze současných polských dokumentů. V omezené míře narazíte i na snímky s českými titulky. Některé se již promítaly na tuzemských festivalech. Jde třeba o hraný dokumentární snímek Silačky Marty Dzido o zrodu hnutí za ženská práva a pokračujícím boji aktivistek nebo o Lekci lásky Małgorzaty Goliszewské a Katarzyny Mateji, jež otevírají tabuizované téma lásky a zamilovanosti ve vyšším věku. Oba filmy loni uváděl Bardzo fajný festival na svých letních akcích. Databáze obsahuje přes sedmdesát dokumentů. Nechybějí mezi nimi nejen díla známých režisérů, jako jsou Marcin Latałło, Wojciech Staroń nebo Marcin Koszałka, ale také zajímavé debuty nebo polsko-české koprodukce. Speciální pozornost si zaslouží dokument, který natočila Katarzyna Trzaska.

 
Hipsteři a Polsko „B“

„Jak může takhle někdo žít ve 21. století?“ ptá se farmářka z polského Podlesí v tomto filmu s názvem Vesnice plavajících krav. Reaguje tak na tři berlínské hipstery, kteří přijeli hledat zemi zaslíbenou. Z velkoměsta se chtějí vrátit ke kořenům. Ubytování našli u polské rodiny, jež hospodaří na polích kolem svého statku a chová krávy. Střet dvou světů má několik rovin. První je samozřejmě ta na povrchu. Jedná se o směšné scénky, kdy se spolu snaží obě skupiny domluvit, ačkoliv Němci nemluví polsky a Poláci zase ovládají pouze svůj rodný jazyk. Nebo když místní komentují jejich podivné „přírodní“ oblečení a život bez mobilu a televize, meditace při měsíčku a taneční kreace na místní zábavě. Druhou rovinou je tolerantní přístup obou stran, ve své podstatě dvou extrémně odlišných světonázorů. Režisérka Katarzyna Trzaska nevykresluje „omezené vesničany“ a „uvědomělé světoobčany“. Nechává zaznít názory všech zúčastněných, nahlédnout do jejich každodenního života a problémů.

Třetí rovinu Vesnice plavajících krav pak vyjadřuje nejlépe komentář na českém portálu ČSFD: „Nějak nejde poznat, jestli to je dokument, nebo hraný film.“ Přestože někteří jako by někdy podléhali dojmu, že všichni jezdí na festival dokumentárních filmů do Jihlavy, v běžném vnímání představuje dokumentární film „natočenou pravdu“. Na jedné straně objektivní režisér, na druhé pak realita, kterou kameraman zaznamená. Vesnice plavajících krav tuto hranici samozřejmě překračuje – zcela pochopitelně musí vybírat mezi natočenými scénami, dialogy, obrazy. A zachytit nejen lidi, ale také kontrast města a vesnice. Podlesí leží na východní hranici, přičemž celé východní Polsko je vnímáno jako chudší oblast, bašta konzervativního myšlení (oproti liberálním velkým městům a industrializovaným částem; zejména po volbách se tak pravidelně objevují teorie o Polsku „A“ a „B“).

Zároveň je pravda, že v této části země najdeme nejkrásnější přírodní parky a skutečně téměř netknutou krajinu, ve srovnání se západní Evropou rozhodně méně osídlenou. Režisérka se tam narodila a záběry do krajiny vyjadřují i její osobní pohled, nostalgickou vzpomínku na dětství. To všechno dohromady tvoří film, který přistupuje k lidem a jejich názorům s úctou, neklouže jen po povrchu. To naopak neplatí pro snímek Jak Bůh hledal Karla/Jak Bóg szukał Karela českých tvůrců Víta Klusáka a Filipa Remundy. Ten se totiž pevně drží na začátku zvolené teze „strašní polští katolíci a srandovní čeští ateisté“ a nenamáhá se jít více do hloubky, nechat viset ve vzduchu nějakou otázku. Hotových a stereotypních názorů kolem nás neustále přibývá, takže pokud máme strávit téměř sto minut s režisérem a jeho týmem, doufáme, že posune naše vnímání dál – nejlépe i kousek za naši bublinu.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.