Japonsko po roce nula

14. června, 2018 Anna Plasová RUBRIKA Kultura, Polská literární reportáž

---

Obálka polského vydání.

 

Jak už na stránkách Demokratického středu nejednou zaznělo, literární reportáži se v Polsku daří. A vede se jí natolik dobře, že už dávno přerostla původní formát novinové přílohy a nechala vzniknout specializovaným nakladatelstvím, stovkám knižních titulů, a dokonce i samostatné vzdělávací instituci – Institutu reportáže. Příklad knižního debutu Katarzyny Boni ukazuje, že vyčerpání žánru se rozhodně neblíží.

 

Katarzyna Boni (1982) je absolventkou kulturologie a již zmíněného varšavského Institutu reportáže. Specializuje se na psaní o Asii, v níž strávila v součtu několik let. Nevěnuje se jen literární reportáži, píše rovněž o cestování či gastronomii. Po knize o životě uprchlíků v Jordánsku připravené společně se známým polským reportérem Wojciechem Tochmanem vydala v červenci 2016 svůj samostatný knižní debut Ganbare! Workshopy smrti. Věnuje se zde Japonsku po roce 2011, kdy zemi v krátkém sledu zasáhly zemětřesení, vlna cunami a výbuch jaderné elektrárny.

Jak opakovaně uvádí v rozhovorech, původně do Japonska nejela napsat knihu a dokonce se ani neplánovala zaměřit na výše uvedená témata. Již krátký pobyt v zemi vycházejícího slunce ji k nim ale přivedl. Brzy nashromáždila tolik podnětů, až se stalo evidentní, že místo původně plánované reportáže pro přílohu deníku Gazeta Wyborcza Duży Format vznikne něco většího.

 

 Rozmanitost forem

Rozhodnutí napsat něco víc než „jen“ sérii časopiseckých reportáží se pozitivně odrazilo ve formálních kvalitách a propracované stavbě knihy: její první polovina se zabývá zemětřesením a cunami, druhá jadernou energií a výbuchem elektrárny ve Fukušimě. Krátká třetí část, která text symbolicky završuje, přibližuje průběh titulního workshopu smrti – kurzu, na němž si lidé osvojují představu vlastního umírání a procházejí procesem uvědomění, co je pro ně v životě nejdůležitější.

Autorka promyšleně kombinuje různé žánrové varianty literární reportáže a nebojí se formálních experimentů, které by reportáž na menší ploše neunesla. Při četbě proto narazíme například na slovník zakázaných slov (obsahuje slova jako blackout, killer, corpse), návod na výrobu survival kitu, historický exkurs do dějin zemětřesení v Japonsku, bestiář šintoistických duchů, kami (božstev) a strašidel nebo postup čištění domů a půdy kontaminované jaderným spadem. Nechybějí ale ani klasičtější pasáže: strhující reportáž z velínu elektrárny Fukušima Daiiči popisující snahu zabránit explozi téměř minutu po minutě, rozhovor s odborníkem na zemětřesení, vzpomínky muže, jehož rodiny se za poslední století dotklo cunami již čtyřikrát…

 

 Žal a vztek

Z desítek jednotlivých příběhů, informací a situací Katarzyna Boni promyšleně skládá komplexní, a přitom stále velice intimní obraz lidí, kteří se jako jednotlivci i společenství musejí vyrovnat s pohromou neuchopitelných rozměrů. První části knihy dominuje pocit smutku: živelní katastrofa přišla znenadání a zabila mnoho lidí. Jejich těla se často nikdy nenašla, což jejich blízkým dále komplikuje snahu se s tím vyrovnat. Další ztrátu představují zničené domy, věci, vzpomínky.

Druhou částí knihy se vedle smutku prolíná především vztek. Výbuch elektrárny mnoho přímých obětí neměl, přinesl však něco, s čím se vyrovnává ještě hůř: záření, které kontaminovalo půdu, zvířata i lidi a zatížilo mezilidské vztahy. Není vidět, není cítit, ale všichni se ho bojí. Úřady i vedení elektrárny jsou přitom skoupé na informace, dekontaminace je náročná a pomalá a část lidí nevěří v její účinnost. Boni zpovídá ty, kteří se do zóny tvrdohlavě vracejí, i ty, kteří se pokoušejí začít jinde, a setkává se také s přeživšími jaderných výbuchů v Hirošimě a Nagasaki. Mluví s aktivisty, farmáři, vědci a mapuje specifický vztah Japonců k atomu i překvapivou lehkomyslnost, s jakou s ním donedávna nakládali.

 

 

Na druhé straně planety

Mimořádný je autorčin cit a pochopení pro souvislosti a zákonitosti japonské kultury. Navíc se jí daří přibližovat je i čtenáři, čímž vytváří kulturní substrát, jenž dodává jednotlivým příběhům hloubku a spojuje je do koherentního celku. Vysvětluje roli smrti v japonské kultuře, přibližuje ceremonie, rituály, víru v duchy předků a do tohoto kontextu vsazuje příběhy svých hrdinů. Přes nepopiratelnou exotičnost těchto reálií však jejím cílem není jinakost, ale univerzálnost: „Píšu o jiných kulturách a tím se dotýkám jinakosti, ale na hrdiny se nedívám jako na jiné, exotické, protože to vytváří odstup. Nejdůležitější je pochopit, že cítíme stejně. Někde v hloubce pod tou vrstvou jazyka a kultury jsme všichni stejně smutní, cítíme stejnou radost a stejně se bojíme,“ řekla v rozhovoru pro časopis Nowy Folder.

 

Katarzyna Boni, Ganbare! Workshopy smrti, překlad Michal Alexa, Absynt 2017

 

V úterý 10. 7. se bude v Praze na lodi Avoid konat beseda s Katarzynou Boni věnovaná mj. i této knize, podrobnosti na www.polskyinstitut.cz.