27. listopadu, 2016 Marie Jüptner Medková
První den ve školce. „Vidíš tenhle pytlík? Ten je teď tvůj.“ Pamatujete? Je stejný jako tenkrát. Modrý s medvídky. Jako jde Honza na cesty s voňavým ranečkem buchet, české dítě vykračuje do společnosti se svým pytlíkem. Jeden v celé záplavě identických sáčků náleží pouze jemu. Představuje jeho království a odpovědnost. Pytlík patří dítěti ovšem jen deklarativně. Přece byste nechtěli, aby tříleté dítě mělo přehled o tom, co se děje v té plátěné neprůhledné věci, natož aby v sáčku udržovalo nějaký systém. Ve skutečnosti se o něj stará Maminka nebo Paní učitelka. „Je tvůj“ tak získává poněkud jiný význam s nečekanými důsledky pro občanskou společnost.
Z tohoto přístupu k vlastnictví totiž plynou čtyři základní „poučení“. Za prvé, co je tvé, je jen radost a vůbec žádná starost. Za druhé, doma si své věci musíš uklízet, ale ve společnosti je to jinak. Za třetí, když si s něčím nevíš rady, neřeš to a zastrč do pytlíku. Za čtvrté, existuje nejméně jedna osobnost mesiášského typu, která se za tebe s pytlíkem ráda utká.
Že jste nechodili do školky nebo tam strávili jen krátkou dobu? Pak se nedivte, když se v diskusi nad politikou s většinou lidí míjíte. „Jak jsi mohl volit stranu XY, vždyť jsou naprosto nevypočitatelní,“ zlobíte se u piva na souseda. „Mají tam dobré lidi, však oni se postarají,“ brání se s dobrým svědomím napadený. „A co vlastně uděláme s obecním odpadem?“ zeptáte se po chvíli. „Hele, on si toho někdo na úřadě všimne a vyřeší to, od toho jsme je přece zvolili, ne?“ odpoví soused a usměje se. Někteří lidé tak přistupují k řešení věcí veřejných, a tedy i svých, jako tříleté děti ke svému sáčku. Je sice jejich, ale odpovědnost za jeho obsah příliš necítí. Vsadila bych se, že by stačilo nakoupit do školky průhledné krabice a občanská gramotnost by stoupla aspoň o třicet procent.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025