Jedeme dál?

24. listopadu, 2022 Tomáš Fošum RUBRIKA Úvodník

---

Prezidentské stopy v Brně. Foto: Wikimedia Commons/dendrofil

 

Před čtvrtstoletím padla vláda Václava Klause (ODS). I bez tehdy neexistujících sociálních sítí se srocovaly davy jeho příznivců. Zaznívala slova o zradě a druhém sarajevském atentátu, neboť historicky nejdéle vládnoucí český premiér vyrazil v době kulminující vládní krize na cestu do Bosny. V novinách vycházely Klausovy politické nekrology, on sám ale směrem ke svým příznivcům zvolal: „Nebojte, nic nekončí, jedeme dál.“

Klaus skutečně do ústraní neodešel a svou kariéru ve vrcholné politice zakončil v letech 2003 až 2013 jako prezident republiky. Jedna věc ale v listopadu 1997 definitivně zmizela. A sice víceméně pozitivní role Václava Klause jako reformátora, jenž po sametové revoluci posouval zemi kupředu v tandemu s prezidentem Václavem Havlem, byť k sobě ani náhodou neměli blízko a ke konci si už nemohli přijít na jméno.

Od pádu své vlády se ale Klaus čím dál více odkláněl od systému liberální demokracie. Projevilo se to třeba v období opoziční smlouvy, která byla mimo jiné čistokrevným podvodem na voliče. Klausova ODS si tehdy padla do náruče s ČSSD v čele s Milošem Zemanem, byť obě strany před volbami 1998 jakoukoliv povolební spolupráci vylučovaly. Odklon od liberálnědemokratického směřování se však u Klause ukazoval především v zahraniční politice, v níž se jako prezident orientoval na autoritářské režimy, zatímco Evropskou unii přirovnával ke komunistické RVHP. Ne nadarmo dostal od ruského prezidenta Vladimira Putina v roce 2007 Puškinovu medaili. Ne náhodou ho o pět let později Roman Joch nazval ufňukanou kremlofilní bábou.

S orientací na Kreml či na Čínu tak současný prezident Miloš Zeman jen navázal na svého předchůdce, byť v souladu se svou náturou postupoval přímočařeji než opatrnější Klaus. Zároveň však platí, že tam, kde Zeman vybočoval z prezidentské role, kráčel v Klausových šlépějích. Byl to Václav Klaus, kdo odmítl v dubnu 2011 odvolat z funkce ministra školství Josefa Dobeše (Věci veřejné), ačkoliv podle ústavy tak měl učinit. Zeman tento precedens dotáhl ad absurdum, když nejenže občas nejmenoval ministrem řádně navrženého kandidáta, což mu opět ústava nedovoluje, ale dokonce si v roce 2013 prosadil navzdory parlamentní většině vládu svých lidí vedenou Jiřím Rusnokem.

Klaus i Zeman byli před svým nástupem na Hrad premiéry. Václav Havel sice vládu nikdy neřídil, ale v prvních dvou letech po sametové revoluci byl nejsilnější politickou figurou. Jednak se coby celosvětově známý předlistopadový disident těšil obrovskému neformálnímu vlivu, jednak měl ještě jako československý prezident více kompetencí než později jako prezident český. A taky držel v čele federální vlády sobě oddaného Mariána Čalfu, jenž se během listopadu 1989 přidal na vítěznou stranu. Havlova pozice sice postupně slábla, ale až do svého odchodu z funkce v roce 2003 si zachovával velký vliv. Minimálně v zahraniční politice to platilo beze zbytku.

Z toho všeho plyne, že si do funkce hlavy státu zpravidla vybíráme lidi, kterým je kabátec ušitý z prezidentských pravomocí příliš těsný a občas se chovají jako alternativní premiéři. Václav Havel samozřejmě představoval specifický případ. Nemusíme souhlasit s jeho politickými názory, ale každopádně celým svým životem dokazoval, že mu na demokracii záleží. Klaus a Zeman však na Pražském hradě jednoznačně volili autoritářštější kurs, přičemž druhý jmenovaný byl na tomto poli daleko úspěšnější. Takže Klaus vedle něj zpětně vypadá jako mimořádně zdrženlivá hlava státu.

Za pár týdnů si zvolíme celkově čtvrtého českého prezidenta. Jedním z uchazečů je i expremiér Andrej Babiš (ANO). O Pražský hrad se tak hlásí další silný politický aktér. Jeho síla přitom pramení i ze skutečnosti, že je jedním z nejbohatších lidí v zemi a ovládá zhruba třetinu českého mediálního trhu. Kdyby se mu navíc povedlo ve volbách uspět, zbavil by se své největší momentální slabiny, kterou je hrozba vězení kvůli kauze Čapí hnízdo. Prezidentská imunita by mu rozvázala ruce i v jiných případech.

Babiš by navazoval daleko spíše na Klause a Zemana než na Havla. Člověk, jenž je ze své firmy zvyklý všechno řídit a parlament nazývá žvanírnou, nebude mít problém chopit se autoritářských opratí, pokud se mu jen naskytne příležitost. Pořád ale máme šanci si v lednu vybrat nějakou civilní hlavu státu a zastavit trend, kdy každý další porevoluční prezident ukazuje méně úcty k demokratickému systému než jeho předchůdce. Jednalo by se svým způsobem o dějinný zlom.