10. února, 2014 Marie Jüptner Medková
Zlobí mě šermování některými souslovími a v poslední době to je mantra „konzumní společnost“. Mnozí ji používají jako hanlivé pojmenování světa, ve kterém žijeme, popř. světa Západu jako takového. Ale může být vůbec společnost konzumní?
Slovo „konzum“ do našeho jazyka doputovalo přes Alpy z latiny. Využít, zhltnout, dokončit, uskutečnit, zdokonalit, být společně s někým – tyto významy se na něj vrší. Pekelný rytíř Zubaj spisovatelky Legátové vypráví o normálních touhách v každém člověku, které chtějí něco urvat a zhltnout. V tomto smyslu se mluví o konzumní společnosti. Jenže jsou tu ještě další významy, též spojené s lidskou touhou: touha po dokonalosti, uskutečnění, spolubytí. I to je „consum/mo“. Ale co když jde nakonec o jednu jedinou touhu po naplnění, která se uskutečňuje buď hltáním, anebo putováním po cestě k ideálu. Pojí se k člověku. Je neodlučitelně spjata s každým z nás.
Konzumování se má ke člověku, nikoli ke společnosti. Za konzumní – jak se to slovo dnes pejorativně chápe – můžeme označit ledasjakou společnost. Každou, která lidi pokouší, aby se vzdali vlastního rozumu a srdce. Každou, již lze označit Havlovým termínem „levný domov“ (Moc bezmocných, 1978). Společenské uspořádání jen ovlivňuje způsoby našeho konzumování. Obviňovat systém z toho, že lidé touží po naplnění svého života způsobem, který se nám nelíbí, je bláhové. Je to pláč na špatném hrobě. Přesnější by bylo soudit ty, kteří podle španělského filozofa Ortegy y Gasseta „od sebe nic zvláštního nepožadují, pro které žít znamená být v každém okamžiku tím, čím dosud byli, bez úsilí zdokonalit se, podobné kusům korku, houpajícím se na vodě“ (Vzpoura davů, 1930). „Kde máš jaké peklo?“ ptá se voják Jíra rytíře Zubaje. „Nosíš ho v sobě,“ odpovídá ten.
Nemyslím si ale, že konzum dnešních dní by měl být terčem despektu. Smiřme se s tím, že konzumování života je různé kvality. Místo vymýcení investujme energii do kultivace. Kultivovat způsoby, jakými se lidská touha po naplnění projevuje: to je opravdová výzva. Lze to dělat mnoha způsoby: zvídavostí a vzděláváním, životem v komunitách, empatií a pomocí druhým… Ve všech těchto strategiích můžeme zahlédnout onu příslovečnou Masarykovu „drobnou práci“, vlastně obyčejnou, poctivou, odpovědnou a důslednou, která se nechce a nemůže přizpůsobit levným náhražkám. Je zbytečné a zbytné útočit na neuchopitelnou hydru společnosti. Masaryk k tomu podotkl: Není pochybnosti, že by mnohý člověk za ideu život položil, ale divné je, že týž člověk, když se po něm žádá ne život obětovat, ale několik let pevně pracovat pro týž národ, nebude pracovat a neodhodlá se k tomuto činu, k tomuto heroismu práce drobné, nudné. (Jak pracovat, 1898). Nálepky typu „konzumní společnost“ nechme v šuplíku. Hodnoty společnosti a její celkové klima určují skupiny a jednotlivci: „Všechno, co jsi udělal, je zaznamenáno v prostoru a v čase,“ směje se Zubaj. Proto je třeba začít u pramene, u člověka. Třeba u sebe.
Marie J. Medková
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024