17. prosince, 2017 Barbora Gregorová
Wojciech Górecki (vpravo) v Knihovně Václava Havla. Foto: Jana Plavec
„V dobách intenzivního dobývání vesmíru, kdy do něj Sovětský svaz každou chvíli vystřeloval novou raketu, Gogi potká Arama: ‚Jakpak to, že vy, Arméni, máte tak dobré vztahy s Rusy a ještě od vás nikdo nebyl ve vesmíru?‘ utahuje si z něj. ‚To si neumíte obstarat kosmonauty?‘
‚Nechceme,‘ odpoví mu Aram. ‚Kdyby tam letěl jeden jediný Armén, všichni ostatní Arméni by umřeli pýchou a Gruzínci závistí. Chceš snad, aby na našem Kavkaze zůstali samí Turci?!‘“
Anekdota, kterou ve své reportážní knize Přípitek předkům (polsky Toast za przodków) cituje reportér, novinář, politický analytik a někdejší poradce na polském velvyslanectví v Baku Wojciech Górecki, velmi trefně vystihuje odvěkou řevnivost mezi třemi státy Jižního Kavkazu. Gruzínci, Arméni a Ázerbájdžánci (neboli „Turci“, tedy jedni z mála „mohamedánů“ na tomto území) se přou prakticky o cokoli – o to, kdo má starší historii, kdo první pěstoval a vyráběl víno, kdo má delší a košatější přípitky, udatnější muže či krásnější ženy, kdo je nejpracovitější nebo naopak nejlínější, a v neposlední řadě i o to, který z těchto tří národů patří nejvíce do Evropy.
Průměrný Evropan si Kavkaz představí, pokud vůbec, jako horské pásmo kdesi daleko na východě za Bratislavou. Vzdělanější Evropan nejspíš zaznamenal čečenský, abcházský, osetinský či karabašský konflikt. Přesto si však většina z nás z hodin zeměpisu pamatuje, že nejvyšší horou Evropy není Elbrus, ale Mont Blanc, a tedy že hranice mezi Evropou a Asií vede podél pohoří Velkého Kavkazu a ono „Zakavkazsko“ se nachází již v Asii.
Otázka „evropskosti“ či naopak „asijskosti“ se prolíná celým třistašedesátistránkovým textem, poskládaným z autorových deníků, osobních cestovatelských zážitků, historických skic, politicko-analytických úvah věnovaných válečným konfliktům, ale také z úryvků básní vybraných gruzínských a arménských autorů či citací polských cestovatelů 19. století. Gruzie totiž není u Poláků oblíbená pouze v několika posledních letech, kdy do ní díky nízkonákladovým leteckým společnostem létají za pár desítek zlotých, byť jen na prodloužené víkendy. Velké oblibě se u nich těšila již historicky – část Polska patřila do ruského záboru, Poláci jezdili do Gruzie pracovat a dodnes v ní v malých diasporách žijí. Ostatně, polsko-kavkazské vztahy udržovaly oba národy i opačným směrem – například na území Polska se již ve středověku usazovaly četné arménské diaspory.
Vraťme se však k evropskosti Jižního Kavkazu. Přihlédneme-li k náboženskému aspektu, Gruzie a Arménie jsou jedny z nejstarších křesťanských výsep na světě – křesťanství jako státní náboženství přijaly už v první polovině čtvrtého století. Z tohoto pohledu by tedy obě země jednoznačně patřily do Evropy. Arméni jsou velmi sociální a svůj život si nedokáží představit mimo komunitu. Jelikož osud tomuto národu nepřál žít v klidu a míru na jednom místě, v jednom státě, Arméni postupně utvářeli diaspory téměř po celém světě. A ti, kteří odešli do Evropy, se tím pádem také poevropštěli a dodnes patří ke kultuře Západu. Górecki uvádí učebnicový příklad z letištní příletové haly v Jerevanu, v níž snadno poznáte, kdo přiletěl ze které destinace. Cestující z Ruska na sobě mají ušanky a černé šusťákové oblečení, táhnou za sebou neforemné čemodány a pohybují se značně chaoticky. Cestující, dejme tomu z Paříže, jsou ukáznění, navonění, v oblecích, v rukou mají elegantní kufr. Rozdíl je markantní.
Pravoslavní Gruzínci jsou sice horalové a své údolí by neopustili za nic na světě (pokud tedy nejsou donuceni vnějšími okolnostmi, jako tomu bylo například u horských Svanů, které sovětské vedení po ohromné lavině ve vesničce Ušguli v 80. letech přestěhovalo do „prázdné“ stepi do místa zvaného Udabno, kousek od ázerbájdžánské hranice), avšak s prezidentskou vládou Michaila Saakašviliho se také značně „poevropštěli“ – bývalý prezident otevřel hranice zahraničním investorům a turistům, děti se ve školách začaly masově učit anglicky a „Míša“, jak mu místní lidově říkají, nechal po celé Gruzii rozvěsit vlajky Evropské unie. Přestože fungování země zůstalo v postsovětském (a tedy asijském) módu, naoko se z ní stala silně proevropská země usilující o členství v EU.
Někteří Gruzínci zastávají geografický názor, že hranice mezi Evropou a Asií vede po Suramském hřebeni, který se nachází přibližně v polovině Gruzie a ze severu na jih spojuje Velký a Malý Kavkaz. (Já osobně evropskost vnímám tak, že si muži neodplivují ve veřejných prostorách na zem a patriarchát není tak silný. Podle prvního aspektu by Jižní Kavkaz evropskou „normu“ splňoval, podle druhého se ještě kavkazské národy mají čemu přiučit, byť míra tradiční dělby mužských a ženských rolí je u horských národů, jako jsou Svanové nebo Tušetové, samozřejmě důležitější a markantnější než u lidí žijících ve městě.)
Jak již bylo naznačeno, oba výše zmiňované národy považují Ázerbájdžánce za „Tatary“, kteří automaticky patří do Asie, ale… Ale! Górecki vzpomíná na osobní zážitek z návštěvy v ázerbájdžánské rodině, která měla dva syny. Jeden absolvoval evropské vzdělání, druhý ruské. Jeden četl Huga, Zolu a prokleté básníky, druhý vyrostl na Dostojevském či Puškinovi. „V tu chvíli, kdy jsme zasedli ke stolu, jsem cítil, jako by ta hranice mezi Evropou a Asií procházela právě jeho středem,“ tvrdí. Evropskost a asijskost je tedy nejspíše ukryta přímo v lidech a teorií o tom, kudy vede hranice mezi Evropou a Asií, existuje možná tolik, co Kavkazanů a jejich osobních pravd.
Górecki jezdí na Kavkaz dvě dekády, tedy téměř polovinu svého života. A za tu dobu, stejně jako jiní lidé, kteří Kavkazu propadli, pochopil, že v tomto prostoru neexistuje jedna objektivní pravda. Pravda na Kavkaze je velmi tvárná a může se měnit podle oblasti, kde se právě nacházíte, podle momentální nálady toho, s nímž právě hovoříte, podle jeho osobních sympatií či zkušeností. Každý národ má svou pravdu a objektivní dějiny Kavkazu může podle Góreckého napsat pouze nezávislý pozorovatel zvenčí.
„Gruzínci si myslí, že jsou nejlepší na světě, a je to pro ně natolik samozřejmé, že o tom nemají potřebu mluvit. Arméni si také myslí, že jsou nejlepší na světě, protože však mají jisté pochybnosti, neustále to opakují, což rozčiluje jak Gruzínce, tak Ázerbájdžánce (převážně když hovoří o nejstarším národu na Kavkaze i na celé planetě). Ázerbájdžánci si myslí, že jsou horší než ti druzí (hodnotí se nekompromisně přísně), nikdy to však nevysloví nahlas. Naopak – budou vykřikovat, že nejlepší jsou právě oni.“
A jsme opět na začátku. Jakmile však mezi Kavkazany trochu proniknete, zjistíte, že ono vychloubání se a chvástání berou tak trochu jako sport (který není cizí například ani středoasijským národům). A když potom přijde na lámání chleba a jde do tuhého, pochopíte, že to s tím prvenstvím není až tak žhavé a že si jednotlivé národy jsou schopny a především ochotny pomoci. Pokud v danou chvíli nejsou tvrdošíjně přesvědčeny o tom, že jejich národ je právě ten nejlepší.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025