25. února, 2016 Petr Zenkner
Dá mu svůj hlas? Foto: Facebook/RobertFico
Podle výzkumu agentury Focus podporovalo v květnu 1994 národní a paternalistický postoj spojený s větší rolí státu i autoritářským pojetím moci 43 % Slováků. Liberálně-tržní pojetí politiky spojené s větší úlohou jednotlivce převládalo u 19 % lidí. Zbytek občanů byl někde „mezi“. Toto rozdělení zůstává víceméně podobné i po více než dvaceti letech.
Agentura Focus dělala výzkum v kontextu předčasných voleb na Slovensku, které vyhrálo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara.
Volby 1994 jsou modelovým příkladem, kdy na Slovensku uspěly strany, které ztělesňují převažující, národně-paternalistický proud spojený spíše s venkovským prostředím, menšími městy a nižším vzděláním. Geograficky šlo o všechny oblasti kromě Bratislavy, Košic a maďarských okresů na jihu.
Ve volbách 1994 získalo HZDS 35 % hlasů, Slovenská národní strana (SNS) 5,4 % a radikálně levicové Sdružení dělníků Slovenska 7,4 %. Mečiarova koalice byla stabilní, hlavně díky slovenské cestě privatizace, která umožňovala rozdělit majetek státu příznivcům a klientům těchto stran. Právě v tomto období mají kořeny miliardové majetky řady slovenských oligarchů.
První slovenský premiér výrazně polarizoval společnost konfrontačním stylem politiky i neúctou k jakýmkoliv pravidlům. Reakcí bylo antimečiarovské „referendum“ v roce 1998, kdy Slovenská demokratické koalice (SDK) spojila dohromady všechny pravicovější a středové opoziční strany a dokázala získat 26,3 % hlasů. Mečiar sice i tehdy volby vyhrál, ale ani spojení se SNS, kterou podpořilo 9 % voličů, mu nestačilo na vytvoření parlamentní většiny. Mimo jiné proto, že během svého vládnutí zahnal Stranu demokratické levice (SDĽ) do tábora svých odpůrců. V roce 1998 mu jejích 14,6 % chybělo. I díky tomu se premiérem stal volební lídr SDK Mikuláš Dzurinda.
Největšího úspěchu dosáhla pravice ve volbách 2002. Slovenská pravice pod jednou značkou nikdy neexistovala a vládla vždy v koalici více stran (SDK bylo vynucené spojení pod tlakem volebního zákona, který Mečiarova koalice účelově prosadila). Volby 2002 byly ukázkou jejích možností. Na politické scéně se poprvé objevila Mikulášem Dzurindou založená Slovenská demokratická a křesťanská unie (SDKÚ), která získala podporu 15,1 %. SDKÚ fakticky obsadila celý liberálně-tržní tábor voličů. Druhou nejsilnější stranou v Dzurindově vládě byla Strana maďarské koalice s 11,2 %, kterou podporovala maďarská menšina na jihu země. Stabilních 8 % hlasů získali křesťanští demokraté (KDH). Trojici tradičních stran doplnilo osm procent pro Alianci nového občana (ANO), již rok před volbami založil majitel největší slovenské televize Markíza Pavol Rusko. Dokázal s ANO oslovit a získat protestní hlasy Slováků, kteří nechtěli volit Mečiara, ale zároveň nebyli příznivci tradičních stran.
V roce 2002 převaze pravice pomohlo i rozdrobení druhého tábora mezi tehdy ještě nejsilnější HZDS (19,5 %) a stranu Smer (13,5 %), kterou založil Robert Fico. Smer obsadil pozici SDĽ, které se nevyplatila účast na antimečiarovské koalici, a vůbec se nedostala do parlamentu. Ficovi se postupně podařilo pohltit všechny menší slovenské levicové strany a přetáhl také většinu voličů HZDS. Vše korunoval čtyřmi roky v úřadu slovenského premiéra.
Po volbách 2006 se Fico ocitl v podobné pozici jako Mečiar v roce 1994. Smer získal 29,1 % hlasů a jako své koaliční partnery si vybral Slovenskou národní stranu (11,7 %), která dosáhla svého historicky nejlepšího volebního výsledku, a již upadající HZDS (8,8 %). Voliči všech těchto stran přes určité rozdíly většinově patřili do národně-paternalistického tábora, který opět převládl.
Jenže, co fungovalo v roce 2006, překvapivě neuspělo o čtyři roky později. Smer si sice polepšil, když získal 34,8 % hlasů a 12 mandátů navíc, do parlamentu ovšem neprošlo HZDS (4,3 %). S devíti poslanci slovenských nacionalistů Fico většinu vytvořit nedokázal. Šanci dostala opět pravice, jejíž koalice pod vedením premiérky Ivety Radičové kvůli vnitřním sporům zkrachovala patnáct měsíců poté, co vznikla. Ve volbách 2012 pak dosáhl Fico výrazného vítězství a mohl pohodlně vládnout s většinou 83 poslanců v 150členné Národní radě. Hlasy 44 % Slováků nezískal Mečiar ani v době největšího nacionálního třeštění. Ficovi v tu chvíli nemuselo vadit ani vypadnutí Slovenské národní strany z parlamentu (4,5 %).
Před letošními březnovými volbami má Fico dilema. Dobře ví, že předchozí výsledek bude těžko obhajovat, i když průzkumy různých agentur dávají Smeru dlouhodobě 35-40 % hlasů. Podobně jako Mečiar již Fico zažil, že vyhrát volby a vládnout nemusí být to samé. Slovenský premiér může reálně získat nadpoloviční většinu mandátů, i když menší než v roce 2012. Nebo se mu otvírá možnost k vládnutí se SNS, jíž průzkumy dávají kolem 6 %. Další možností je spolupráce se stranou, jež dosud stála proti němu. Již před volbami 2012 se totiž mluvilo o jeho možném spojení s KDH, jejíž voliči jsou národnímu a venkovskému prostředí nejbližší.
Pozici Smeru ve slovenském politickém systému vystihují slova dominance a osamocenost. Na druhou stranu, ačkoli Robert Fico oslovuje podobné voliče jako Mečiar a zachoval propojení byznysu a politiky v podobě tzv. „akcionářů“ Smeru z okruhu slovenských oligarchů, není tak konfliktní osobností. Ficova osamocenost proto nemusí být smrtící ani v případě, že jednobarevnou většinu nezíská.
Naopak pravice má mnohem složitějším postavení. Před čtyřmi roky, přes pád vlády a aféry, prošlo do Národní rady pět pravicových stran. Žádná ale neměla podporu větší než 8 %, a nestala se lídrem, který by nahradil upadající SDKÚ, která byla ve volbách 2012 hlavním poraženým. SDKÚ má nyní podporu 2-3 % a těžko se dostane do parlamentu. Pod vedením Pavla Freša už navíc strana nemá s reformním „dzurindovským“ obdobím vůbec nic společného.
Všechny dosavadní volby na Slovensku naznačují, že pravice dokáže vytvořit parlamentní většinu, pokud její nejsilnější část dodá cca 15 % hlasů a pokud propadne více levicových než pravicových hlasů. Například v roce 2002 úspěchu pravice hodně napomohl konflikt uvnitř SNS, kdo je větší nacionalista a kdo méně krade. Vznik dvou stran vedl k propadu 7 % hlasů. Další tři procenta odebralo hlavně HZDS hnutí, které si před volbami založil dlouholetý Mečiarův spolupracovník Ivan Gašparovič.
Důležitou „přísadou“ pro úspěch pravice je vznik nové strany, která přidá další hlasy od lidí, kteří by „tradiční“ pravicovou stranu většinou nepodpořili. V roce 1998 tenhle prostor obsadila Strana občanského porozumění (SOP) košického primátora Rudolfa Schustera, o čtyři roky později Ruskova Aliance nového občana a v roce 2010 strana Svoboda a Solidarita (SaS). Hlavně díky jejím 12 % hlasů mohla vzniknout koalice Ivety Radičové. Nyní o tyto voliče bojují dva politici – předseda SaS Richard Sulík a lídr uskupení Obyčejní lidé Igor Matovič.
Problémem pravice byla vždy nejednotnost a vnitřní pnutí. Přitom zdrojem napětí při vládnutí byly nejčastěji strany, bez nichž by pravicové vlády nemohly vzniknout. Přirovnání k Věcem veřejným ve vládě Petra Nečase tu není od věci. Zatímco Mikuláš Dzurinda dokázal mistrně slaďovat různorodé zájmy a hasit konflikty, Iveta Radičová později tak úspěšná nebyla. Je dobré připomenout, že od roku 2003 vládl Dzurinda v čele menšinové vlády. Ta se držela u moci díky tzv. nezávislým poslancům, vůči nimž Dzurinda uplatňoval politiku cukru a biče. Na jedné straně využíval jejich strachu z předčasných voleb, na druhé straně je motivoval politickými či spíše lobbistickými ústupky.
Pod pětiprocentním prahem končí na Slovensku standardně 15 % hlasů. I nyní se vyrojila řada nových stran. O tom, že chtějí získat hlavně protestní hlasy, svědčí už jejich názvy jako Šance, TIP nebo SKOK. Největší podporu má zatím podle průzkumů projekt miliardáře Borise Kollára „Sme Rodina“. Je zajímavé, že rodinou argumentuje člověk, který má ve svých 50 letech celkem 9 dětí s osmi různými ženami a netají se svými milenkami. Mimo parlament s největší pravděpodobností skončí SDKÚ a hrozí to i uskupení Richarda Sulíka, jehož SaS balancuje nad pěti procenty.
Propad hlasů tentokrát jednoznačně může prospět pouze Ficově Smeru. Naopak volební účast může hrát spíše proti němu. K posledním třem parlamentním volbám přišlo vždy mezi 58-59 % lidí. Menší účast Ficovi neprospívá, což ukázaly třeba prezidentské volby, které v roce 2014 vyhrál Andrej Kiska. Ficovou hlavní výhodou je, že proti němu neexistuje jasně vyprofilovaná alternativa. Není zatím žádný všeobecně uznávaný lídr pravice, jako byl Mikuláš Dzurinda. Není ani pravicový odkaz v podobě reforem, které je třeba hájit. Fico zcela jistě volby vyhraje a pravděpodobně bude dále vládnout, byť možná v koalici se SNS. O jeho úspěchu rozhodne to, zda se mu podaří Slováky přesvědčit, že obrana Slovenska před uprchlíky je mnohem důležitější než nefunkční zdravotnictví a školství.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025