Kdy skončí doba uhelná

17. prosince, 2020 RUBRIKA Střední Evropa


imageUElektrárna v polském Turówie a k ní přilehlý důl nepatří ve středoevropském regionu k nejpopulárnějším. Foto: Wikimedia Commons/ Wolkenkratzer

 

Ještě před deseti lety bylo uhlí v Evropě klíčovým palivem pro výrobu elektřiny. Od té doby se hodně změnilo. Už ho nekritizují jen ekologové, kteří považují svůj dlouholetý boj s ním za vyhraný. Budoucnost v něm nevidí ani energetické firmy. Jeho spalování v kotlích elektráren bude i v Evropě ještě jednu generaci pokračovat. Po roce 2030 už ale bude mít uhlí význam prakticky pouze v Německu a Česku. Nejdéle s ním počítá Polsko, které ho plánuje využívat až do roku 2049, protože tamní energetika je na něm stále ze tří čtvrtin závislá.

 

Hlavně poslední dva roky lze bez nadsázky označit za konec evropské doby uhelné, když se hnědé a především černé uhlí stalo jen trpěným palivem, jehož rozvoj nedává ekonomický smysl. Přispívá k tomu stále zelenější politika EU, která chce z Evropy do roku 2050 udělat uhlíkově neutrální kontinent. Pálením uhlí toho dosáhnout nejde. Na druhou stranu kromě regulace a zákazů vzniká takzvaný Fond spravedlivé transformace, v němž bude na podporu proměny evropských uhelných regionů až 40 miliard eur (jeden bilion korun). Příklad německého Porúří navíc ukazuje, že konec těžby tohoto nerostu skutečně nemusí znamenat jen přežívání, ale úplně nový začátek.

Pokles významu uhlí v evropské energetice je symbolicky vidět na tom, že se v roce 2019 v EU poprvé vyrobilo více energie ze slunce a větru (18 procent) než z hnědého a černého uhlí (15 procent). To přitom ještě před pěti lety oba zelené zdroje dvakrát převyšovalo.

Zároveň se největší evropské energetické firmy jako francouzská EdF, německé RWE a E.ON nebo švédská Vattenfall před několika lety začaly uhelných elektráren zbavovat. Toho využili někteří další investoři, kteří je díky dostupným bankovním úvěrům relativně levně skupovali. Jedním z nich byl český miliardář Daniel Křetínský a jeho skupina EPH, jež takto nakoupila elektrárny po celé západní Evropě. Dalším podobným investorem je finská energetická společnost Fortum. Křetínský ale není žádným přesvědčeným zastáncem uhlí. Jen si zatím úspěšně vsadil na to, že bude ještě nějakou dobu potřeba. Křetínský si také může jako druhý největší majitel hnědouhelných dolů v Německu sáhnout na část z asi 4,3 miliardy eur (asi 120 miliard korun), které hodlá německá vláda vyplatit těžařům na kompenzacích spojených s útlumem. Vůbec k zahození nejsou ani obří pozemky, jež Energetický a průmyslový holding (EPH) spolu s doly a elektrárnami získal. Kdoví, co na nich nakonec vyroste.

 
Uhelné zdroje prodělávají

Na rozdíl od zelených zdrojů, jejichž výkon stále roste, jsou nyní investice do nových uhelných dolů v Evropě prakticky vyloučené. Dobře je to vidět na rozhodnutí polských státních energetických firem Energa a Enea, které na jaře zrušily projekt rozšíření uhelné elektrárny Ostrołęka C. Obě firmy raději odepsaly jednu prostavěnou miliardu zlotých (asi šest miliard korun), než aby do rozšíření výkonu elektrárny o 1000 MW investovaly dalších pět miliard zlotých. Poláci ale jen uznali realitu. Podobné stavby nejde postavit bez bankovních úvěrů. A pro banky je dlouhodobá investice takového typu příliš riziková. Reálnější je tak přechod elektrárny Ostrołęka C na plyn, což k projektu přivedlo polský státní petrochemický koncern PKN Orlen.

Je tu ale ještě mnohem horší věc. Již fungující uhelné elektrárny a teplárny v Evropě přestávají jejich majitelům vydělávat. Ti jsou navíc kvůli přísným požadavkům na ekologický provoz nuceni zvažovat, zda se jim ještě vůbec vyplatí investovat do prodloužení jejich životnosti.

Důvodem je rostoucí cena emisních povolenek, což je povolení na vypuštění jedné tuny oxidu uhličitého (CO2) do ovzduší. Provozovatelé uhelných zdrojů si je musejí povinně kupovat, a to jim pak zdražuje náklady na výrobu elektřiny. V letech 2013 až 2017 stály povolenky kolem pěti euro a oni mohli být v klidu. Pak začala jejich cena strmě růst a letos v létě se jedna povolenka prodávala skoro za třicet eur. Díky tomu je elektřina vyrobená ze solárních panelů, větrníků, ale i jaderných reaktorů levnější. Aby toho nebylo málo, propadla se současně světová cena plynu, jenž je vůči uhlí dobrou alternativou. Nikdy nebyl levnější, což dále urychluje plány na přechod uhelných zdrojů k plynu nebo pálení biomasy.

Cena plynu sice od léta stoupla a u povolenek v listopadu zase naopak o něco klesla, prognóza jejich budoucí hodnoty ale počítá s růstem až ke čtyřiceti eurům. Některé analýzy nevylučují dokonce její horní hranici ve výši až sedmdesát eur. V takovém případě by prakticky všechny uhelné zdroje přestaly dávat smysl.

Podle analýzy klimatického think-tanku Ember (dříve Sandback) byl loni provoz starších uhelných elektráren v Evropě ztrátový. Ani letos to nebude o moc lepší. Například v Česku se to projevilo tím, že jediná významnější černouhelná elektrárna Dětmarovice už dlouhé měsíce stojí, a to i přesto, že její majitel společnost ČEZ musí platit pokuty za neodebrané palivo. Jiným příkladem je těžební firma Sokolovská uhelná, která svoje hnědé uhlí spaluje ve dvou vlastních elektrárnách a teplárně, jež patří k těm starším. Na emisních povolenkách zaplatila společnost loni téměř 1,5 miliardy korun.

Na číslech Sokolovské uhelné je dobře vidět postupný propad uhelného byznysu. Ještě v roce 2009 měla firma čistý zisk skoro dvě miliardy korun, v roce 2019 byla už ve ztrátě 330 milionů korun. Výsledkem je zatím propuštění třetiny asi ze tří tisíc zaměstnanců. Problémy firmy měly i tragickou dohru, když největší akcionář společnosti František Štěpánek spáchal letos sebevraždu. Podle dalšího majitele Jaroslava Rokose je budoucnost Sokolovské uhelné v přechodu na plyn, spalování odpadů a realitním využití brownfieldů po těžbě. S prací ve svých dolech, kde se vyrube šest milionů tun uhlí (z toho čtyři miliony společnost spálí ve vlastních zdrojích), počítá těžař maximálně do roku 2030.

 
Černé uhlí je na tom nejhůř

Zatímco u hnědého uhlí se dá ještě u modernějších elektráren, které mají zajištěné dodávky vlastního paliva, plánovat budoucnost, černé energetické uhlí je prakticky mrtvé. To představuje dost zásadní problém především pro Polsko, na které připadá 62 milionů z celkových 67 milionů tun, jež se v Evropě vytěží. Jeho cena se podle indexu ARA, který vychází z uhlí dovezeného do hlavního evropského přístavu v Rotterdamu, momentálně pohybuje kolem padesáti dolarů za tunu. V opcích na příští tři roky není zatím žádné její zásadní zvýšení vidět. Ještě před dvěma lety byla cena černého uhlí dvojnásobná, ale třeba začátkem roku 2016 činila jen 45 dolarů. Nevýhoda pro středoevropské těžaře je navíc v tom, že kromě zámoří se dá černé zlato levněji dovézt z Ruska. U něj však problém spočívá v logistice a nedostatku železničních vagonů.

Například jediný český těžař černého uhlí OKD je ztrátový ještě při prodejní ceně 70 dolarů za tunu. Na tuto úroveň se jeho hodnota velmi pravděpodobně nedostane, natož aby byla vyšší. To v Česku urychluje plány na konec těžby nejpozději do roku 2023. Letos se ale zvažovalo také okamžité uzavření dolů. Hlubinná těžba na Karvinsku, která probíhá až v kilometrové hloubce, není oproti povrchovým dolům jinde ve světě dlouhodobě konkurenceschopná. Podobný problém mají rovněž doly v Polsku. Ztráty nevykryje ani prodej dražšího uhlí pro výrobu koksu, jejž hutě potřebují k výrobě surové oceli. Jeho cena se v případě OKD pohybuje mezi 100 až 120 dolary za tunu. Poměr energetického a koksovatelného uhlí je u českého těžaře přibližně jedna ku jedné. Ocelárny, které koksovatelné uhlí potřebují, však již delší dobu bojují s levnými dovozy ocelářských polotovarů a snižují, případně i zastavují výrobu. Proto také poptávají mnohem méně tohoto nerostu.

Nevýhoda dolování na Karvinsku je v tom, že náklady na jednu vytěženou tunu uhlí zůstávají stejné i při mnohem nižším výkonu. Respektive už několik let rostou. Kvůli tomu mělo OKD za rok 2019 ztrátu téměř miliardu korun. Letos kromě nízké ceny zapracoval i koronavirus, když se těžba na dva měsíce prakticky zastavila. Ještě před nástupem pandemie se ztráta OKD na rok 2020 odhadovala ve výši nižších jednotek miliard korun.

Aby těžební firma vůbec přežila letošní rok, musel do ní stát (převzal OKD v roce 2016, kdy kvůli nízkým cenám uhlí skončila v insolvenci) navíc napumpovat další 1,2 miliardy korun. Zároveň firma „spálila” všechny svoje rezervy z lepších let 2017 až 2018, protože její management tehdy místo útlumu oživil plány na pokračování těžby a dokonce začal snít o dolování až do roku 2030. Myšlení „každý rok dobrý”, které bylo pro OKD typické a odůvodňovalo se na veřejnosti tím, že si důl na svůj útlum musí nejprve vydělat, ale nakonec vyjde Česko dost draho. Rezervy jsou pryč a odhady nákladů na ukončení těžby, jež bude trvat roky, se už vyšplhaly na čtrnáct miliard korun. A zaplatí je samozřejmě opět stát.

 
Polská uhelná cesta

Pokud se dá na současné situaci OKD hledat světlá stránka, tak snad jen v tom, že management firmy už nemá sílu oddalovat rozhodnutí o konci její činnosti. Jeden významný obchodník s uhlím, který těžební firmu dobře zná, dokonce autorovi tohoto článku řekl, že nejlepší rozhodnutí, jaké vláda může udělat, je doly okamžitě zavřít a vymluvit se na koronavirus. Všechno ostatní bude mnohem dražší.

Je tu ještě jedna výhoda. Na rozdíl od Polska v Česku k útlumu těžby černého uhlí fakticky došlo už v devadesátých letech. Tehdy v dolech pracovalo přes 100 tisíc lidí, nyní je to jen desetina. Řada horníků navíc pochází z Polska a ze Slovenska. Dopady přesto nelze úplně podceňovat, protože většina lidí v OKD pracuje na Karvinsku, což je dlouhodobě region s největší nezaměstnaností v zemi.

Jak už bylo řečeno, Polsko je v mnohem složitější situaci. Podíl uhlí na výrobě elektřiny tam nyní činí 74 procent (v Česku je to polovina a v Německu 30 procent). Proto skutečně není jednoduché ho nahradit, byť to zase není úplně nemožné. Polsko má jedny z nejlepších podmínek pro větrnou energii v Evropě, znovu oprášilo plány na stavbu jaderné elektrárny a sází také více na plyn – ať už zkapalněný zemní plyn (LNG) dovážený do terminálu v Gdaňsku nebo plyn z Norska přiváděný plynovodem Baltic Pipe. Ten má být dokončen ve druhé polovině roku 2022.

Hlavní důvod, proč Polsko zatím hodlá skončit s uhlím až v roce 2049, je ale jiný. Polská konzervativní vláda se jednoduše horníků bojí. Ještě před vypuknutím pandemie koronaviru v únoru souhlasila se zvýšením mezd v největší polské těžební firmě Polska Grupa Górnicza (PGG), která zaměstnává přes 40 tisíc lidí. Současně donutila státní energetické koncerny, jež tuto krachující firmu v roce 2016 převzaly a zachránily, aby kupovaly dražší polské uhlí před levnějšími importy. To má potom samozřejmě dopad na jejich hospodaření a projevuje se to i ve vyšších cenách elektřiny.

Mnohé polské energetické firmy jsou sice kotované na varšavské burze, rozhodující vliv v nich ale má stát. Manažeři těchto na středoevropské poměry velkých koncernů často vděčí za svá dobře placená místa politické podpoře. Spolu v Polsku s široce rozšířeným názorem, že v energetice je národnost důležitější než ekonomická realita, to vytváří směs, která může zemi v budoucnu přijít draho. Jen v letech 2013 až 2018 vynaložila na podporu uhelného sektoru 30 miliard zlotých. Nyní to může být výrazně více. A ne vše půjde zaplatit z evropských peněz, jak zřejmě polská vláda doufá.

Ve špatném stavu je hlavně společnost PGG, jež letos čeká ztrátu až tři miliardy zlotých (přes osmnáct miliard korun). V budoucnu pak bude každý rok potřebovat finanční injekci dvě miliardy zlotých. Kondici největšího polského těžaře uhlí dobře ukazuje jedna krátká věta pro akcionáře ve čtvrtletní zprávě polského plynárenského koncernu PGNiG. Tato firma patří k těm, které před pěti lety převzaly krachující PGG, jež se tehdy jmenovala Kompania Węglowa. Nyní svůj pětinový podíl ve výši 800 milionů zlotých (skoro pět miliard korun), jejž vedla v účetnictví jako dlouhodobou půjčku, ocenila na nulu.

 
Spor tří států

Pro Polsko bude v příštích letech velmi důležitý spor o rozšíření povrchového hnědouhelného dolu Turów, který leží nedaleko hranic s Českem a Německem. Náš severní soused počítá s těžbou až do roku 2044, což je klíčové pro státní energetický koncern PGE (Polska Grupa Energetyczna). Tato firma, která má více než třetinový podíl na výrobě elektřiny v Polsku, postupně investuje několik miliard zlotých do modernizace nedaleké elektrárny, jež uhlí z dolu odebírá. Pokud se elektrárna dokončí a nedojde k rozšíření těžebního prostoru v Turówě, půjde o zbytečně vynaložené peníze, protože elektrárna bez dodávek uhlí nemá smysl.

Na druhé straně je ale oprávněný strach obyvatel Libereckého kraje, kteří žijí několik kilometrů od hranic. Upozorňují, že rozšíření dolu až do hloubky 330 metrů pod úrovní okolního terénu bude mít vliv na množství spodní vody. Tedy, že přijdou o pitnou vodu. Česko, které samo s ukončením těžby uhlí moc nespěchá (počítá s rokem 2038), vystupuje v tomto případě poměrně tvrdě a vtáhlo do celého sporu Evropskou komisi. Zároveň proti polské snaze o rozšíření těžby vystupuje i Německo, protože problém s vodou ohrožuje také pětadvacetitisícové město Žitava v Sasku. Německá pobočka Greenpeace kvůli tomu chystá žalobu k Soudnímu dvoru EU.

Polsko tvrdí, že důl i elektrárnu v Turówě potřebuje, aby pak mohlo odstavit jiné. Zároveň ale polské úřady hodně tlačí na pilu. Když bylo jasné, že se kvůli nesouhlasu české vlády komplikuje prodloužení licence pro PGE o čtyřiadvacet let, letos v březnu ji narychlo prodloužily jen o šest let, protože jinak hrozilo, že úplně propadne. Polské ministerstvo klimatu, které spíše vystupuje jako obhájce uhlí, však nedodrželo ani formální náležitosti a zabránilo kritikům v přístupu k informacím. Proto před měsícem rozhodnutí zrušil vojvodský správní soud ve Varšavě.

Vůbec není jisté, jak celý spor nakonec dopadne. Pochopit se navíc dají argumenty obou stran. Zároveň ale nelze nevidět, že se z Turówa může stát symbol, který přitáhne velkou pozornost. A pře se může táhnout hodně dlouho. Třeba jako na první pohled beznadějný boj proti zbourání severočeské obce Horní Jiřetín. Ta měla ustoupit rozšíření nedalekého hnědouhelného dolu, což tvrdě odmítala většina z jejích dvou tisíc obyvatel. S prolomením těžebních limitů, jež obec chránily od rozhodnutí české vlády v roce 1991, téměř napevno počítala těžební firma Mostecká uhelná (nynější Severní energetická) miliardáře Pavla Tykače. Získala na svou stranu politickou reprezentaci Ústeckého kraje, v němž Horní Jiřetín leží, a dlouho to vypadalo, že kvůli obřímu lobbingu limity česká vláda zruší. Nakonec si na to ale kvůli obrovskému odporu ekologů z Greenpeace (tedy těch, kteří nyní bojují rovněž proti Turówu) netroufla a v roce 2015 rozhodla, že limity zůstanou. Horní Jiřetín přežil a loni v létě Severní energetická oznámila, že utlumuje těžbu a začíná s rekultivací.

 

Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.

661664_636396_mzv_cz            714938_2219183_cz_pl       AMO_cerne-logo_horizont_2020

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.