21. prosince, 2020 Matúš Guziar
Ilustrační momentka z rumunského Bihoru. Foto (oříznuto): Pixabay/Paul Cosmin
Dopisy z Bihoru se po více než sto dvaceti letech od svého vzniku dostávají také k českým čtenářům. Vděčíme za to hodnotné edici Radka Oceláka Sedmihradsko a brilantnímu překladu Adély Gálové. Už samotný název knihy napovídá, že máme co do činění se sbírkou osmi dopisů. Jejich autorem je maďarský katolický kněz a intelektuál Sándor Mándoky, který své listy ze sklonku devatenáctého století věnuje blíže neznámé přítelkyni Malvine. Záměr pisatele se hned od počátku jeví jasně – informovat váženou adresátku o zkušenostech z kněžského působení mezi slovenskou menšinou žijící v bihorských horách na západě dnešního Rumunska. Prostřednictvím dopisů se tak dozvídáme nejen o radostech a strastech slovenských přistěhovalců v uherském Sedmihradsku, ale také o často dobrodružném životě duchovního.
Jak již bylo řečeno, text je nepochybně možné už na první pohled charakterizovat jako útvar epistolárního charakteru, avšak o žánru knihy se dá uvažovat i v širších souvislostech. Zatímco obvykle korespondence zpracovává především reflexe a pocity pisatele, Mándokyho text lze současně vnímat jako napínavý cestopis plný osobních zkušeností a příběhů nebo jako soubor etnografických epizod z historie daného regionu. Jedná se proto o bohaté, žánrově otevřené dílo, o jakousi literární reportáž v dopisech.
Umělecká hodnota Dopisů z Bihoru je přitom dána hlavně specifickým způsobem vyprávění, ve kterém se autor zároveň stylizuje do podoby výrazného vypravěče svých příběhů. Mándoky jako narátor totiž vyniká mnohými kvalitami. Autorovou nejsilnější zbraní se jeví být kombinace intelektu a humoru tvořící kostru jeho vytříbeného stylu. Vedle archaického jazyka (v českém překladu stejně skvěle zvládnutého) nám duchovní nabízí celou plejádu citací a odkazů na více či méně známe postavy, bytosti a texty jak křesťanské, tak antické kultury.
S vysokým vypravěčským stylem se setkáváme hned v silně epickém úvodu prvního dopisu, kde se příběh otevírá historizující epizodou zobrazující odchod Napoleona Bonaparta do vyhnanství na ostrově Svatá Helena. Mándoky si schválně vybírá tuto významnou historickou postavu, aby skrze výrazné podobenství přiblížil prožívání vlastního utrpení způsobeného nuceným odchodem do bihorských hor. Takovéto srovnání působí výrazně hyperbolickým dojmem. Když ale listujeme stránkami knihy dále, vypravěč nás utvrzuje v přesvědčení, že nejde o obyčejného, tradičně vnímaného hodnostáře, ale rovněž o komicky sebestředného intelektuála, který možná více než nad osudem lidu běduje nad údělem vlastním.
Hlavní osu vyprávění tak vedle tematizace exilu (autorovými slovy „nuceného vyhnanství“) tvoří zobrazení života slovenské menšiny v horských oblastech Sedmihradska. Načrtnutá témata se výrazně doplňují, jelikož motiv náročné cesty vypravěče do příslušného kraje se prolíná s přírodními motivy drsné „bihorské Sibiře“ a zobrazením ubohých životních podmínek slovenského lidu.
Autor následně soustřeďuje své vyprávění kolem chvil prožitých v obci Nová Huť a jejím okolí, centru místních Slováků. Na obsahu dopisů je přitom zajímavé sledovat, že zatímco první polovina z nich se v převážné míře věnuje strádání kněze a jeho pronikání do cizího prostředí, až v následujících kapitolách se dozvídáme více o historii osidlování regionu a o samotném slovenském elementu v oblasti dnešního rumunského Rudohoří. Při popisu etnického koloritu novohuťské oblasti přitom vypravěč často využívá prvky stereotypizace, což se však děje v souladu s politicko-kulturním stavem rakousko-uherské monarchie na konci devatenáctého století. Vyprávění proto typizovaně konstruuje na základě psychologického vymezování se na dělící kategorie my a oni.
Mándoky jako Maďar, a tedy příslušník majority, vstupuje do prostředí Slováků, na které sice nahlíží jako na kulturně zaostalejší společenství, avšak přijímá ho a respektuje. Snad i díky svému poslání sleduje místní život s nadhledem a láskyplným pochopením. Z dnešní perspektivy se zároveň jeví paradoxně jeho přiznání, že ke kněžské službě mezi Slováky jej povolali, aniž by ovládal mateřštinu usedlíků. Proto vědom si vlastní přináležitosti k maďarskému národu a současně odlišnosti od slovenského prvku přispívá při vytváření obrazu společenství Nové Huti ke stereotypu Slováků. Hovoří totiž o lidu chudém, zato pracovitém a bohabojném, který symbolizují dva výrazné motivy, a sice kostel a krčma. Ty jako by hrály roli dvou stran jedné mince, kde zbožnost vyvažuje hřích. Mándoky též významnou měrou přispívá ke stereotypnímu zobrazování židovského a romského etnika, když se Židé objevují v roli hospodských či obchodníků, zatímco Romové vystupují jako podvodníci a zbojníci.
Kromě posilování etnických stereotypů, tolik zakonzervovaných v dekádách následujících po jaru národů, jak je označován rok 1848, Mándokyho obraz přináší zajímavou sociologickou sondu do příkladně periferního prostředí habsburské monarchie. Zatímco politici ve městech svádějí nadále národně-kulturní zápasy, multietnická populace Nové Huti ve svých těžkých podmínkách žije sice v křehké, ale nevyhnutelné symbióze. Takto můžeme v reportážní korespondenci pozorovat jistou lhostejnost lidu vůči problematice národní politiky, přičemž text daleko více akcentuje loajalitu multietnické pospolitosti k Uhersku jako státu a společné vlasti. Nevšímavost vůči etnické identitě ukazuje autor dopisů hlavně při popisování různých společenských událostí a kulturních oslav. Ať už jde o společné tancování verbuňku bez ohledu na to, kdo je Slovák a kdo Maďar, trávení společné večeře u židovského hostinského či organizaci oslav zasvěcení kostela patronovi Uherska, svatému Štěpánovi.
Etnickou toleranci hrdinů Mándokyho příběhů přitom lze vysvětlovat i na základě jejich ne příliš jasně vymezené identity. Příkladů takového fenoménu je možné uvést několik. Spolupůsobení maďarské a židovské kultury vidíme třeba u obchodníka Šamua Weinbergera, jehož rodina je maďarského cítění, což „dokazuje nejlépe fakt, že jejich děti neznají krom sladké mateřštiny v jiném jazyce ani hlásky“ (str. 70). Ambivalentnost kulturní identity ve vypravěčově popisu postřehneme například i u hospodáře Józsefa Galbavého, kterého Mándoky v rámci několika řádků nejdříve označuje za „pravého Slováka“ a následně za „řádného Maďara“ (str. 71). Snad vrcholem multietnického mišmaše, na jehož bizarnost všímavý kněz upozorňuje, jsou oslavy tisíciletého výročí příchodu Maďaru do Karpatské kotliny v místní škole, kde slovenské děti bezchybně zpívají a recitují klasiky maďarského romantismu Ference Kölcseyho či Sándora Petőfiho.
Když se však na chvíli vrátíme k etnografickým epizodám popisujícím život slovenského etnika, i v tomto ohledu vystupuje text jako hodnotný pramen posledních dekád existence monarchie. Přestože občas, hlavně při zobrazení zásnubních a svatebních obřadů, text nepřináší vyloženě objevná odhalení o tradicích a zvycích Slováků, jiné postřehy či okamžiky je možné hodnotit jako velmi cenné. V této souvislosti by se dala uvést zmínka, že obřad ofěry v kostele si do Rudohoří jako vlastní tradici přineslo právě slovenské obyvatelstvo, čehož důkazem má být absence takového jednání v maďarském společenství věřících. Dramaticky vypjatou a současně nejvýraznější scénou konzervující starou slovenskou tradici je ale líčení pohřbu dítěte. Překvapující se může také zdát, že vánoční období, tento nábožensky obzvláště významný svátek, vypravěč opomíjí krátkou výmluvou, že se Vánoce ve vyhnanství neslaví.
Z kompozičního hlediska stojí za pozornost, že autor s velkým vypravěčským umem střídá pasáže přírodních a etnografických popisů a vlastních reflexí s epickými scénami různých příhod, výprav, posezení a oslav, čímž své dopisy výrazně dynamizuje. K dějově nejzajímavějším Mándokovým avantýrám tak patří zápasy s divokostí chladné přírody, hostování mezi místními aristokraty, ale především dramaticky vystupňovaná scéna potyčky mezi četníky a bandou loupeživých zbojníků.
Na závěr se hodí vyzdvihnout velký kulturní přínos dochování Mándokyho dopisů a také skutečnost, že dnes vycházejí v českém překladu. Je nezpochybnitelné, že jsou hodnotným příspěvkem do souboru historických cestopisů, stejně jako zajímavou literární sondou jak do vystěhovalectví a usazování Slováků v Sedmihradsku, tak do běžného života etnicky bohaté společnosti kdesi na periferii Uherska. Přestože se jméno Sándora Mándokyho spojovalo v jeho době výhradně s kněžskou profesí, je namístě přiznat jeho dopisům díky intelektuální bohatosti a láskyplnému humoru také nemalé kvality literární, které bezesporu mohou zaujmout současného čtenáře.
Motiv obálky Jana Ullrichová.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024