21. prosince, 2020 Michal Lebduška
Krakovští hierarchové v problémech. Zprava kardinál Stanisław
Dziwisz, vedle něj kráčí arcibiskup Marek Jędraszewski.
Foto: Wikimedia Commons/Silar
Krize, se kterou se polská katolická církev potýká, nepřišla jako blesk z čistého nebe. Celá řada problémů se za ní táhne už delší dobu a v posledních letech jen ve větší míře vychází najevo. Dochází tak k výbuchu nakumulovaného napětí. Veškeré skandály dlouhou dobu neměly zásadní vliv na obraz církve, která těžila z velké prestiže z časů pontifikátu Jana Pavla II. a období komunismu, během nějž sehrála velkou roli v podpoře protirežimní opozice. Po roce 1989 se ale zcela evidentně nedokázala vyrovnat s demokracií a současnými vědeckými poznatky a nezachytila společenské změny, které postupně sílí s dorůstáním nových generací nezatížených komunismem a zvyklých na fungování ve svobodné společnosti a mezinárodním prostředí. Na ně působí patriarchální církev postrádající charismatické osobnosti, která neustále žije z minulosti a snaží se ovlivňovat jejich životy, velmi anachronickým dojmem.
Ten ještě umocňují často značně problematické hodiny náboženství ve školách, o nichž krouží po internetu spousta zábavných i hrozivých historek. Novinářka Kaja Puto nedávno na Facebooku sdílela své „zážitky“ z hodin náboženství, ze kterých si odnesla například to, že děti rozvedených rodičů mají stát za trest v koutě, menstruace jsou krvavé slzy dělohy po nesplněné reprodukční povinnosti či že homosexuálové by měli být zavíráni do ghett. Ačkoliv jsou tyto hodiny formálně volitelné, školy je často do rozvrhu zařazují tak, že de facto žáky k účasti nutí.
Není proto divu, že takto anachronická a patriarchální organizace, jejíž představitelé často nepokrytě podporují současnou vládu, jež je mezi mladými velmi nepopulární, je nedokáže zaujmout. Země se rekordním tempem sekularizuje a to i proto, že po zkušenosti s pontifikátem Jana Pavla II. a všeobecné podpory usnula na vavřínech. V roce 2018 organizace Pew Research Center zjistila, že v Polsku je mezi 108 zkoumanými zeměmi světa vůbec největší rozdíl mezi religiozitou lidí nad čtyřicet let a mladších. Zatímco na mše podle průzkumu pravidelně chodilo 55 procent občanů nad čtyřicet let, u mladších už to bylo jen 26 procent. A jestliže víra byla důležitá pro 40 procent starších Poláků, u mladých to platilo jen pro 16 procent.
Různé individuální problémy a negativní zkušenosti Poláků s chováním konkrétních duchovních pochopitelně existovaly vždy. Například příběhy o kněžích, kteří odmítli církevní pohřeb, protože rodina zemřelého neměla dostatek peněz, se v médiích s železnou pravidelností opakují. Opravdu velké skandály se ale církvi poměrně dlouho vyhýbaly. Zřejmě nejkontroverznější byla v minulosti existence proslulého katolického Radia Maryja, které v roce 1991 v Toruni založil kněz Tadeusz Rydzyk. Tato rozhlasová stanice je známá svým politickým angažmá, ale i antisemitským obsahem. V minulosti ji kritizovali mimo jiné bývalý polský primas Józef Glemp a papež Benedikt XVI.
Radio Maryja postupně vyrostlo na mediální impérium, jehož součástí je i televize Trwam či Vysoká škola sociální a mediální kultury. Rydzyk se nikdy netajil svými sympatiemi ke straně Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského, z jejíž vlády po roce 2015 velmi dobře finančně profituje. Má velice blízko k některým vrcholným politikům PiS, z nichž asi nejznámější je bývalý ministr obrany Antoni Macierewicz. Proto je Rydzyk vnímán jako jeden z největších symbolů propojení církve s politikou. Jeho média přitom podle průzkumů sledovanosti a poslechovosti zůstávají na polské mediální scéně velmi marginální.
První větší problémy začaly vycházet najevo až po roce 2000. Jednalo se především o tři velké skandály. První se týkal sexuálního zneužívání dětí knězem ve vesnici Tylawa v Podkarpatském vojvodství (kněze tehdy bránil místní prokurátor ještě z období komunismu Stanisław Piotrowicz, který později působil jako senátor a poslanec za PiS a nyní je soudcem Ústavního soudu). Ve druhém případě šlo o poznaňského arcibiskupa Juliusze Paetze, který měl sexuálně zneužívat studenty místního semináře. Třetí kauza se vztahovala k dětskému domovu ve slezském městě Zabrze vedenému řádem sester boromejek. Docházelo tam k brutálnímu týrání dětí a jejich znásilňování jinými chovanci. Jak kněz z Tylawy, tak ředitelka dětského domova byli pravomocně odsouzeni, ale arcibiskup Paetz se nikdy před soud nedostal. Byl pouze v roce 2002 potrestán Vatikánem, který ho odvolal z funkce a zakázal mu jakoukoliv liturgickou činnost, což ale Paetz nedodržoval. Loni také polští novináři zjistili, že tylawský kněz šestnáct let po svém odsouzení i přes oficiální zákaz sloužil mše a vedl modlitby v Radiu Maryja.
Ačkoliv důvěra v církev postupně erodovala, tak tyto skandály stále ještě působily spíše individuálním dojmem a v Polsku nepanovalo přesvědčení o tom, že se jedná o systémové problémy církve. Výrazně se situace změnila až po volbách v roce 2015, kdy se vlády chopila strana Právo a spravedlnost. Již v předvolební kampani celá řada církevních představitelů nepokrytě podporovala PiS a jejího prezidentského kandidáta Andrzeje Dudu, jejichž plakáty visely i u mnoha kostelů. Prakticky před každými volbami z poslední doby se objevovaly zprávy o kněžích, kteří v kázání tvrdili, že volba současné opozice je hříchem. A protože stávající vláda velmi dramaticky polarizuje polskou společnost, obrátilo se vítězství PiS i proti církvi.
Výrazným signálem změny jejího vnímání bylo uvedení hraného filmu Klér režiséra Wojciecha Smarzowského v roce 2018, ve kterém se objevují motivy církevní pedofilie, alkoholismu kněží, korupce, nedodržování celibátu či potratové turistiky do Česka. Jen během prvního víkendu ho v Polsku viděl téměř milion diváků, což je nejlepším výsledkem polského filmu po roce 1989. Celkově ho pak v polských kinech zhlédlo přes pět milionů osob.
O rok později pak vybuchla skutečná bomba v podobě dokumentárního filmu bratří Tomasze a Marka Sekielských o církevní pedofilii Hlavně to nikomu neříkej, na který letos navázal druhý dokument Hra na schovávanou. Oba filmy byly zveřejněny na portálu YouTube. Ke konci letošního listopadu tam vidělo první z nich neuvěřitelných 24 milionů, druhý pak 7,6 milionu uživatelů. Ve druhém filmu navíc není rozkryta jen pedofilie „běžných“ kněží, ale popisuje konkrétní případ zametání sexuálního zneužívání pod koberec biskupem Edwardem Janiakem z diecéze v Kaliszi. Následně byl u něj odhalen také mobbing a ponižování rektora místního semináře, jenž se snažil na skandály v diecézi upozornit. V reakci na film Vatikán Janiaka velmi rychle odvolal z funkce. Autoři už přitom ohlásili, že připravují třetí film, který se má věnovat přímo papeži Janu Pavlu II.
Není proto divu, že se polská církev postupně dostala pod drobnohled a na povrch začalo vyplouvat mnohem víc kauz. V roce 2018 vytvořili polští aktivisté ve spolupráci se současnou opozicí internetovou mapu církevní pedofilie. V ní momentálně figuruje přes sto případů zakončených pravomocným výrokem soudu, dále pak celá řada případů popsaných v médiích, u nichž nedošlo k soudnímu procesu, a 33 biskupů, kteří případy pedofilie kryli. Ačkoliv u velké části z nich jde o úmyslný čin, v některých případech se spíše jedná o nešikovnost hierarchů a neschopnost si se skandály poradit. Na mapě se objevují i taková jména jako „legendární kaplan Solidarity“ Henryk Jankowski či osobní zpovědník Lecha Wałęsy Franciszek Cybula. V reakci na odhalení Jankowského minulosti místní aktivisté svrhli v únoru 2019 jeho pomník v Gdaňsku a městské zastupitelstvo později rozhodlo o tom, že památník odstraní a odebere Jankowskému čestné občanství.
Posledním dílem těchto skandálů je případ kardinálů Stanisława Dziwisze a Henryka Gulbinowicze. O prvně jmenovaném odvysílala televize TVN dvoudílnou reportáž nazvanou Don Stanislao. Podle komentátorů sice stanice nepřinesla žádné vyloženě nové informace, ale zasadila do kontextu jeho krytí pedofilních skandálů nejen v Polsku, ale i mnoha dalších zemích světa, či podezření z korupce. V době zvýšeného mediálního zájmu o církevní skandály vzbudila reportáž velký rozruch. Emeritního vratislavského arcibiskupa Henryka Gulbinowicze, známého podporou protikomunistické opozice, zase potrestal Vatikán na začátku listopadu jen deset dní před jeho smrtí zákazem účasti ve veřejných akcích, používání biskupských insignií a především pohřbu ve vratislavské katedrále. Ačkoliv se papežský stolec nevyjádřil zcela jednoznačně, na základě jakých obvinění takto rozhodl, podle všeho se mělo opět jednat o případy sexuálního zneužívání, krytí pedofilů, ale i spolupráce s komunistickou tajnou službou.
Kromě rostoucího počtu odhalených pedofilních skandálů se církev potýká i s tím, že na ně nedokáže adekvátně reagovat (byť se v tomto směru situace i na nátlak Říma v poslední době lehce zlepšila). Loni tak biskupský soud oficiálně nazval muže zneužívaného knězem ve věku devíti let za „spolupachatele hříchu“.
Kauzy sexuálního zneužívání ale zdaleka nejsou jejím jediným problémem. Řada církevních představitelů má až příliš úzké vazby na současnou vládu, což pochopitelně voliče jiných stran odpuzuje. Kromě již zmíněného Tadeusze Rydzyka patří v tomto směru k nejproblematičtějším krakovský arcibiskup Marek Jędraszewski. Ten mimo jiné podporuje konspirační teorii o tom, že letecká katastrofa ve Smolensku v roce 2010, při níž kromě jiných zahynul prezident Lech Kaczyński, byla atentátem. Ještě znepokojivější je ale to, že část církve má velmi blízko i ke krajní pravici. Zřejmě nejvíce v tomto směru proslul již bývalý kněz Jacek Międlar, který sloužil mše fašistické organizaci ONR. Při jedné takové bohoslužbě mluvil v roce 2016 v Białystoku při kázání o „židovském nádoru“, který je potřeba vyhubit za pomoci chemoterapie v podobě „nekompromisního národněkatolického radikalismu“. Velmi rozpačité reakce budí také tradiční každoroční pouť členů ONR a jiných extremistických organizací do významného kláštera Jasná Hora v Čenstochové, kde mašírují s pochodněmi za doprovodu rasistických hesel.
V neposlední řadě polskou katolickou církev potápí posedlost některých kněží, včetně vysoko postavených hierarchů, sexualitou. S tím souvisejí i útoky na osoby LGBT, kterými se řada církevních představitelů v čele s arcibiskupem Jędraszewským, jenž proslul kázáním o „duhovém moru“, připojila k nenávistné kampani PiS. Za zmínku stojí i nedávná petice „Stop LGBT“, která požadovala kompletní zákaz veškerých veřejných akcí LGBT komunity, pod níž se sbíraly podpisy v řadě kostelů.
Asi nejzávažnějším incidentem byly loňské události v Białystoku, kde došlo k brutálním útokům na účastníky prvního místního pochodu rovnosti organizovaného příslušníky LGBT komunity. Proti akci se postavil místní arcibiskup Tadeusz Wojda. Kromě toho, že vyzval k odporu, čímž nepřímo podpořil násilnosti, se později na webu jedné z białystockých farností objevilo poděkování všem, kteří měli bránit křesťanské hodnoty a chránit město a hlavně mládež a děti před demoralizací.
Naposledy pak polští biskupové přijali velký dokument o problému LGBT komunity, který ale vzbudil i v církevních kruzích obrovskou kritiku. A to mimo jiné kvůli tomu, že zcela ignoruje současné vědecké poznatky a podporuje v některých zemích již zakázané konverzní terapie, jejichž cílem má být změna sexuální orientace. Nepřekvapivě nechybějí ani výpady proti antikoncepci či Istanbulské úmluvě o prevenci násilí vůči ženám.
Pro mnohé Poláky bylo ale poslední kapkou rozhodnutí Ústavního soudu z letošního října zpřísňující už tak velmi restriktivní potratový zákon. Nemálo církevních představitelů, včetně mluvčího polské biskupské konference a poznaňského arcibiskupa Stanisława Gądeckého, se totiž z verdiktu otevřeně radovalo. Zatímco problémy osob LGBT se většiny Poláků netýkají, u potratů už je tomu jinak. V atmosféře všeobecného naštvání tak došlo na některých místech i k doposud nevídaným konfrontacím s kněžími či narušování mší.
K těmto velkým skandálům se přidávají i zdánlivě „malé“ incidenty vzbuzující pobouření i pobavení, které se s železnou pravidelností objevují v polských médiích a bývají i terčem řady memů. Například kněží v jednom z gdaňských kostelů spálili věci, které jsou údajně proti božím přikázáním a učení církve. V ohni se tak objevily knihy o Harry Potterovi, jeden z dílů knižní ságy Stmívání nebo dětský deštník s motivem Hello Kitty. Loni zase vyšel najevo případ neetického postupu krakovského arcibiskupa, který propustil z kurie tři matky samoživitelky, přičemž v oficiální zprávě bylo zdůrazněno, že nejsou na rozdíl od ostatních pracovnic vdané.
Podobné incidenty, jež se v poslední době vyskytují ve skutečně obrovském množství, přispívají k dramatickému propadu důvěry v církev. Už letos na začátku roku se objevil průzkum, podle kterého poprvé v historii zkoumání více Poláků nedůvěřovalo církvi, než jí důvěřovalo. Čerstvý listopadový průzkum pak tento pro církev hrozivý trend potvrdil. Pozitivně podle něj vnímá církev už jen 35 procent Poláků, zatímco 32 procent negativně. Co je ale horší, mezi mladými lidmi ve věku 18–29 let deklarovalo pozitivní vztah k církvi pouhých devět procent, zatímco negativní až 47 procent. Není proto divu, že jednou z nejvyhledávanějších informací na polském internetu bylo v souvislosti s protesty proti říjnovému rozhodnutí Ústavního soudu to, jak formálně vystoupit z církve.
Odhalování dalších a dalších skandálů přitom vede k tomu, že řada představitelů církve se radikalizuje a veškeré aféry vnímá v rámci syndromu obležené pevnosti jako ničím nepodložené útoky nepřátel církve. Užívá přitom absurdních diagnóz. Kromě komunistů, neomarxistů, levičáků či ideologie LGBT a gender ohrožuje polskou církev a společnost podle arcibiskupa Jędraszewského také „ideologie singlů“. Arcibiskup Gądecki zase kritizoval službu Netflix, která prý podle něj „propaguje homosexualitu, hedonismus a zhýralost“.
K tomu se přidává i rostoucí polarizace uvnitř církve. V Polsku existuje skupina kněží, kteří neuznávají Františka za právoplatného papeže. Někteří odmítají kvůli pandemii koronaviru nyní doporučené a církví oficiálně povolené přijímání na ruku místo tradičního do úst. Další šíří například v kázáních na YouTube konspirační teorie. O to horší je, že se nezdá, že by se situace mohla jakkoliv zlepšit. Svědčí o tom i problémy polských seminářů, které začínají zet prázdnotou. Například ve Svídnici letos nebyl přijat do prvního ročníku ani jeden zájemce o kněžství a v řadě dalších diecézí jsou to jen jednotlivci. Navíc se podle průzkumů z velké většiny jedná o příznivce PiS nebo dokonce krajní pravice, což v extrémně polarizované společnosti může vyústit v odchod dalších lidí z církve. Je proto jen otázkou času, kdy Polsko dostihne problém s nedostatkem kněží, kteří nebudou schopni obsadit polské farnosti.
Ne všichni kněží jsou samozřejmě stejní. Někteří veřejně kritizují propojení s vládní mocí nebo snahu zakrývat skandály. Polská katolická církev není monolitem, i uvnitř ní se střetávají různé pohledy. Existují v jejím rámci též rozumné komunity a intelektuálně zajímavá média, jako je například týdeník Tygodnik Powszechny. To se týká i polských biskupů, mezi nimiž je několik zajímavých osobností v čele s hnězdenským arcibiskupem a polským primasem Wojciechem Polakem nebo lodžským arcibiskupem Grzegorzem Ryśem. Jenže tito lidé nejsou dostatečně průbojní a hlasití na to, aby přehlušili kontroverzní postavy, jako je zmíněný krakovský arcibiskup Jędraszewski. Navíc se podepisují pod společné problematické dokumenty a prohlášení biskupské konference, aniž by se k nim jakkoliv vyjádřili. Proto v současnosti nejsou pro značnou část polské společnosti skutečným obrazem církve. Tím jsou skandály kněží, propojení s vládou, celkové odtržení od reality a opuletní kýč. K jeho symbolům patří „katolický Disneyland“ v podobě obrovské svatyně ve vesnici Licheń Stary, betonový největší Kristus na světě ve městě Świebodzin či nepřeberné množství nepříliš povedených pomníků Jana Pavla II.
Pochopitelně ne všechny skandály a kontroverze mají na svědomí představitelé církve. Jenže potíž spočívá v tom, že celá řada velmi problematických organizací a osobností, včetně polských nacionalistů, lidí spojených s PiS či ultrakonzervativních aktivistů, se k církvi velmi hlasitě hlásí a její reprezentanti se od nich nedokáží dostatečně hlasitě odstřihnout. Paradoxně přitom ultrakonzervativní aktivisté útočí kromě papeže i na některé polské duchovní, kteří podle nich hlásají „heretické myšlenky“. Nedávno tak například požadovali vyhození kněze Alfreda Wierzbického z katolické univerzity v Lublinu za to, že podpořil LGBT aktivistku, jež byla bezdůvodně umístěna do vazby.
Co naplat, že k obraně kostelů během současných protestů proti rozhodnutí Ústavního soudu (ovládaného PiS) vyzval Jarosław Kaczyński, a ne církevní představitelé, když tím došlo v očích demonstrantů k jednoznačnému propojení zpřísnění potratů s církví.
Jeden z nejrozšířenějších českých stereotypů o Polsku je ten, že se jedná o výrazně katolickou až bigotní zemi. V porovnání s Českem pochopitelně zůstávají naši severní sousedé silně věřící, ale ve světle nedávných afér, rekordně postupující sekularizace a na polské poměry extrémně nízké důvěry v církev je otázka, nakolik tato nálepka odpovídá realitě. Mnozí Poláci už mají zcela evidentně své církve dost a země pomalu ale jistě kráčí podobným směrem jako jiné evropské tradičně katolické státy v čele s Irskem. Proto je nejspíš načase tyto stereotypy přehodnotit.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024