Zahraniční politika EU jako kvadratura kruhu

20. prosince, 2020 RUBRIKA Střední Evropa


imageMinNový americký prezident Joe Biden (vpravo) zná klíčovou evropskou političku, Angelu Merkel, již z minulosti. Na snímku z roku 2015 s tehdejším ukrajinským prezidentem Petrem Porošenkem. Foto: Wikimedia Commons/Marc Müller

 

Dramatické zvolení Joea Bidena americkým prezidentem je ojedinělou dobrou zprávou pro Evropskou unii, která jinak na světové scéně čelí konfrontaci ze všech stran. Je dobrý důvod předpokládat, že ve vztazích s USA převládne opět porozumění a vrátí se jistá předvídatelnost. Přinese to vítanou úlevu a posilu, i když nedojde k úplnému obnovení někdejší harmonie. Evropa bude mít po odchodu Donalda Trumpa o jednoho nepřítele méně, což jí umožní se soustředit na ostatní „frontové linie“ a také (snad) posílit vnitřní jednotu, a tudíž i akceschopnost.

 

Ve světovém měřítku se dnešní Evropská unie stále více jeví jako osamělá výspa demokracie, rovného zacházení, férových vztahů a kulturního porozumění v moři opačných tendencí, které jsou ovšem rozmanité a vyžadují každá jiné zacházení. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ve svém zářijovém poselství o stavu Unie nastínila pesimistický obraz „plíživé paralýzy“ poválečného globálního systému. Oznámila, že EU zůstane věrná multilateralismu a bude se věnovat reformování takových stěžejních institucí, jako jsou Světová obchodní organizace (WTO) či Světová zdravotnická organizace (WHO). Lze se domnívat, že zatímco končící americký prezident Donald Trump tyto organizace sabotoval a poškozoval, jeho nástupce Joe Biden bude sdílet zájem EU na jejich opravách a dalším fungování.

Symbolem blýskání na lepší časy bude nepochybně návrat podpisu Spojených států pod pařížskou klimatickou dohodu, což umocní její váhu a podpoří výrazně snažení EU, která ze snižování emisí skleníkových plynů učinila svou prioritu číslo jedna. Atlantická bezpečnostní spolupráce dozná zajisté blahodárnou změnu stylu a nálady, obsahově se však mnoho nezmění – Biden bude stejně jako Trump trvat na tom, aby evropští členové NATO dostáli svému závazku vydávat dvě procenta HDP na obranu, což bude pro řadu z nich v postkoronavirové době oříšek. Ani v obchodních vztazích se nečeká zásadní zvrat. Joe Biden kladl v kampani značný důraz na stimulaci produkce a spotřeby domácího amerického zboží, což má vést ke vzniku nových pracovních míst. Neváhal přitom slibovat ochranu domácích výrobců kvótami a cly nutně namířenými také proti evropským vývozcům. Prezidentské volby ukázaly, že Spojené státy jsou vnitřně rozdělené na nepřátelské tábory, a Biden dává jasně najevo, že jeho hlavní prioritou bude domácí politika.

Pro Evropskou unii to znamená, že nebude přehodnocovat své uvažování o „strategické autonomii“, jehož rozvoj urychlilo Trumpovo otevřené nepřátelství vůči EU (která byla pro amerického prezidenta stejně škodlivá jako Čína, jenom menší), stejně jako covidová pandemie. Tato koncepce spočívá v tom, že by Evropská unie měla být schopna si časem zajistit vlastní bezpečnost bez nutného totálního spoléhání na americkou ochranu v rámci NATO. Spočívá ale také v tom, že by evropská sedmadvacítka měla oslabit své další, tentokrát ekonomické nebo obchodní závislosti – například na ruských energetických surovinách či na čínských zdravotnických pomůckách a lécích. Ačkoliv členské státy nejsou stoprocentně zajedno, jak se bude strategická autonomie uplatňovat, kdo na ní vydělá a kdo nikoliv, ohledně širokého směřování panuje shoda. „Není to namířeno proti nikomu a není to ochranářská tendence. Je to o tom, že Evropská unie musí být schopna někdy jednat sama a pro sebe a musí k tomu mít odpovídající prostředky,“ uvádí zdroj citovaný belgickým deníkem Le Soir.

 
Nebýt figurkou na šachovnici

„Evropané se dnes už neptají, co pro ně může Amerika udělat. Ptáme se spíše sami sebe, co musíme my udělat pro naši vlastní bezpečnost a jak vytvořit vyváženější transatlantické partnerství,“ napsali ve společném článku ministři zahraničí Francie a Německa Jean-Yves Le Drian a Heiko Maas. Podobně mluví vysoký představitel EU pro zahraniční politiku Josep Borrell, podle něhož je načase, aby „Evropa dospěla“ a přestala doufat, že se vrátí plná angažovanost USA na starém kontinentu. „Vybavená a strategicky připravená Evropa je tím nejlepším, co můžeme nabídnout Spojeným státům, a je dobrá i pro nás,“ uvedl v nedávném rozhovoru.

Čína 21. století je prvořadým světovým hráčem, a to stále asertivnějším a sebevědomějším. Její obchodní bilance s EU je a bude i nadále výrazně pozitivní a její intenzivní působení na vlády jednotlivých členských zemí se bude stupňovat. Von der Leyenová ji označila za „konkurenta a systémového rivala“, přičemž připustila, že má pro Evropu strategický význam. EU se bude nepochybně snažit vyjednávat s Čínou o vyváženějších obchodních vztazích, o zlepšení přístupu evropského zboží na čínský trh, o dodržování pravidel Světové obchodní organizace, přičemž nebude váhat uplatňovat sankční mechanismy tam, kde to bude namístě.

Unie bude také pokračovat v poukazování na porušování lidských práv v Číně včetně snahy Pekingu likvidovat občanské svobody v Hongkongu nebo utiskovat Ujgury a další muslimské menšiny. Nehodlá však vyostřit vztahy až do obchodní války; Josep Borrell se jasně distancoval od Trumpovy útočné taktiky a vyjádřil naději, že s novým prezidentem USA najde EU vůči Číně společnou řeč. Pro Evropu je důležité, aby byla tak či onak účastna na americké politice ve vztahu k Číně, tedy aby se pro svou nečinnost a vojensko-politickou bezvýznamnost nestala onou nechtěnou „figurkou na šachovnici dvou velkých hráčů“.

Ačkoliv se francouzský prezident Emmanuel Macron snažil po většinu loňského roku zmírňovat napětí mezi EU a Ruskem a hledat cesty k racionálnímu sblížení, ruská strana mu to nijak neusnadnila. Studenou sprchou se stala otrava opozičního politika Alexeje Navalného válečným plynem novičok, což byl další v řadě podobných útoků. Vztahy se opět propadly na bod mrazu, a to tak hluboko, že se i v Německu začalo veřejně a na vysoké politické úrovni uvažovat o možnosti nedostavět plynovod Nordstream 2, který si Berlín prosadil navzdory odporu řady zemí včetně Polska, člena EU. Ursula von der Leyenová připomněla, že výstavba plynovodu nevedla ke zlepšení ruského chování, ba naopak. V jejích šlépějích kráčel vzápětí Evropský parlament, jenž v rezoluci týkající se Ruska vyzval k zastavení výstavby Nordstreamu 2. Mezi 465 poslanci, kteří to podpořili, byla skoro polovina německých poslanců za vládní strany CDU a CSU, což svědčí o významném posunu v německém postoji k režimu prezidenta Vladimira Putina. Komise rovněž oznámila, že připraví návrh evropské obdoby amerického Magnitského zákona o trestání jednotlivců odpovědných v Rusku za porušování lidských práv.

Vztahy s Ruskem se sice ocitly na bodu mrazu, Evropa si však dávala dál dobrý pozor, aby Moskvu příliš nedráždila. Vyjadřovala sympatie běloruské občanské společnosti v její snaze sesadit diktátora Alexandra Lukašenka, ale konkrétní podporu jí poskytovala jenom velmi plaše, aby nezavdala příčinu k případnému ruskému zásahu. A ačkoliv kavkazské země patří do privilegované kategorie takzvaného Východního partnerství, zůstala EU zcela nečinná při řešení poslední arménsko-ázerbájdžánské války o Náhorní Karabach, o jejíž podivné rozuzlení se postaraly Rusko a Turecko.

 
Patálie s jednomyslností

EU nehraje významnou roli ani na Blízkém východě, ani při řešení syrského či libyjského konfliktu. Jejím úspěchem by bylo, kdyby se Joe Biden rozhodl nějakým způsobem navrátit USA do dohody o íránském jaderném programu, kterou Trump vypověděl. Podle unijní diplomacie by takové obnovení amerických vztahů s Íránem vyvážilo v regionu Blízkého a Středního východu vliv Saúdské Arábie odsuzované za zapojení do surové občanské války v Jemenu. Blíže k „domovu“ se EU opakovaně potýká s asertivním Tureckem, jehož vládce Recep Tayyip Erdoğan střídá militantní a smířlivá gesta na její adresu. Jeho vyhrožování, že přestane respektovat dohodu o zadržování (převážně syrských) uprchlíků na svém území, vede k velmi opatrnému našlapování ze strany Unie – ačkoliv její členské země Řecko a Kypr udělaly vše, co bylo v jejich silách, aby ji přiměly potrestat Turecko za prospekci nalezišť zemního plynu v jejich výsostných vodách, zatím se společného stanoviska sedmadvacítky nedočkaly.

To je bohužel typický stav pro řadu velmi důležitých otázek, k nimž se EU buď nevyjadřuje, nebo tak činí formálně a sterilně, když se stanoviska sedmadvaceti členských zemí „vyvaří“ na nejmenšího společného jmenovatele. V zahraničněpolitických otázkách platí pravidlo jednomyslnosti, tedy že každá z členských zemí má právo veta. Praxe je taková, že jím stačí pohrozit a unijní vlak pak buď překážku objede, nebo se danou věcí vůbec nezabývá. Týká se to i tak důležitých témat, jako jsou ukládání sankcí a stanoviska k porušování lidských práv.

Evropská komise pravidelně nabádá vlády, aby se jednomyslnosti zřekly ve jménu vyšší účinnosti, když už samy za sebe nemají na světovém kolbišti dost silný hlas. Naposledy to ve zmíněném poselství udělala Ursula von der Leyenová. „Proč jsou i jednoduchá prohlášení o hodnotách zpožďována, oslabována nebo se stávají rukojmími kvůli jiným motivům? Když členské státy říkají, že Evropa je příliš pomalá, odpovídám: buďte stateční a konečně přejděte na většinové hlasování, aspoň v otázkách lidských práv a uplatňování sankcí. Co nám brání?“ tázala se dramaticky.

Rozhodování o zahraniční politice kvalifikovanou většinou by evropské reakce zpružnilo a posílilo. Zamezilo by se vydírání, o němž se zmiňuje šéfka Komise. Na druhou stranu by taková praxe vedla ke frustraci těch zemí, které by se ocitaly v menšině kvůli postojům, jež by pro ně mohly být z historických nebo jiných důvodů zásadní. Ochabla by také vůle k dosažení konsensu, souhlasu všech, která je normálně hnacím motorem umožňujícím dojednávat složité kompromisy. Při dnešním charakteru vlád členských zemí jich lze napočítat nejméně šest, které by s takovou změnou měly problém, a Česko by zřejmě bylo mezi nimi.

Vysoký představitel Josep Borrell, jenž je také místopředsedou Evropské komise, se pokouší nedostatky povinného konsensu vyvažovat tím, že v případech, kdy EU není schopna najít společnou řeč (například vůči zmíněnému Turecku, ale také vůči izraelské politice na okupovaných územích nebo vůči konceptu evropské obrany), oznamuje sám za sebe ta stanoviska, která mají podporu naprosté většiny. Ve zmíněném rozhovoru popsal tuto neortodoxní praxi takto: „Radši oznámím takový postoj, i když není jednomyslný, než ten jednomyslný, který je o ničem. Usilujeme tedy o sdělování rozhodnutí, jež mají nějaký obsah, i když nejsou nutně podporována úplně všemi.“

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.