19. prosince, 2020 Táňa Matelová
Krystyna Skarbek. Zdroj: tvp.info
V roce 1952 bylo v hale výše zmíněného hotelu, tehdy fungujícího pod názvem Shelbourne, nalezeno bezvládné tělo ženy. Ta, jak se záhy zjistilo, zemřela na vykrvácení v důsledku poranění nožem. Na jejího vraha, odmítnutého milence a bývalého lodního stevarda Dennise Muldowneyho, čekala o tři měsíce později oprátka. Mnohem více než nejrůznější divoké teorie o její smrti či milostném životě jsou však hodny pozornosti barvité životní osudy této odvážné Polky, která si vydobyla úctu i samotného Winstona Churchilla.
Maria Krystyna Janina Skarbek přišla na svět 1. května 1908 do polsko-židovské šlechtické rodiny, příslušel jí tak titul hraběnky. Od mala holdovala mnoha sportům, vynikala zejména v jízdě na koni, lezení po skalách a lyžování, které se jí později ve výzvědných službách velmi hodilo. Krystyna získala dobré vzdělání díky finančním prostředkům ze strany své matky Stefanie Marie Goldfeder, dcery vlastníka varšavské banky.
Naučila se anglicky, francouzsky a latinsky, z jejích studijních let se však do širšího povědomí veřejnosti zapsala především historka o vyhození z katolického gymnázia. Skarbek údajně během mše knězi schválně zapálila svící sutanu, aby zjistila, zda je jeho víra natolik silná, že přečká oheň a modlitbu dokončí. Nedokončil, stejně jako Krystyna kvůli tomuto kázeňskému přečinu nedokončila církevní gymnázium a musela přestoupit na jinou školu. Dostudovala v osmnácti letech. Prostopášný životní styl jejího otce Jerzyho, který v roce 1930 podlehl tuberkulóze, však rodinu dohnal do složité finanční situace. Skarbekovi museli prodat usedlost ve vesnici Trzepnica, kde Krystyna spolu se svým o osm let starším bratrem Andrzejem trávila podstatnou část dětství, a přestěhovat se do Varšavy. Zde přijala práci v autosalonu Fiat.
V tomto zaměstnání také poznala svého prvního muže, majitele továrny na výrobu krajek a záclon Gustawa Gettlicha. Manželství však nemělo dlouhého trvání, pár spolu nežil ani rok a po náročném rozvodu, kvůli němuž museli oba změnit své náboženské vyznání na protestantské, se jejich cesty navždy rozdělily. V té době již Krystyna absolvovala několik výjezdů do Zakopaného, kde v rámci léčby dýchacích cest podnikala dlouhé výpravy do hor a trávila mnoho času na sjezdovkách. Mimo jiné zde pomáhala pašovat cigarety a alkohol přes Vysoké Tatry za hranice. Vedle svého druhého manžela, cestovatele, spisovatele a publicisty Jerzyho Giżyckého, se v Zakopaném seznámila s polskou inteligencí. Poznala tak například legendárního literáta Witolda Gombrowicze.
Ve třicátých letech se Skarbek živila novinařinou a byla spjata především s varšavským prostředím. Právě zde měla navázat první kontakty se členy britské rozvědky SIS (Secret Intelligence Service, neoficiálně také MI6), jež později výrazně podporovala partyzánskou válku proti Němcům. V roce 1938 si Krystyna vzala o dvacet let staršího Jerzyho Giżyckého. Novomanželé se chtěli usadit v habešské (dnes etiopské) Addis Abebě, kde měl Giżycki působit v diplomatických službách. V Keni je však zastihla zpráva o vypuknutí války, rozhodli se proto vrátit zpět do Evropy. Vystoupením z parníku v britském Southamptonu nabral Krystynin život zcela jiný směr. Tato „duší věčně neklidná bytost“, jak ji mnozí přátelé popisovali, se vydala do Londýna, kde se sama přihlásila k tajným službám. Podařilo se jí něco, co se během dalších dvou let nepovedlo žádné jiné ženě. Přijali ji (údajně díky již dříve navázaným kontaktům) a záhy poslali na první služební cestu do Maďarska.
Krystyna do maďarské metropole dorazila ještě na sklonku roku 1939, aby zde oficiálně působila jako novinářka. Ve skutečnosti však udržovala úzké kontakty s tamní opozicí, šířila materiály mezi Poláky žijícími mimo okupovanou domovinu. Do samotného Polska pak několikrát přešla přes Vysoké Tatry, což pro ni, zdatnou lyžařku, nepředstavovalo zásadnější problém. A to navzdory ostrému mrazu mínus 30 stupňů a nocování ve sněhu. Společnost jí občas dělal skvělý polský lyžař Jan Marusarz, jehož rodina vynikala ohromujícími úspěchy jak v zimních sportech, tak rovněž v konspiračním hnutí (bratr Stanisław, olympionik, byl podporučíkem Zemské armády, jejich sestru Helenu gestapo za pašování materiálu z Budapešti do Polska zatklo a popravilo).
Krystyna v Polsku navázala kontakt s Mušketýry (Muszkieterzy) pod velením Stefana Witkowského. Jednalo se o velmi dobře strukturovanou, avšak kvůli spolupráci s Němci také značně kontroverzní podzemní organizací. Nicméně pro britskou tajnou službu právě Mušketýři představovali nenahraditelný zdroj informací o dění v Polsku. Na svých cestách do vlasti navštívila Krystyna také matku, kterou se snažila přemluvit k útěku – bohužel neúspěšně. Stefania Skarbek zemřela v roce 1942 ve Varšavě, přičemž některé zdroje hovoří o věznici Pawiak, jiné o varšavském ghettu.
Kritickým se pro mladou agentku stal v pořadí čtvrtý přechod, kdy ji a člena polského podzemního Svazu ozbrojeného boje (Związek Walki Zbrojnej, ZWZ) Włodzimierza Ledóchowského na území Slovenska chytila pohraniční hlídka. Zatímco její společník při šacování přemýšlel, jak se s ní rozdělí o kyanid, Krystyně se v hlavě rodil jiný plán. Nenápadně upozornila na svůj skleněný náhrdelník a předstírala, že se jedná o diamanty. Když je chtivý voják uchopil, rychle bižuterií trhla a v nastalém zmatku se s Ledóchowským dali na útěk. Mnoho jejich dokumentů následně skončilo v rukou gestapa, jež od této chvíle znalo jejich totožnost.
Přesto Krystyniny mise patřily k velmi úspěšným. Oddělení pro zvláštní operace (Special Operations Executive, SOE), jež vzniklo v rámci SIS s cílem zpravodajské činnosti, díky ní získalo množství důkazů o nacistických zvěrstvech páchaných na civilním obyvatelstvu či fotografie vypovídající o pozici nepřítele v Polsku. Krystyna Skarbek pomáhala také s převozem polských vojáků a pilotů (později tolik nepostradatelné síle ve službách RAF) z internačních táborů v Maďarsku do Británie či severní Afriky. V riskantních misích jí dělal společnost Andrzej Kowerski, po válce držitel nejvyššího polského vojenského vyznamenání Virtuti Militari. Tohoto doslova životního partnera, ať už v rovině pracovní, či milostné, poznala již v dětství v Trzepnicy. Znovu se setkali právě v Budapešti, kde Kowerski podobně jako Skarbek vstoupil do služeb SOE.
Po ztroskotání výše zmíněné operace na Slovensku bylo jen otázkou času, kdy je gestapo vystopuje. Zatímco Ledóchowski byl včas vyslán do severní Afriky, Skarbek byla se svým partnerem Kowerským zatčena v jejich budapešťském bytě. I ve vězení ovšem Krystyna tradičně prokázala schopnost zachovat chladnou hlavu. Využila toho, že má chřipku, a schválně se kousla do jazyka, aby jí tekla krev. Dozorcům pak tvrdila, že se potýká s tuberkulózou. Rentgenové snímky nález na plicích (důsledek práce ve Fiatu) opravdu potvrdily, načež ji i surově zbitého Kowerského ze strachu z nákazy propustili na svobodu.
Bylo však jasné, že gestapo oba polské agenty ze svého dohledu jen tak nepustí. Proto bylo třeba vytvořit novou identitu – z Krystyny Skarbek-Giżycké se od této chvíle stala Christine Granville. Zároveň o sedm let omládla (novým rokem narození se stal 1915), což způsobilo zmatek v pozdějších biografiích. S pomocí britského velvyslance se společně s Kowerským, nyní Andrewem Kennedym, vydali autem přes Jugoslávii, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Sýrii, Libanon a Palestinu do Káhiry. Krystyna s sebou převážela velmi cenný náklad: mikrofilm dokazující plánovanou německou invazi do SSSR. Jednalo se o jeden z prvních zdrojů upozorňující na operaci Barbarossa.
Na jejich cestě stojí za povšimnutí několikadenní zastávka v Bělehradě, kde se do určité míry podíleli na státním převratu vedoucím ke svržení regenta Pavla Karađorđeviće a kolaborantské vlády. O Krystynině úloze v Jugoslávii vyšla loni kniha Christine: Powieść o Krystynie Skarbek od Vincenta Severského, jenž sám působil v tajných službách.
V Káhiře se jim však dostalo velmi vlažného přijetí. Skepse britské tajné služby vůči páru (údajně umocněna nátlaky ze strany polské rozvědky) plynula z podezření, že oba jsou agenty dvojitými. Důvody oné nedůvěry však byly do jisté míry pochopitelné. Za prvé se Krystyně hned několikrát podařilo bez jakékoliv újmy uniknout z područí gestapa. Okolnosti jejího vymanění se z osidel obávané nacistické tajné policie, která pro mnoho jiných špionů znamenala mučení a smrt, skutečně působily až fantaskně.
Pro Skarbek nebyl despekt ze strany odboje ničím novým, s podobným postojem se setkala již v dobách, kdy přenášela informace a materiály z Maďarska do Polska. Tehdy, až na Mušketýry, zaujímaly organizace polského podzemí vůči Skarbek – jakožto přímé podřízené SOE, a nikoliv polské exilové vlády – značně odmítavý postoj. Právě spolupráce s Mušketýry, kteří bojovali jak proti Němcům, tak také proti SSSR, a uchylovali se proto ke kolaboraci s nacisty, reputaci páru vůbec nepomohla.
V neposlední řadě rozvědku dráždil také neuvěřitelný „roadtrip“ z Maďarska do Káhiry ve starém Opelu a přes Německem okupované státy, a především pak překvapivě získané vízum v Sýrii, jež byla pod správou vichistické Francie. V Káhiře pár přebýval až do roku 1943. S odstupem času oba toto období hodnotili jako nejhorší za svou kariéru, jelikož dostávali pouze úkoly podřadnějšího charakteru. Ke změně došlo až ve chvíli, kdy se v SOE vystřídalo vedení a Krystyna kvůli své nové misi absolvovala nové proškolení. Patřily k němu především kurz radiotelegrafie, zacházení se střelnými a výbušnými zbraněmi (byť Skarbek podle vlastních slov upřednostňovala tišší a nenápadnější způsoby zabíjení) a parašutismus, v němž, jak se ukázalo, obzvlášť vynikala. Jejím novým místem působení se měla stát jihovýchodní Francie, kam byla vysazena v červenci 1944.
Krystyna byla přidělena k výzvědné síti Žokej (Jockey), zaměřující se zejména na diverzní činnost s cílem oslabit nepřítele před příchodem Spojenců do jižní Francie. Skupina nedlouho předtím přišla o kurýrku, jež byla zatčena gestapem. Vůdce sítě Francis Cammaerts tudíž potřeboval urychleně obsadit tuto nebezpečnou pozici, za kterou po zadržení nacistickou tajnou policií hrozila jistá smrt. Krystyna Skarbek vystupující nyní pod pseudonymem Pauline Armand tak mohla mimo jiné konečně plně zúročit svoji výbornou francouzštinu. Předávala zprávy mezi jednotlivými odbojovými skupinami, vyhazovala do vzduchu muniční sklady i mosty.
Tisícovkám francouzských partyzánů (maquistů) včetně Krystyny se v této oblasti stala vhodným úkrytem poměrně složitě dostupná náhorní planina Vercors. Po vylodění v Normandii se opoziční řady rozrůstaly, německá odveta však na sebe nenechala dlouho čekat a ještě v červenci 1944 došlo k masivnímu bombardování planiny. Krystyna i Francis jako zázrakem unikli. SOE nemělo v plánu nechat svoji agentku odpočívat dlouho a prakticky hned nato jí byl svěřen úkol nový. Sama se vydala na několikatýdenní túru po Alpách s cílem přesvědčit německé jednotky k přeběhnutí na stranu Spojenců. Největší majstrštyk se Krystyně podařil v pevnosti Col de Larche, kde přesvědčila početnou polskou posádku přičleněnou k wehrmachtu, aby se na pokyn francouzské opozice vzdala a připojila se k odboji.
V téže době byl její nadřízený a tehdy i milenec Francis Cammaerts zadržen s několika dalšími partyzány gestapem. Krystyna neváhala a rozhodla se k téměř sebevražednému kroku: sedla na bicykl a vydala se za ním přímo do vězení. Aniž by zastírala, že je sama špionkou, jala se ostře vyjednávat a požadovala okamžité propuštění všech tří zadržených. Vymyslela si, že je Cammaertsovou ženou, a dokonce neteří polního maršála Bernarda Montgomeryho. Dále slíbila vysokou peněžní odměnu, kterou jí nakonec britská rozvědka skutečně dala k dispozici. Zdá se to až neuvěřitelné, ale gestapo nakonec na nabídky i výhrůžky této polsko-židovské špionky kývlo a všechny tři zadržované muže propustilo. Je však zapotřebí zdůraznit, že na tomto rozhodnutí se nemalou měrou podílela hrozba postupujících spojeneckých jednotek (operace Dragoon), která měla na již tak oslabenou vojenskou morálku nacistů přirozený dopad. V každém případě se jednalo o jednu z nejtroufalejších akcí v podání agentů ze SOE.
Válka se pomalu chýlila ke konci a Krystyna měla v plánu ještě jednu důležitou akci – osobně podpořit Varšavské povstání. Po dlouhém vyjednávání s britskou tajnou službou k tomu Skarbek a Cammaerts dostali souhlas, který byl však těsně před jejich výsadkem zrušen kvůli zajetí předchozí skupiny Sověty. Až do konce války pak Krystyna působila jako důstojnice Ženského pomocného leteckého sboru (Women’s Auxiliary Air Force, WAAF).
Po skončení války se Krystyně, jedné z nejvýznamnějších pracovnic britské tajné služby, sice dostalo uznání v podobě vyznamenání (stala se nejvýše oceněnou agentkou, získala Řád britského impéria, Jiřího kříž či Válečný kříž 1939–1945), její další osudy však příliš šťastné nebyly. Do své vlasti se kvůli nástupu komunistického režimu vrátit nemohla, podobně jako tisíce dalších, kteří si vybrali „nevhodnou“ stranu odboje. Krystyna zažádala o britské občanství, které jí bylo přiznáno až na druhý pokus. Tato dříve všemi opěvována hrdinka, zvyklá každý den balancovat na hranici života a smrti, byla nucena střídat zaměstnání, aby vůbec přežila. Pracovala v prádelně, jako prodavačka, telefonistka či jako pokojská a stevardka na lodi.
Právě zde se seznámila se svým budoucím vrahem, Dennisem Muldowneyem. Jeho čin byl motivován posedlostí a přišel ve chvíli, kdy Krystyna plánovala odjezd do Bonnu za Kowerským, který se měl brzy stát jejím třetím mužem (s Giżyckým se rozvedla v roce 1946). Krystynina vražda je dodnes vnímána jako zvláštní ironie osudu, vzhledem k tomu, kolikrát se jí za války podařilo uniknout téměř jisté smrti. Není proto překvapující, že se její tragické úmrtí stalo zdrojem mnoha konspiračních teorií, v nichž nezřídka jako viník figuruje britská tajná služba. Spekulace pak ještě přiživila smrt Teresy Łubieńské, blízké Krystyniny kamarádky taktéž spolupracující s Mušketýry, která byla o pět let později rovněž usmrcena bodnou ranou ve stanici metra. Pachatele se nikdy nepodařilo dopadnout.
Oblíbenou Churchillovu agentku připomíná v její druhé domovině od roku 2017 bronzová busta, která je k vidění v Ognisku Polskim (Polish Hearth Club) v Londýně. O Krystyně vzniklo množství non-fiction literatury i filmových dokumentů. Z děl, která se více než o pikantnosti jejího života opírají o fakta, stojí za zmínku zejména publikace čelné britské biografky Clare Mulley, která vyšla v roce 2013 také v Polsku pod názvem Kobieta szpieg. Polka w służbie Jego Królewskiej Mości (Špionka. Polka ve službách Jeho královské výsosti). Nejznámějším fiktivním zosobněním Krystyny Skarbek má pak být Vesper Lynd (Jerzy Skarbek údajně svou dceru oslovoval „Vesperale“), partnerka Jamese Bonda ze snímku Casino Royale. Právě s autorem „bondovek“ Ianem Flemingem měl Krystynu, alespoň podle některých zdrojů, pojit milostný vztah. Jejich poměr však nebyl nikdy doložen, prokazatelně měli pouze společné známé.
Krystyna platila za velmi atraktivní ženu, která se mimochodem v roce 1930 účastnila soutěže krásy Miss Polonia. Podle dochovaných snímků by skutečně jen málokdo hádal, že tato krasavice právě před chvílí vyhodila do vzduchu most nebo že absolvovala několikahodinovou cestu v kufru auta. Svého vzhledu podle některých uměla patřičně využívat, a to jak v kariéře, tak v milostném životě. Ten veřejnost nepřestává zajímat ani po bezmála sedmdesáti letech od její tragické smrti. Propíraný počet milenců se však zdroj od zdroje liší – zatímco jedni hovoří o stovkách, jiní se zastavili na čísle pět.
Osobní život jedné z nejvýznamnějších agentek britské tajné služby celkově halí mnohem neprostupnější opar tajemství než v případě její profesní kariéry. Rozchází se dokonce i vzpomínky přátel a známých na její povahu. Jedni Krystynu popisuji jako temperamentní lvici salonů, druzí si ji vybavují naopak jako skromnou, spíše posmutnělou ženu, která na větších akcích sedávala bokem. S určitostí ji však lze označit za odvážnou a dobrodružstvím fascinovanou osobu, jež si často nebyla vědoma hrozícího nebezpečí. Legendární Krystyna Skarbek je pochována na Saint Mary’s Catholic Cemetery vedle svého celoživotního partnera Andrzeje Kowerského, který si po své smrti (1988) přál spočinout vedle ženy, s níž tak zaníceně bojoval za svobodu nejen Polska, ale i celého světa.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024