29. listopadu, 2023 Lucie Zakopalová
Čtvrtý a poslední transport z Československa do Kyrgyzstánu
na stanici v Podvoločisku v březnu 1932.
Zdroj: archiv Lukáše Onderčanina
Před sto lety vzniklo v Žilině dělnické družstvo Interhelpo, jehož cílem bylo odjet budovat socialismus do Kyrgyzstánu. Někdo se možná po přečtení předchozí věty ironicky usměje, hned v úvodu je proto nutné říci, že jeden z velkých plusů knihy Utopie v Leninově zahradě představuje snaha popsat konkrétní lidské osudy a motivace. Je totiž velmi jednoduché dívat se z dnešního pohledu na interhelpovce jako na naivní snílky. Těmi ale rozhodně nebyli.
Dvacátá léta minulého století nebyla, a to zejména na Slovensku, jednoduchá. Dnes nám často zakrývá „výhled“ nostalgický vztah k první republice, podpořený nepředstavitelnými zvěrstvy toho, co následovalo po ní. Přesto i dvacátá a třicátá léta měla své tragické příběhy, jejichž společným jmenovatelem byla nezaměstnanost.
Daleké cesty za obživou, především do Spojených států, byly běžným scénářem už od 19. století. A mnohdy ten americký sen nekončil šťastně. To byl i případ rodičů prvního tajemníka KSČ z období pražského jara 1968 Alexandra Dubčeka, kteří si svojí deziluzí prošli v Chicagu. Zkusit tedy štěstí v zemi, jež dělníky postavila na první místo, rozhodně nevypadalo jako špatný nápad. Zejména pokud by se družstevníci z Interhelpa dostali na místo, kam měli namířeno, do úrodnější části Kyrgyzstánu. Nakonec ale zůstali u Biškeku, protože dál nevedla železnice.
Případ rodiny Dubčekových nebyl ojedinělý, častěji by se ovšem mezi členy Interhelpa našli tací, kteří před svým odjezdem nikdy nenavštívili ani sousední město. O to větší byla jejich odvaha vyrazit na cestu. V tehdejší době stejně nešlo ověřit informace, které šířil Rudolf Mareček, klíčová postava celého podniku. Ten první světovou válku strávil v Rusku a do Československa přijel s úkolem agitovat mezi dělníky, kteří měli pomoci modernizovat odlehlejší části Sovětského svazu. A přinést tak potřebné know-how a technologie.
Moskva nadiktovala Marečkovi jasné požadavky: „Družstvo se muselo zavázat, že vlastními silami a prostředky postaví dřevozpracující kombinát, strojírnu a slévárnu, koželužnu, cihelnu s výrobnou břidlice, válcový mlýn, textilku na vlnu s přádelnou, obuvnické a krejčovské dílny.“ Kyrgyzové v té době žili tradičním kočovným způsobem, v jurtách. Traktory nebo jiné stroje viděli poprvé u československých osadníků. Tyto vynálezy ovšem pokládali spíše za své nepřátele narušující například rukodělné řemeslo, především tkaní koberců.
Marečkova role je dodnes nejasná. Byl spíše idealistou, nebo sovětským agentem? Jezdil se svými „cestopisnými přednáškami“ po vesnicích, ale k samotné nové komuně v kyrgyzské stepi už se nepřipojil. Sešli se v ní Slováci a Češi, ale též Maďaři, Němci i Rusíni, snad všechny národnosti meziválečného Československa. Kromě budování socialismu je spojovala také víra v nový mezinárodní jazyk – esperanto. Jakousi velmi svéráznou směsicí jeho variant doplněnou slovy jednotlivých jazyků se nakonec družstevníci dorozumívali.
První měsíce byly bohužel poměrně tragické a někteří z interhelpovců se rozhodli vrátit domů. Původní záměr totiž nepočítal s tím, že přijedou celé rodiny. Zejména malé děti v jiném klimatu, nedostatečných hygienických podmínkách, a především v souvislosti se znečištěnou vodou trpěly různými nemocemi a řada z nich zemřela. Zpočátku totiž chyběl i lékař.
Postupně družstevníci stavěli zděné budovy, první továrny – byť je v roce 1926 stihla další tragédie, vyhořely všechny dílny. Skutečně pak do Kyrgyzstánu přiváželi výdobytky moderní doby, například první žárovku. Řada továren vybudovaná Interhelpem fungovala další desítky let. Do jejich řad se připojovali spíše místní Rusové než domácí Kyrgyzové, pro něž stále svobodný život kočovníků v jurtách představoval větší hodnotu než dřina v průmyslu.
Cílem sovětského státu ale nebylo vypěstovat si nezávislou komunu zahraničních družstevníků. Proto mezi novými ruskými pracovníky byli i ti, kteří na ně měli dohlížet. Oficiálním jazykem byla vyhlášena ruština. Od třicátých let se začala situace vyostřovat, v roce 1943 bylo družstvo zlikvidováno a přejato sovětským státem. Někteří členové Interhelpa skončili ve vyšetřovnách NKVD, na popravišti, v gulagu nebo neznámo kde. Dubčekovi patřili mezi ty, jimž se povedlo odjet zpátky do Československa. Části lidí se podařilo odejít s 1. československým armádním sborem, takzvanou Svobodovou armádou. Pouze menší část zůstala na místě a splynula s novými sovětskými členy družstva.
Když Lukáš Onderčanin v roce 2019 přijel do Biškeku, někdejšího Frunze, fyzické stopy Interhelpa byly stále nepřehlédnutelné. Staly se ale už natolik součástí města, že se málokdo zamýšlí nad tím, proč se oblíbený park jmenuje podle Julia Fučíka. Nebo co znamená název ulice Interhelpo. Dodnes stojí jak původní bytovky družstevníků, byť upravené podle představ svých majitelů, tak řada významných městských budov – nemocnice, banka nebo sídla vlády jsou dílem interhelpovců. Většina dnešních obyvatel však o nějaké československé komuně a jejích zásluhách o rozvoj města nic neví.
Výjimkou je stále se zmenšující skupina pamětníků, jejichž předci odjeli družstvo budovat. Náleželi mezi ně i Golianovi. Otec Alexandr patřil k prvním nadšencům, kteří se rozhodli prodat svůj majetek. S manželkou a čtyřmi syny se vydal do neznáma. Československé úřady ho odrazovaly, musel písemně stvrdit, že nebude požadovat úhradu nákladů na případnou repatriaci. Po náročných letech v družstvu, kde vyrostli všichni synové a narodila se dcera Mária, přišlo období čistek. Máriiným bratrům bylo mezi sedmnácti a sedmadvaceti. Snem se stalo Československo, Sovětský svaz už pro cizince nepředstavoval ráj, byli podezřelými.
Z nejasných důvodů se nejmladší syn Vladimír Golian ocitl v pracovním táboře. Rodina žila ve strachu. Za války se mu podařilo připojit ke Svobodově armádě, kde skončili i jeho bratři, pro které to byla možnost dostat se „domů“. Zúčastnili se nejtěžších bojů v Dukelském průsmyku. Anton padl, ale Vladimír s Josefem se do Československa dostali. Rodná vesnice však ležela v troskách a do toho obdrželi dopis od sestry, že otec umírá. Bratři se rozhodovali, kdo z nich se do Kyrgyzstánu vrátí. Nakonec přijeli oba. Stejně ale nepřestali snít o „návratu“ a část rodiny se pro něj nakonec rozhodla.
Mária Golianová zůstala, zemřela v roce 2020 v původním interhelpovském bytě. V jejích výpovědích, jež Lukáš Onderčanin zaznamenal, se mísí trpkost s hrdostí – její rodiče přece patřili k těm, kteří tu „z ničeho“ vybudovali město. Jejich práci, která se nesetkala s vděkem a posloužila především sovětským komunistům, však málokdo hodnotí jako hrdinskou.
Také Onderčaninova kniha, popisující příběhy lidí s neuvěřitelně silnou vůlí, končí spíše povzdechem: „Dnes se v Biškeku o Interhelpu mluví stále méně. Je možné, že za pár let ho budou připomínat už jen rozpadající se domy, opuštěné továrny a pamětní tabule.“
Lukáš Onderčanin: Utopie v Leninově zahradě: Československá komuna Interhelpo. Absynt, 2023.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025