30. listopadu, 2023 Pavel Havlíček
Končící polský premiér Mateusz Morawiecki (vlevo) se na říjnovém summitu EU vítá se svým českým protějškem Petrem Fialou. Foto (oříznuto): Vlada.cz
Po říjnových parlamentních volbách u našich severních sousedů dostaly česko-polské vztahy nový impuls pro svůj další rozvoj. V případě mnoha bilaterálních témat byla již dosavadní spolupráce – po překonání krize kolem hnědouhelného dolu Turów – velmi dobrá. K dalšímu vzájemnému sbližování přispěl pocit ohrožení vyvolaný po 24. únoru 2022 ruskou agresí proti Ukrajině a nepřímo i západnímu společenství. Polsko i Česko se jednoznačně postavily za napadenou zemi.
V jiných záležitostech však bude muset nastupující polská vláda znovu definovat pozici země, případně hledat na unijní úrovni nové partnery a získat potenciál pro budování koalic s dalšími členskými státy. To se příliš nedařilo během předchozí vlády vedené stranou Právo a spravedlnost (PiS). Pro česko-polské vztahy, které u většiny důležitých otázek vycházejí z podobného základu a společenského přemýšlení, to znamená příležitost pokusit se zesílit hlas našeho regionu v rámci evropských diskusí. A to hlavně v dialogu s významnými aktéry, jako jsou Německo a Francie.
Pro střední a východní Evropu představuje výzvu především pokračující ruská agrese vůči Ukrajině, ale i potenciálně dalším zemím, jako je třeba Moldavsko. Tyto státy čelí nejen přímé hrozbě vojenského útoku, ale také možnému přelití bojů z Ukrajiny na své území. Potýkat se musejí též se socioekonomickými dopady nedaleké války na své občany. Po více než 600 dnech jejího trvání je jasné, že jen tak neskončí a bude mít negativní vliv i na EU a NATO minimálně další měsíce, spíše ale roky.
Vznik nové polské vlády se pozorně sleduje také kvůli blížícím se změnám v unijních institucích po červnu 2024, kdy se konají volby do Evropského parlamentu. Důležitá volební klání čekají také partnery EU, mimo jiné Velkou Británii a USA. Jejich výsledek ovlivní postoj mezinárodního společenství k ruské agresi a dalším klíčovým událostem. I proto je zapotřebí hledat společnou pozici států ze střední a východní Evropy. Tato spolupráce by se mohla soustředit právě kolem tandemu Varšava–Praha. Neobejde se to pochopitelně bez potíží. Týká se to mimo jiné neochoty současných vlád v Maďarsku a na Slovensku posílat vojenskou pomoc Ukrajině.
To, že ustavení nového polského kabinetu nebude snadné, bylo patrné hned po oznámení volebních výsledků. Ke zdlouhavosti střídání stráží přispěl i prezident Andrzej Duda, který sestavením nové vlády pověřil stávajícího premiéra Mateusze Morawieckého z PiS, ačkoliv nemá většinu v parlamentu. Prezident tak dal přednost svému vlastnímu politickému táboru, nicméně nejpozději během prosince se vlády nejspíše chopí dosavadní opozice v čele s Donaldem Tuskem.
Dá se přitom očekávat, že se Andrzej Duda, jenž disponuje silným prezidentským vetem, bude chovat podobným způsobem až do konce svého mandátu v roce 2025. To může zásadním způsobem podkopat možnost nové vlády prosazovat zákony a efektivně vést stát. Komplikace nelze vyloučit ani při prosazování nového kurzu v zahraniční a bezpečnostní politice. Namísto dlouhodobějšího postoje a strategického plánování se dá tedy čekat domácí rekonstrukce polského státu a hledání rychlých vítězství na poli mezinárodní politiky. Ta se bude koncentrovat více na Brusel a Berlín než na nejbližší sousedy Polska. Pokud se tedy nic zásadního nezmění. Řada následujících voleb (regionálních, evropských a prezidentských) může přitom vztahy se sousedními státy do určité míry oslabit a ponořit Polsko do vnitřních debat a neustálého přemítání o sobě samém.
Výčet obtíží pro novou polskou vládu, pokud tedy skutečně bude složena ze tří doposud opozičních uskupení, tím přitom nekončí. PiS má nejsilnější poslanecký klub a bude bezpochyby důraznou opozicí. Navíc může příští rok získat vítr do plachet díky případným úspěchům ve volbách do místních zastupitelstev a do Evropského parlamentu.
S podobnými těžkostmi se již dnes potýká česká vláda, která je pod silným tlakem opozičního hnutí ANO v čele s expremiérem Andrejem Babišem a krajně populistické pravice pod vedením Tomia Okamury (SPD). V půlce volebního období je přitom očividné, že se limity vládnutí pětikoalice do určité míry vyčerpaly. Projevuje se to na negativním vnímání kabinetu Petra Fialy (ODS), který je v regionálním srovnání nejméně populární vládou ve své zemi. Klíčovou měrou k tomu přispěla celá řada domácích i mezinárodních důsledků ruské války proti Ukrajině. Některé chyby pak vyplynuly z ideové a názorové nesourodosti koaličních subjektů.
Každopádně ale nastupující polská vláda bude mít v Česku silného politického spojence. Lze tak usuzovat z obecného principu zájmu o kooperaci s větším sousedem, ale rovněž z dřívější spolupráce s Donaldem Tuskem, který je za polskými hranicemi pravděpodobně populárnější než doma. To v kombinaci s kontakty na unijní úrovni, které jsou zejména v případě Evropské lidové strany (EPP) silné a dlouhodobé, může připravit půdu pro prohloubení spolupráce.
Tradiční priority česko-polských vztahů včetně energetiky, bezpečnosti nebo mezinárodního obchodu jistě zůstanou i v následujících letech stejné. Přesto by bylo žádoucí, aby se paleta bilaterálních témat rozšířila o některé další oblasti. Jde především o otázky zahraniční a evropské politiky. Ty jsou přitom nyní primárně spojené s pokračující ruskou agresí proti Ukrajině a celému Západu, která obě země fyzicky ohrožuje a negativně ovlivňuje jejich rozvoj.
V této souvislosti se otevřeně hovoří o nutnosti revize unijního přístupu vůči východní Evropě. Ten je až doposud neodlučně spojen s politikou Východního partnerství, kterou Česko a Polsko pomáhaly v roce 2009 uvést do chodu. Nicméně její další osud zůstává krajně nejistý. A to zejména s ohledem na neochotu unijních zemí v ní pokračovat za situace, kdy je prioritou číslo jedna otázka dalšího rozšiřování EU o Ukrajinu a Moldavsko a v budoucnu snad i Gruzii.
Další otazníky visí také nad společným přístupem Evropské unie vůči Rusku, který prošel v posledních dvou letech zásadní revizí a reflexí, ale nevyústil v žádnou robustní strategii. Do budoucna to může představovat značný problém v okamžiku, kdy se některé členské státy rozhodnou, že je třeba vztahy s ruským režimem opět „normalizovat”. Nebudou přitom existovat žádné páky, jak tyto země zavázat k jednotnému unijnímu postupu.
S výše řečeným úzce souvisí politika rozšíření EU, kterou mnohé státy – včetně Polska a Česka – vnímají jako geopolitickou odpověď na ruskou agresi. Za současných okolností ale brání vstupu nových zemí řada překážek. Jedná se jednak o technický a byrokratický přístup Evropské unie k této problematice, jednak o nedostatek kredibility uchazečů o členství a jejich neochotu provádět požadované reformy. Názorný příklad mnohaletého přešlapování na místě představuje region západního Balkánu, který již prakticky dvacet let čeká na zásadnější přiblížení ke vstupu do EU. Politická blokáda dalšího postupu Severní Makedonie ze strany Bulharska je přitom jen jedním z příznaků celé řady problémů, které se za vztahem Unie ke svému nejbližšímu okolí skrývají.
Na druhou stranu je jasné, že bez vnitřní proměny Evropské unie bude v následujících letech velmi obtížné prosadit zvýšení počtu členských států na 35, možná až na 37. To vše vyžaduje hlubší diskusi o tom, jak má EU vypadat v budoucnu a jakými pravidly by se měla řídit. Bohužel ani současná česká vláda, ani ty polské v minulosti do debaty o vnitřní reformě evropské sedmadvacítky konzistentně nepřispívaly. To se zpětně viděno ukazuje jako velký problém, protože oba státy musejí – pokud chtějí skutečně podpořit cestu Ukrajiny, Moldavska a dalších do evropských struktur – převzít iniciativu a přijít s konkrétními návrhy. Jak je ale vidět, Praha i Varšava si teprve začínají vytvářet analýzy, co to vlastně může znamenat pro ně samé, zejména s ohledem na přistoupení relativně velké Ukrajiny.
Evropská unie jako celek bude muset rovněž řešit, jak se dále stavět k otázkám strategického rázu včetně vztahů s USA i Čínou a zbavení se různých závislostí na autoritářských státech v čele s Ruskem a právě Čínou. Pokud se po volbách v listopadu 2024 vrátí do křesla amerického prezidenta Donald Trump, může to znamenat zásadní otřes v dosavadním evropském přístupu k vlastní bezpečnosti a ohrozit podporu Ukrajiny v jejím boji proti ruskému agresorovi, pro který jsou americké zbraně a podpora naprosto klíčové.
Na všechny tyto oblasti se bude muset česko-polská debata zaměřit. Obě země by se společně mohly stát silným mluvčím regionu střední a východní Evropy, který se jinak zdá fragmentovaný a z Berlína či Paříže snadno přehlédnutelný. Jak nám ukázala historie, přímý opak je nutností. A to zejména při pohledu na dnešní Rusko, ale také jestliže uvážíme, že se Ukrajina stává jedním z nejvýznamnějších spojenců zemí EU a bude zapotřebí jí v následujících obtížných letech věnovat více pozornosti a pomoci.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024