02. října, 2020 Antonín Berdych
Krajské a senátní volby se konají v nezvyklé atmosféře. Foto: Vlada.cz
S příchodem podzimu vsadil premiér Andrej Babiš vše na jednoduchý přístup: neobnovovat restriktivní opatření a nechat zemi fungovat v domnění, že je epidemie covid-19 zažehnána. Šlo z jeho strany o systematický přístup, lze tedy předpokládat, že se jednalo o promyšlenou PR strategii. Jeho tým pravděpodobně předpokládal, že se vše podaří udržet až do krajských a senátních voleb na počátku října. Jakkoliv jsou pro Babiše a jeho hnutí ANO tyto volby obvykle druhořadou záležitostí, ani u nich nechtěl nic ponechat náhodě.
Vláda má na letošní rok schválený deficit státního rozpočtu v astronomické výši 500 miliard korun. Absurdita této sumy je tak patrná, že se paradoxně nestala ani předmětem zásadního politického odporu ze strany opozice. Poslanecká sněmovna uvolnila premiérovi ruce k tomu, aby nejen zakryl dosavadní problémy s vlastním hospodařením, ale aby ještě zesílil snahu zavděčit se svým voličským skupinám. Vláda proto neomezila žádný z kontroverzních výdajů. Namísto toho se ještě rozhodla vyplatit jednorázový příplatek pět tisíc korun všem starobním důchodcům. Jasnější ukázku toho, jak se před volbami zavděčit vlastnímu voličskému jádru bez ohledu na budoucnost, tento kabinet doposud nepředvedl.
Druhým problematickým rozhodnutím byl úmysl zrušit takzvanou superhrubou mzdu. Prakticky by to znamenalo výrazné snížení daně z příjmů u všech zaměstnanců. Zároveň by to ovšem přineslo trvalý výpadek přibližně 74 miliard korun ročně. Při očekávaných deficitech příštích rozpočtů v řádu stovek miliard jde o nereálný nápad. Při obhajobě vládní velkorysosti spolu obě koaliční strany – ANO i ČSSD – aktivně soutěžily. Pečlivě vyladěné PR mechanismy Babišova týmu ale celou věc zvládaly lépe než kampaň sociální demokracie vedená bývalým jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem.
Naplánované vládní kroky se ale zdržely. Podle očekávání zastavila opozice v parlamentu zrychlené projednávání vládního daru důchodcům, takže je zřejmé, že se ho do Vánoc senioři nedočkají. To pro kabinet nepředstavovalo zásadní problém, neboť obratem své protivníky obvinil z toho, že tyto prostředky penzistům nepřejí. Opoziční strany ale alespoň dostaly příležitost získat sympatie jiné části voličů – těch, kteří budou vypůjčené prostředky další léta splácet. V otázce sociálních transferů jednoduše nelze očekávat přízeň obou skupin, jež návrh staví proti sobě.
Daleko rozpačitěji dopadlo navržené zrušení superhrubé mzdy. Myšlenku ostře kritizoval guvernér ČNB (a bývalý premiér) Jiří Rusnok, své výhrady měl i prezident Miloš Zeman. Zásadní ránu této předvolební akci přinesla záhy ministryně financí Alena Schillerová, když zveřejnila návrh rozpočtu na rok 2021. S koncem superhrubé mzdy v něm totiž nepočítá. Vládnímu slibu, že k jejímu zrušení určitě dojde, bylo v takové situaci jen velmi obtížné věřit. Kladný předvolební efekt pro hnutí ANO se tak z velké části zničil.
Největší škodu na pozitivním obrazu vlády ale udělala koronavirová epidemie. Od konce srpna začal systematicky narůstat počet nakažených a v září dosáhl rekordní výše. Česká republika se propadla z pozice premianta do postavení malomocného. Okolní státy omezily českým občanům možnost cestování a veškerá původní image dobrých krizových manažerů se vytratila. Chaos při rozhodování o restriktivních opatřeních nebo například během distribuce roušek poštou byl exemplární.
V pondělí 21. září odstoupil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO), kterého k tomuto kroku zjevně motivoval premiér. Ale ani tato oběť nemůže obraz Babišova kabinetu zachránit. Je zřejmé, že problém má svou podstatu jinde. Vládu totiž na podzim už nechrání to, co pomáhalo na jaře během první vlny šíření koronaviru: společný pocit ohrožení a obava z neznámého znovu nevzniknou. Většinový přístup tak bude pravděpodobně jiný – za výbuch epidemie ponese odpovědnost vláda. To vše se děje v situaci, kdy lidé začínají vnímat blížící se volby a stávají se citlivější na politická témata. Vnější faktory tedy hrají v neprospěch ANO i ČSSD.
Odhadovat výsledek říjnových voleb je nesmírně obtížné. Nejsou dostupné kvalitní průzkumy a situace se v různých regionech výrazně liší. Lze však jednoznačně očekávat oslabení stran vládní koalice. I kdyby hnutí ANO dokázalo lidi přesvědčit a volby vyhrálo, bude mít zásadní problém se sestavováním koalic. Oproti minulému hlasování v roce 2016 je ČSSD v tragické kondici a jejím cílem je překonat pětiprocentní hranici; sama tuší, že to ve všech krajích nezvládne. Podobně jsou na tom komunisté, o jejichž podporu se Babišův kabinet v Poslanecké sněmovně opírá.
Oproti tomu opozice sílí. ODS a STAN jsou v předvolebním boji dobře vidět a v několika krajích pomýšlejí na vítězství. Navíc se opozičním subjektům podařilo uzavřít napříč republikou různé koalice, které díky metodě přepočtu hlasů zajistí postup menších stran do zastupitelstev a v celku zvýší počet jimi dosažených mandátů. Černým koněm voleb je Česká pirátská strana. I když její krajská reprezentace ani zdaleka nedosahuje kvalit celostátních lídrů, voliči mohou zůstat věrni značce. Piráti tak mají šanci na zásadní průlom v dosud neobsazeném terénu.
U senátních voleb, které se konají společně s krajskými, se velké překvapení nečeká. ČSSD obhajuje deset křesel a je zřejmé, že o většinu z nich přijde. Hnutí ANO pak už ani nepředstírá snahu, že usiluje o vítězství. Sedmadvacet mandátů si proto z velké části rozdělí opozice. Jedinou neznámou tak zůstane poměr sil, který určí i nového předsedu Senátu. Ten současný, Miloš Vystrčil, zvládl svou roli velmi dobře. Jeho cesta na Tchaj-wan byla mimořádně úspěšná, a to hlavně proto, že do vyprázdněné české politiky dokázal vrátit otázku hodnot. Tímto krokem se stal velmi viditelnou osobností a je zřejmé, že si získaný politický prostor bude chtít udržet.
Volební výsledky jsou netrpělivě očekávány i z mnoha jiných důvodů, ne jenom kvůli dění v jednotlivých krajích. Dají totiž přesnou výpověď jak o preferencích, tak i o chování a přístupu voličů. Pro ANO jsou nadcházející volby velmi podstatné – Andrej Babiš potřebuje vyhrávat, aby udržel image úspěšného hnutí. A v říjnu si otestuje, co jeho voliči snesou. Jejich verdikt po tragických výsledcích vládnutí Jaroslavy Jermanové ve Středočeském kraji ukáže, nakolik jsou Babišovi sympatizanti loajální k němu osobně i ke značce ANO bez ohledu na osobu hejtmanky a její kauzy.
ČSSD balancuje na kraji propasti. Zatímco ve volbách 2008 i 2012 triumfovala a v roce 2016 část pozic udržela, nyní čelí katastrofě. Reálně hrozí, že se ve více než polovině ze třinácti krajů vůbec nedostane do jejich zastupitelstva. Neznamenalo by to sice pád předsedy Jana Hamáčka, neboť na to už jsou sociální demokraté příliš umrtveni. Vyvolalo by to ale paniku a chaos, který straně doposud v konečném důsledku vždy více ublížil, než pomohl.
Opoziční strany čekají na říjnové hlasování netrpělivě z více důvodů. Kromě logické vůle uspět a kraje řídit je volební výsledek důležitý i na celostátní úrovni. Už déle než rok se mluví o předvolební spolupráci stran, jejichž podpora se nachází okolo pěti procent – a je to logické. Stejně jako u krajů se tím strany vyhnou riziku opuštění Poslanecké sněmovny a mohou i překonat mechanismy přepočtu mandátů. Ty menším stranám ubližují a snižují počet získaných křesel. Na odhady, kdo a s kým v příštím roce uzavře spojenectví, je zatím brzo. Nicméně letošní předehra ukáže, jaká je reálná podpora jednotlivých stran nejen v různých krajích, ale i z celostátního hlediska. Budou-li chtít některé subjekty napřesrok postupovat společně, usnadní se jim dohody o poměru na kandidátkách.
Na případný vznik a podobu protibabišovských koalic v klání o poslanecké posty si tedy budeme muset ještě nějaký čas počkat. Letošní volby však mohou být zatím největší hrozbou pro mocenský monopol Babišovy politické firmy. Hrozí jí nejen ztráta kontroly v mnoha krajích, ale též podstatné poškození značky úspěšného projektu. Každý nový hejtman, který nebude napojen na vládní koalici, se může stát nepříjemným politickým soupeřem. Proto na těchto krajských volbách záleží všem aktérům více, než se nyní může zdát.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024