06. října, 2020 Wojciech Hofmański
Zbigniew Ziobro (uprostřed) se naplno zapojil do kampaně před letošními prezidentskými volbami. Foto: Facebook/ZiobroPL
Předseda Práva a spravedlnosti (PiS) Jarosław Kaczyński nikdy nebyl mediální hvězdou. Předvádí se viditelně nerad, prestiž reprezentovat svou zemi v cizině ho nijak neláká. Neovládá cizí jazyky a zahraniční politiku vnímá čistě instrumentálně, proto raději zadává formální úkoly ostatním a sám zaujímá pozici vrchního stratéga a vůdce. Zvolená taktika – s výjimkou krátké epizody v křesle premiéra v letech 2006–2007 – byla dlouho účinná. Postupem času však Kaczyński slábne a v médiích se neobjevuje tolik jako dříve. Volební kampaně vyžadující železnou kondici jedenasedmdesátiletého politika už také unavují. Současně rostou ambice jeho exponovaných spojenců ve vládním táboře.
Boj o Kaczyńského nástupnictví je tak stále obtížnější zamést pod koberec. Viditelně se do něj zapojil i jeden ze dvou menších koaličních partnerů PiS. Zatímco strana Dohoda (Porozumienie) vedená Jarosławem Gowinem se orientuje spíše na středovou konzervativní inteligenci a příliš neví, co si se sebou počít, Solidární Polsko (Solidarna Polska) již svoji strategii evidentně realizuje. Jeho šéf Zbigniew Ziobro se totiž ve vedlejší roli nikdy necítil dobře, akceptoval ji vždy jen s velkými obtížemi.
Ukázalo se to již v listopadu 2011, kdy byl spolu s dalšími dvěma europoslanci (mimo jiné s Jackem Kurským, který dnes ve službách PiS řídí extrémně zpolitizovanou veřejnoprávní televizi) z Práva a spravedlnosti vyloučen. Oficiálním důvodem měly být jeho tehdejší výroky v médiích, které veřejně zpochybňovaly kvality Jarosława Kaczyńského coby lídra strany. Ziobro volal po větší demokratizaci PiS (sic!) a širší spolupráci s různými částmi společnosti. Pozadí těchto událostí tvořily prohrané parlamentní volby z října 2011 a pokus posílit vlastní pozici v rámci účtování po kampani.
Předseda Kaczyński bývá ovšem v podobných případech nelítostný – v Právu a spravedlnosti se stejně jako v jeho předchozí straně Dohoda středu (Porozumienie Centrum) korunním princům a samozvaným následníkům trůnu příliš nedaří. Ziobrovi tehdy nepomohla ani známá tvář bývalého ministra spravedlnosti (2005–2007) a dokonce ani dřívější partajní úspěchy (od roku 2008 byl místopředsedou strany). Trest měl být přísný – a byl. Bez podpory PiS se mu nepodařilo ani obhájit mandát europoslance. Volby v květnu 2014, kdy už kandidoval za svou novou stranu Solidární Polsko, prohrál na celé čáře.
Brzy se nad ním navíc začala stahovat temná mračna, neboť mu v souvislosti s některými kroky ve funkci ministra spravedlnosti hrozilo v roce 2015 vydání ke Státnímu tribunálu, který v Polsku rozhoduje o porušení Ústavy a dalších právních předpisů nejvyššími představiteli země. Obvinění se v jeho případě týkala mimo jiné stíhání lidí vytipovaných na základě jejich politického přesvědčení nebo svolení k neoprávněnému sledování osob Ústředním protikorupčním úřadem. I kvůli neúčasti některých poslanců tehdy vládnoucí středopravicové Občanské platformy však k Ziobrovu vydání scházelo pět hlasů.
Jarosław Kaczyński neměl v úmyslu někdejšímu korunnímu princi jen tak odpustit, ale kvůli snaze netříštit hlasy v rámci stejného elektorátu se lídr Solidárního Polska na podzim 2015 ocitl na kandidátce Práva a spravedlnosti ve volbách do Sejmu. Ziobro sice dostal poněkud nedůstojné poslední místo v nepříliš prestižním okrsku ve městě Kielce, ve volbách však uspěl a v nové vládě Beaty Szydło se po osmi letech vrátil na post ministra spravedlnosti. Odtud v souladu s koncepcí Jarosława Kaczyńského zahájil útok na nezávislé soudnictví, kvůli čemuž Evropská komise vede proti Polsku několik řízení ve věci porušení zásad právního státu.
Dějiny se rády opakují, a tak se spolu s funkcí Ziobrovi vrátily i ambice. V současné době z něj roste hlavní hráč vládního tábora, tedy takzvané Sjednocené pravice. Jeho konflikt s Kaczyńského favoritem, premiérem Mateuszem Morawieckým, je veřejným tajemstvím. Ke konci letošního září vládní koalici dokonce hrozil rozpad, když Ziobrova formace nepodpořila v parlamentu dva zákony. Jeden z nich zakazoval kožešinové farmy (na čemž hodně záleželo Jarosławu Kaczyńskému) a druhý de facto zaváděl beztrestnost státních úředníků, pokud jednají s cílem zabránit šíření nemoci covid-19. Ziobrovu stopku „koronavirové“ legislativní předloze si mnozí vysvětlovali jako útok na Morawieckého, jenž by mohl mít problémy kvůli porušení zákona při snaze uspořádat nakonec neuskutečněné květnové prezidentské volby pomocí Polské pošty. Zářijová krize vyústila ve formální návrat Jarosława Kaczyńského do vlády, kde byl pro něj vytvořen speciální post vicepremiéra.
Ačkoli Ziobrovi pravomoci ministra spravedlnosti a generálního prokurátora dávají značné možnosti vytvářet mediálně atraktivní situace a útočit na opozici, jeho strategie spočívá v něčem jiném. Lídr Solidárního Polska je totiž pozorným žákem Jarosława Kaczyńského. Techniku „rozděl voliče a panuj“ ovládl dokonale. Právě proto se jeho novou politickou trampolínou má stát ideologie.
Už více než deset let se to podstatné na polské politické scéně odehrává napravo. Mdlé výstupy levice nesklízejí ani věrné příznivce, ani větší aplaus. O dalších úspěších současného vládního tábora může tak rozhodnout nikoli slabé zastoupení levice a levého středu v parlamentu, ale síla a koaliční potenciál krajní pravice. Ta podle posledních průzkumů roste, může počítat až s desetiprocentní podporou.
O tom, že Zbigniew Ziobro kráčí právě tímto směrem, svědčí několik věcí. První a nejdůležitější je úzká spolupráce s představiteli katolické církve. Přízeň redemptoristického kněze Tadeusze Rydzyka, stvořitele mediálního impéria v čele s Rádiem Maryja, který je proslulý svými podnikatelskými aktivitami, si ministerstvo spravedlnosti zajistilo přidělením několika veřejných zakázek. Ještě v roce 2019 získala Rydzykova Vysoká škola sociální a mediální kultury v Toruni téměř tři miliony zlotých (asi osmnáct milionů korun) za vzdělávání soudců. V roce 2020 zase organizovala školení pro prokurátory a právní čekatele zaměřené na zlepšení komunikačních dovedností.
Jako demonstrace síly Ziobrova bloku a zároveň efektivní způsob jak přilákat pozornost nacionalistických a ultrakatolických kruhů bezpochyby posloužil také ministrův červencový návrh na vypovězení Istanbulské úmluvy o prevenci a potírání násilí vůči ženám. Ještě větší mediální dosah měl boj s komunitou LGBT+ sváděný ruku v ruce s katolickou církví.
Koncem srpna totiž konference polského episkopátu schválila stanovisko, které jasně ukazuje na naprostý nedostatek byť jen elementárního porozumění situaci neheteronormativních lidí. „Osoby, u nichž se projevují takové sklony, vyzýváme k životu v čistotě (…). Tuto volbu musí doprovázet také neustálá snaha bojovat proti vtíravému obracení pozornosti na otázky pohlaví,“ prohlásili polští biskupové. Téměř ve stejnou dobu ministr spravedlnosti pochválil za odvahu a osobně podpořil místní samosprávy, jež na svém území vyhlásily „zónu bez LGBT“.
Tento vývoj musel nakonec vyvolat reakci Evropské unie. V souvislosti s vyhlašováním zón informovala na konci července unijní komisařka pro rovnost Helena Dalli o zamítnutí šesti žádostí polských obcí o prostředky v rámci programu Partnerství měst. Tuto příležitost objevit se v médiích si Zbigniew Ziobro rovněž nemohl nechat ujít. V záři reflektorů předal obci Tuchów šek na čtvrt milionu zlotých (asi jeden a půl milionu korun) z Fondu spravedlnosti, tedy – jak prohlásil – částku třikrát vyšší, než jí „sebrala paní Dalli“. Fond, který má pomáhat obětem trestných činů, se tak otevřeně proměnil v nástroj podpory netolerance, sociálního vyloučení a s tím souvisejícího psychického násilí.
Spojenectví Zbigniewa Ziobra s církevními hierarchy je samozřejmě stejně tak pragmatické jako poněkud náhodné. Vsadit téměř vše na homofobní kartu mu nařídil jeho solidní politický instinkt poháněný čím dál hůře maskovanými ambicemi. Samotný okamžik, kdy tuto kartu vyložit na stůl, je ale třeba spojit s prudkou reakcí na čím dál častěji zaznívající hlasy, že církev musí konečně převzít odpovědnost za ukrývání sexuálních zločinů, což pro ni může být potenciálně mimořádně drahé.
Polští katoličtí hierarchové tak v dnešní době potřebují společenskou nevraživost koncentrovat a zaměřit mimo církev. Solidární Polsko zase musí rychle zvýšit svou voličskou podporu. Pokud převezme kontrolu nad ultrapravicovými kruhy, získá konečně účinný nástroj, jak zatlačit na Jarosława Kaczyńského i celý vládní tábor. Aby se to mohlo podařit, jak církev, tak Zbigniew Ziobro potřebují totéž – získat ideologickou převahu.
Z polštiny přeložila Anna Plasová.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024