Návrat Svobodné Evropy a samizdatu do Maďarska

08. října, 2020 RUBRIKA Střední Evropa


imageMunkŠéfredaktorkou nového zpravodajského portálu Telex se stala Veronika Munk. Foto: Facebook/munkveronika

 

Letošní léto přineslo na maďarské mediální scéně dva důležité posuny. Návrat Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda (RFE/RL) do země a hromadnou výpověď novinářů nezávislého informačního serveru Index. Jsou obě události smutným potvrzením vývoje maďarské politiky a společnosti v posledních deseti letech, nebo předzvěstí budoucího obratu?

 

Před dvěma lety jsem měl tu čest sedět na kávě s dnes již zesnulou maďarskou filosofkou a někdejší disidentkou Ágnes Hellerovou a povídat si s ní o aktuální situaci v Maďarsku. Došlo i na média a paní Ágnes byla neúprosná: „Společnost prostě není dobře informovaná, respektive je informovaná jen z jedné strany, to je dnes horší než za Kádára.” Horší než za komunismu? Co mohlo být tehdy lepší? „Tehdy jsme přece měli alespoň Rádio Svobodná Evropa!”

Se zkušenou pamětnicí nacistické i komunistické totality jsem se přít nechtěl, o neblahém stavu maďarské mediální scény už tehdy nebylo nutno diskutovat. Přesto se mi zdálo, že opravdu do tuhého půjde teprve ve chvíli, kdy RFE/RL shledá, že jeho působení v dané zemi je potřeba. Tato stanice totiž své poslání definuje jako „prosazování demokratických hodnot a lidských práv podáváním informací v zemích, kde jsou svobodná média vládou zakázána nebo neúplně zavedena”.  Letos počátkem září RFE/RL v Maďarsku po sedmadvaceti letech obnovilo svou činnost, byť zatím ne jako rozhlasová stanice, ale jako webová služba. Co to znamená? Jde teprve teď opravdu do tuhého? Nebo měla Ágnes Hellerová pravdu a jen přestalo být hůře než za komunistického vůdce Jánose Kádára a začalo být stejně?

Když RFE/RL Maďarsko v roce 1993 opouštělo, byl středoevropský premiant podle hodnocení Reportérů bez hranic co do svobody médií třetí na světě. Bylo to jen krátkou dobu poté, co si v posttotalitním Maďarsku (stejně jako v dalších zemích střední a východní Evropy, a tedy i u nás) podávali kliku ostřílení novináři, přední západní mediální analytici a odborníci všeho druhu. Našim novinářům a politikům, kterým z nově nabyté svobody přecházel zrak, vysvětlovali, v čem spočívá role médií, onoho čtvrtého pilíře demokratické společnosti, a jak umožnit její naplnění. Naslouchal jim tehdy mladičký liberál Viktor Orbán i řada jeho dnešních obhájců mezi českými politiky. Co si z těch dob odnesli?

 
Hlásné trouby vlády

„Ano, ta státní jsou hlásnou troubou vládní politiky,” pronesl letos v únoru na konto maďarských médií chartista a někdejší spolupracovník Václava Havla Alexandr Vondra. „Ale podobně jsou hlásnou troubou establishmentu veřejná média v Německu. Naopak soukromá média v Maďarsku buší do vlády tak, že se nám o tom může jenom zdát.“ Tento výrok je zajímavý tím, že konstatuje důležitá fakta okořeněná nepřesnostmi, které umožňují jeho autorovi zůstat Orbánovým apologetou. Proto si ho dovolím vypůjčit jako výchozí bod své polemiky o médiích v dnešním Maďarsku.

V prvé řadě je třeba uznat, že Alexandr Vondra správně chápe rozdíl mezi státními médii a médii veřejné služby. Druhý typ skutečně známe z Německa a zatím ještě i od nás. Tato média musí ze zákona dodržovat jistá pravidla a kodexy novinářské objektivity, zároveň jsou zákonem chráněna před zvůlí a tlakem politické moci. Dohlíží nad nimi mediální rady složené z nezávislých odborníků, jejichž nominace je výsledkem kompromisu a shody mezi politickými stranami a aktéry v zemi. Mohou si tedy dovolit kritizovat jak politickou opozici, tak vládu, a plnit tak funkci hlídacího psa demokracie.

I v Maďarsku mají hlavní média, tedy televize, rozhlas a tisková agentura (na rozdíl od naší situace ale sjednocená do personálně propojeného molochu MTVA) veřejnoprávní statut, funkčně ale médii veřejné služby nejsou. Alexandr Vondra má zcela pravdu, když je označuje za státní. Když totiž Viktor Orbán vyhrál v roce 2010 v Maďarsku volby a získal ústavní většinu, v rámci dalekosáhlých změn mimo jiné zcela obměnil národní mediální radu a vedení médií financovaných z veřejných rozpočtů, z nichž v několika vlnách odešly dobrovolně či nedobrovolně stovky novinářů a dalších zaměstnanců. MTVA nyní informuje veřejnost zcela v souladu s názorem a potřebami vlády, termín hlásná trouba je přesný. Kdo si pamatuje na sérii demonstrací z přelomu let 2018 a 2019 a na to, jak si jejich opoziční vůdci marně snažili zajistit prostor ve státních médiích, může si udělat obrázek sám. Aby na své požadavky upozornili, museli tehdy někteří z opozičníků fyzicky vniknout do budovy televize a přenocovat tam. A za co že to vlastně demonstrovali? Mimo jiné za svobodu médií.

Europoslanec Vondra ovšem vidí jistou paralelu, dokonce podobu, mezi rolí veřejně financovaných médií v dnešním Maďarsku a Německu, což je ošidné. Netvrdí, že ty role jsou stejné, pouze podobné, a pohybuje se proto v rovině osobního názoru, který mu samozřejmě nikdo nemůže brát. Koneckonců i flegmatická dojnice a rozzuřený býk vykazují řadu podobností. Ale přehlížet či marginalizovat rozdíl mezi státními médii v podmínkách vlády jedné strany a pečlivé veřejné kontrole podléhajícími médií v podmínkách politicky i názorově pluralitního „establishmentu”, je chybné či zkreslující. A zaznívá-li podobná paralela z úst českého politika, je to dokonce nebezpečné. Bude schopen a ochoten zajistit nezávislost a objektivitu veřejnoprávních médií, aby tak mohla hlídat, zda nám vláda dává mléko a nenabírá nás na rohy?

 
Bušení, o kterém se nám nezdá

Alexandr Vondra také navozuje dojem, že v Maďarsku existuje jednolitá skupina soukromých médií, která stojí v opozici ke státním. To je slabina jeho argumentace, většina privátních médií v zemi totiž zastává provládní postoje. Ale dejme mu za pravdu tam, kde ji má. Maďarské opoziční tituly mají skutečně nepěkný zvyk „bušit” do vlády za každou cenu, často na úkor objektivity. Bylo tomu tak i před rokem 2010, kdy byl naopak v opozici Orbánův Fidesz. Již tehdy se (nezávisle na tom, kdo zrovna vládl) vládní a opoziční média co do názoru rozdělila na dva nesmiřitelné tábory, a to v atmosféře, kterou novinář Márton Gergely (zpětně a kriticky) charakterizoval slovy „je válka a ve válce je všechno dovoleno”. Zaujatost opozičních médií patří nakonec k argumentům, kterými RFE/RL opodstatňuje svůj návrat. Nic to ale nemění na faktu, že „válka” se nyní vede v podmínkách, kdy má jedna armáda tanky a druhá luky a šípy.

Jaká že soukromá média to tedy dnes „buší” do vlády a nakolik to vládu musí bolet? Druhdy nejčtenější maďarský deník, levicově liberální Népszabadság, od roku 2016 neexistuje. Od původních majitelů, německého nakladatelského domu a maďarské levicové politická nadace, list koupil nový vlastník, který ho vzápětí nechal zavřít. Spekulace o dohodě majitele s vládou přiživoval i nezvyklý způsob, jakým se tak stalo. Zaměstnanci se o konci deníku dozvěděli ve chvíli, kdy už kanceláře a redakci opustili pod záminkou stěhování do nových prostor, k němuž nikdy nedošlo.

Tradičně konzervativně pravicový deník Magyar Nemzet to s jistotou také není. Dlouhá léta patřil Orbánovu blízkému příteli ze studií, podnikateli Lajosi Simicskovi, a „válčil” tedy na Orbánově straně. Mocný mediální magnát se ale s předsedou vlády v roce 2015 rozkmotřil a jeho deník začal vládu kritizovat. Vzápětí přišel o reklamu a příjmy ze strany státních a vládě spřízněných podniků, a na jaře 2018 proto zkrachoval. Od loňska pod názvem Magyar Nemzet vychází jiný deník, ke kabinetu Fideszu zcela nekritický. „Bušit” do vlády se v maďarských podmínkách ekonomicky jednoznačně nevyplácí.

V podobném výčtu můžeme pokračovat, ale nebude to příliš zábavné čtení. Vzorec fungování maďarských médií je stále stejný. Kdo do vlády rozhodně „nebuší”, jsou ta média, jež jejich soukromí majitelé dobrovolně odevzdali do „nadace” KESMA (Středoevropská nadace pro tisk a média), která dnes ovládá rozhodující podíl maďarských soukromých (přesněji tedy původně soukromých) médií. Ano, takto se v dnešním Maďarsku zachází s privátním vlastnictvím, zlatým teletem konzervativců všude jinde na světě. Orbánovi blízcí byznysmeni nejprve postupně skoupili rozhodující podíl soukromých médií v miliardových hodnotách, aby je pak na sklonku roku 2018 bez mrknutí oka bezplatně převedli do olbřímího mediálního impéria se statusem nevládní neziskové organizace. Doufám, že o něčem takovém se nám opravdu „může jenom zdát“. Ptáte se, co na to antimonopolní úřad? Nic, maďarská vláda si totiž celou transakci pojistila tím, že ji klasifikovala jako záležitost strategického národního významu, a antimonopolní úřad se proto necítil být ve věci kompetentní.

 
Cesta zpět k samizdatu

Do letošního léta ale v Maďarsku navzdory všemu opravdu bylo médium, které nešlo na ruku vládě a zároveň mělo reálný dopad na informovanost veřejnosti. Informační server Index, donedávna čtvrtá nejnavštěvovanější webová stránka v Maďarsku (po Googlu, Facebooku a YouTube, o svou pozici se dělil s Instagramem, což je opravdu impozantní výsledek). I do tohoto zpravodajského portálu letos vstoupil vládě blízký investor. Mezi kolegy respektovaný šéfredaktor poté „ztratil důvěru“ vedení a ze solidarity s ním podala výpověď drtivá většina ostatních novinářů. Co bude s Indexem dál, je ve hvězdách, lze ale očekávat, že se buď zařadí mezi „nadační“ média KESMA, nebo zcela zanikne.

Důležitější otázka je, co bude s nezaměstnanými novináři, kteří pro server pracovali. Nabídka zkušených a po nezávislosti prahnoucích žurnalistů na dnešním maďarském pracovním trhu očividně převyšuje poptávku v podobě volných míst ve zbytcích soukromých, na vládě nezávislých, ovšem právě proto živořících médií.

Protože ale popularita a sledovanost někdejšího Indexu svědčí o zájmu veřejnosti, rozhodla se značná část jeho bývalých zaměstnanců pokračovat ve společné práci a založit si vlastní informační portál. Naráží ale na dosavadní neblahou zkušenost soukromých titulů v Maďarsku, tedy alespoň těch, které si chtěly tu a tam „zabušit“ mimo jiné i do vlády. Za každým takovým médiem totiž doposud stál investor, který dříve či později začal čelit tlaku, aby svůj majetek prodal někomu, kdo má k vládnoucí moci kladnější vztah. A následně se několikrát opakoval výše popsaný scénář.

Nově vznikající zpravodajský web Telex proto už na soukromý kapitál sázet nechce. Prvotní investici si hodlá zajistit pomocí crowdfundingové kampaně, která odstartovala letos v září a v době uzávěrky tohoto textu byla poměrně úspěšná. Nezávislí novináři v Maďarsku prostě musejí hledat nové cesty jak fungovat. Ta současná velí vydávat si svá média sami pouze za pomoci drobných přispěvatelů a individuálních plátců. Podobný přístup koneckonců znali i nezávislí publicisté za již zmiňovaného Jánose Kádára, tehdy se tomu říkalo samizdat. Samizdat, přirozený souputník Rádia Svobodná Evropa. Podaří se jim společně dosáhnout toho, že maďarská veřejnost už nebude „informována pouze z jedné strany“? Asi ne hned, ale může jít o zárodek budoucích pozitivních změn v zemi, kterou aktuálně mezinárodní nevládní organizace Reportéři bez hranic řadí co do svobody tisku na 89. pozici ze sto osmdesáti sledovaných zemí.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.