Vypískaný diktátor se zbraní v ruce

09. října, 2020 RUBRIKA Střední Evropa


imageLukBěloruský prezident Lukašenka během zářijové schůzky se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem. Foto: Wikimedia Commons/kremlin.ru

 

Běloruský prezident Aljaxandr Lukašenka, přezdívaný poslední evropský diktátor, čelí po srpnových prezidentských „volbách“ doposud největší krizi za více než čtvrtstoletí své vlády. Ačkoliv oficiálně měl získat přes osmdesát procent hlasů při více než osmdesátiprocentní volební účasti, je jasné, že ho většina Bělorusů už nepodporuje. U moci se tak zatím drží pouze díky loajalitě silových složek a podpoře Ruska. V této situaci stojí za to si připomenout, kým vlastně Aljaxandr Lukašenka je a jakým způsobem své zemi vládne.

 

Dnes šestašedesátiletý Aljaxandr Lukašenka (rusky Alexandr Lukašenko) vyrůstal na venkově ve Vitebské oblasti na severu Běloruska. Vzděláním je historik a ekonom v oblasti zemědělství. Od mládí působil v Komsomolu. V pětadvaceti se stal členem Komunistické strany Sovětského svazu, přičemž během vojenské služby působil v armádním politickém oddělení. Na konci osmdesátých let se Lukašenka stal ředitelem jednoho z sovchozů v Mohylevské oblasti a byl jedním z prvních, kdo začal zavádět inovace související s reformami období perestrojky.

Zároveň se ale také zapsal do paměti surovým chováním, když vůči svým zaměstnancům užíval i fyzické násilí, za což byl vyšetřován. Lukašenkův charakter v tomto směru ilustruje situace z roku 2011, kdy vzal svého tehdy sedmiletého syna Nikolaje (identita jeho matky nikdy nebyla oficiálně potvrzena) na místo teroristického útoku v minském metru, při kterém zemřelo patnáct osob. Výmluvné jsou i nedávné záběry z protestujícího Minsku, na nichž se Lukašenka nechal natočit se zbraní v ruce (ale bez zásobníku), jak říká policejním těžkooděncům: „My si s nimi poradíme.“ Tuto zbraň má mimochodem na snímcích z prezidentské rezidence i Nikolaj.

  
Referendum jako nástroj

Do politiky vstoupil Lukašenka již v roce 1989, kdy kandidoval do Sjezdu lidových poslanců SSSR. Tehdy ale ještě prohrál s budoucím běloruským premiérem Vjačaslavem Kebičem (1990–1994), a tak se v roce 1990 stal „jen“ poslancem běloruského parlamentu. Kebičovi vrátil porážku ve druhém kole prvních (a posledních svobodných) prezidentských voleb v roce 1994, kdy získal přes osmdesát procent hlasů. Po svém zvolení Lukašenka přistoupil ke změnám ve třech klíčových oblastech. Hned od počátku si začal upevňovat svoji moc, když si postupně skrze zmanipulovaná referenda nechal schválit právo na rozpuštění parlamentu (1995), výrazné posílení pravomocí včetně možnosti vydávat dekrety se silou zákonů, prodloužení svého prvního volebního období až do roku 2001 (obě otázky v plebiscitu v roce 1996) a nakonec i možnost kandidovat na neomezený počet volebních období (2004).

Zároveň také zastavil ekonomickou transformaci Běloruska, a proto většina ekonomiky setrvala ve státních rukách a se strukturou zděděnou ze Sovětského svazu. Tím Bělorusko zůstalo zcela závislé na Rusku, a především pak na levných dodávkách jeho surovin. V neposlední řadě se Lukašenka také velmi rychle vrátil k sovětské symbolice, která nahradila národní symboly platné v první polovině devadesátých let, a přijal ruštinu jako druhý oficiální jazyk země. Především bílo-červeno-bílá vlajka a státní znak Pahoňa (polsky Pogoń, litevsky Vytis), jenž odkazuje k dědictví Litevského velkoknížectví, byly nahrazeny lehce zmodifikovanými sovětskými symboly.

Nutno poznamenat, že vzhledem ke kulturní blízkosti a takřka absolutní rusifikaci země, nenarazily tyto změny na jakýkoliv výrazný odpor Bělorusů. Zajímavé nicméně je, že se v tomto směru Bělorusko od Ruska poměrně zásadně liší. Zatímco druhý uvedený stát do značné míry rehabilitoval Ruské impérium (SSSR považuje za jeho pokračovatele) a ruský nacionalismus, Bělorusko se prakticky vrátilo výhradně k sovětským narativům. Jejich nedílnou součástí je historie druhé světové války, která se v Minsku připomíná takřka na každém kroku. Zabývá se jí především v roce 2014 otevřené minské muzeum Velké vlastenecké války, jež se nese zcela v sovětském duchu a nechybí v něm například interpretace paktu Molotov-Ribbentrop jako pouhé „dohody o neútočení“ či útoku na Polsko v září 1939 jako „sjednocení“ Běloruska a Ukrajiny.

Podobně v zemi nedošlo takřka k žádné dekomunizaci, a tak v hlavním městě Minsku nechybí monumentální pomník Vladimira Iljiče Lenina před sídlem vlády. To sice stojí na náměstí Nezávislosti, ale pod ním je dodnes stanice metra nazvaná Leninovo náměstí. Jen o kousek dál se pak nachází centrála tajné služby KGB, naproti níž je malý park s pomníkem Felixe Dzeržinského.

  
Tržní socialismus

Pokud jde o ekonomiku, lukašenkovské Bělorusko se částečně vrátilo k plánování, kontrole cen a zavedlo systém, který sám prezident nazval „tržním socialismem“. Ačkoliv tím zajistil oficálně nízkou nezaměstnanost a jakousi stabilitu, stát zároveň dodnes dotuje řadu velkých nerentabilních podniků a dlouhodobě se potýká s vysokou mírou inflace. Kvůli ní musel už dvakrát provést měnovou reformu a škrtat u běloruského rublu nuly. Naposledy se měnilo deset tisíc starých rublů za jeden nový v roce 2016 a ten jen za poslední dva roky ztratil vůči euru zhruba čtvrtinu své hodnoty. Běloruská ekonomika je navíc jednostranně silně zaměřená na státy bývalého SSSR a velká část příjmů státního rozpočtu závisí na exportu petrochemických produktů. Již za Sovětského svazu totiž v Bělorusku vznikly velké rafinerie zpracovávající ropu na export, které fungují dodnes. Ale protože země nemá téměř žádné vlastní zásoby ropy, musí ji dovážet z Ruska.

Dlouhou dobu Lukašenka vydělával na tom, že dostával suroviny za ruské domácí ceny a prodával je dál zpracované na Západ za ceny světové. Moskva ale v poslední době přistoupila například k zavedení takzvaného daňového manévru spočívajícího v postupném snižování exportních cel na ropu (která Bělorusko neplatí) a jejich souběžném nahrazování daní, na čemž Minsk velmi silně tratí. Podle vyjádření dnes už bývalého běloruského premiéra Sjarheje Rumase činily jen loni tyto ztráty okolo 330 milionů dolarů.

Podobně se Bělorusko dostalo do velkých problémů, když na začátku letošního roku Rusko zastavilo dodávky ropy, což vedlo ještě před vypuknutím pandemie koronaviru k poklesu běloruské ekonomiky. Kromě toho Bělorusko v poslední době prohloubilo svou závislost na Rusku výstavbou své první jaderné elektrárny, která je financována z ruských úvěrů a stavěna společností Rosatom.

O úzkých a až patologických vazbách na mocného souseda svědčí i to, že se Bělorusko za vlády Lukašenky velmi ochotně účastnilo Ruskem vedené integrace v postsovětském prostoru. Už na konci devadesátých let byl vytvořen svazový stát Běloruska a Ruska, v jehož rámci měl vzniknout jeden ekonomický, celní, měnový, politický, vojenský, právní a kulturní prostor. V praxi ale Lukašenka dlouhodobě spolupráci sabotoval a velká část postulátů včetně zavedení společné měny nikdy nebyla uvedena do praxe.

Přes to ale Bělorusko přistoupilo do společné celní unie, která se v roce 2015 transformovala v Eurasijský ekonomický svaz. Lukašenka sice poslední pokusy o výrazné prohloubení integrace ustál (nepřiměřeným tlakem si Rusko mimochodem odcizilo významnou část běloruské veřejnosti, což je vzhledem ke vzájemnému provázání obou států a obrovské kulturní rusifikaci Běloruska takřka husarský kousek) a na návrhy Kremlu nepřistoupil, ale ve světle současných protestů má jeho režim čím dál tím méně možností, jak ruskému tlaku čelit.

Jednou z taktik, kterou se Lukašenka v minulosti pokoušel svou jednostrannou závislost na Moskvě vyvažovat, bylo otevírání se Evropské unii, jež ale logicky mělo své velké limity, a v posledních letech také navazování vztahů s Čínou, vůči níž se země silně zadlužila. Právě Čína nyní v Bělorusku poměrně masivně investuje a mimo jiné vybudovala obří průmyslový park u minského letiště. V rámci iniciativy Pásu a stezky (nové Hedvábné stezky) představuje totiž Bělorusko pro Čínu „bránu do Evropy“. To však nic nemění na ekonomické závislosti na Rusku, které má v tomto směru na běloruský režim veškeré páky.

 
Někdejší ostrov stability

Na druhou stranu je ale nutné zmínit, že v období od druhé poloviny devadesátých let až do světové hospodářské krize v roce 2008 se Bělorusko mohlo pochlubit velmi vysokým ekonomickým růstem překračujícím v některých letech hranici deseti procent a s tím souvisejícím dramatickým snížením úrovně chudoby. S postsovětskými molochy, jako je například ikonický Minský traktorový závod, také kontrastuje v poslední době velmi dynamicky se rozvíjející IT sektor. Ten sice poněkud oživil zkostnatělou běloruskou ekonomiku, nyní jej ale ohrožují současné protesty, protože celá řada firem zvažuje kvůli režimním represím odchod ze země. Je třeba dodat, že pozitivní konjunktura nebyla ani tak důsledkem úspěšné politiky Lukašenkova režimu jako spíše souhrou příznivých vnějších faktorů.

Ve srovnání s problémy sousedního Ruska, jež v roce 1998 vyhlásilo státní bankrot a potýkalo se s dvěma válkami v Čečensku a s nimi souvisejícími teroristickými útoky, i obtížemi Ukrajiny, kterou v devadesátých letech mnohem víc zasáhla ekonomická krize a masové rozkrádání státního majetku v rámci privatizace a v první polovině nultých let byla místem masových protestních hnutí vrcholících oranžovou revolucí, Bělorusko skutečně působilo jako vcelku pozitivní příklad ostrova stability v postsovětském prostoru.

Není proto divu, že Aljaxandr Lukašenka měl po dlouhou dobu autentickou podporu svých spoluobčanů a volby by vyhrával – byť bezpochyby ne s takovou převahou – i kdyby nedocházelo k jejich falšování. Oficiálně vysokých výsledků dosahoval kvůli tomu, aby opozice vůči němu nezískala jakoukoliv legitimitu a nemusel na ni brát ohled. Opozice navíc byla dlouhodobě rozdrobená a marginalizovaná, což se potvrdilo po tvrdých zásazích režimu, které provázely protesty po prezidentských volbách v roce 2010. Tehdy došlo dokonce k zatčení sedmi z devíti Lukašenkových vyzyvatelů.

V poslední dekádě ale Bělorusko ekonomicky stagnuje a běžným lidem toho může nabídnout čím dál tím méně. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se režim pokoušel trochu ekonomicky otevřít, posílit soukromý sektor, výsledkem čehož je zmíněný kvetoucí IT sektor, a nechat část Bělorusů zbohatnout. Ti jsou však po čtvrtstoletí Lukašenkovy vlády z něj do značné míry unaveni. Obzvlášť pro mladou generaci, která nezažila v čele státu nikoho jiného, působí Lukašenka v roce 2020 se svým sovětským stylem jako člověk z jiného světa. Důsledkem toho je evidentní odcizení obyvatelstva prezidentovi, které ještě posílila jeho takřka nulová reakce na pandemii koronaviru doprovázená zastrašováním ze strany KGB. Ta mimo jiné vyhrožovala členům rodin obětí, aby mlčeli ohledně skutečných okolností smrti svých blízkých. Proti pandemii měli Bělorusové podle Lukašenky válčit prací s traktorem, saunou a vodkou.

  
Lukašenka není Janukovyč

V této atmosféře se v srpnu konaly prezidentské „volby“, ve kterých kandidovala místo svého zatčeného manžela jako hlavní opoziční kandidátka Svjatlana Cichanouskaja. Ta během kampaně přilákala na svá setkání na běloruské poměry nevídané davy. Po jejím boku vystupovaly žena dalšího nezaregistrovaného kandidáta Valerije Capkaly, jenž byl donucen utéct do Ruska, a koordinátorka kampaně zatčeného Viktara Babaryky Maryja Kalesnikava. Zcela absurdní oficiální výsledek „voleb“ doprovázený velkým množstvím zdokumentovaných manipulací a následné brutální potlačení prvních demonstrací s několika oběťmi na životech rozpoutaly největší protestní hnutí za celou dobu Lukašenkovy vlády.

Velmi brzy se ale ukázalo, že protesty mají své limity. Lukašenka se nedopustil tak fatálních chyb jako někdejší ukrajinský prezident Viktor Janukovyč, jenž by bez větších problémů Euromajdan v roce 2014 přečkal a vydržel by až do řádných voleb (které by ovšem s největší pravděpodobností prohrál), kdyby neeskaloval násilí. Zatím se tedy běloruskému vládci i přes pokračující protesty víceméně podařilo stabilizovat situaci a udržet si loajalitu klíčových opor režimu v čele se silovými složkami.

V době uzávěrky tohoto textu proto v Bělorusku panuje víceméně patová situace, kdy Lukašenka zcela evidentně definitivně ztratil podporu dříve lhostejné většiny Bělorusů, což snad nejvýrazněji ilustrovaly záběry z jedné z minských továren, kam si prezident přijel pro podporu, ale dělníci ho, podobně jako Miroslava Štěpána v ČKD v roce 1989, vypískali. Ale protestní hnutí zároveň není natolik silné, aby „posledního diktátora v Evropě“ svrhlo. Například pokusy o vyhlášení generální stávky a ekonomický nátlak na režim zcela jednoznačně selhaly, protože zaměstnanci mají přece jen pořád co ztratit.

Zároveň nelze současné protestní hnutí chápat jako čistě prodemokratické a už vůbec ne jako protiruské. Protestující spojuje především nechuť k Lukašenkovi a nemají žádný výraznější pozitivní program ani lídra. Nicméně už jen fakt, že se samotné protesty rozpoutaly proti zfalšovaným volbám a došlo k masové rehabilitaci národních symbolů nespojených se současným režimem, je velkým posunem a jasným signálem toho, že v běloruské společnosti dochází k větší změně, která dává zemi určitou naději. V delším horizontu má totiž potenciál, podobně jako se tomu stalo na Ukrajině, zpochybnit momentálně stále dominantní ruský (sovětský) narativ a tím i ruskou kulturní dominanci. A i kdyby nedošlo k nějaké demokratické transformaci, tak už jen jakékoliv otevření se Běloruska světu a vznik byť i jen trochu pluralitnějšího prostředí bezpochyby sehrají svou roli.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.