Brigitte Schwaiger a její španělské vesnice

11. října, 2020 RUBRIKA Kultura


imageFRNa náměstí v hornorakouském Freistadtu. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Hjanko

 

Na konci července uplynulo deset let od předčasné smrti Brigitty Schwaiger, jedné z předních postav rakouské poválečné literatury. Není bez zajímavosti, že zasvětila část své tvorby Česku, kde na začátku devadesátých let žila.

 

„Přes hřbitovní horu vede cesta dolů do španělské vesnice. Když přijedeš z Lince přes Gallneukirchen a Neumarkt, nebo z Říma přes Linec, Gallneukirchen a Neumarkt, nebo z Curychu přes Linec, Gallneukirchen, Neumarkt a Lest, tak sklouzneš přes hřbitovní horu dolů do španělské vesnice.“ Těmito větami začíná sbírka krátkých próz Mein spanisches Dorf (Moje španělská vesnice) rakouské spisovatelky Brigitty Schwaiger. Jedná se o její druhou knižní publikaci vydanou poprvé v roce 1978. Výraz španělská vesnice má v němčině stejný metaforický význam jako v češtině. Označuje cosi neznámého, nepochopitelného. Ve zmíněné knize však znamená blízké místo (viz slovo „moje“ v titulu), ve kterém ovšem vždy zůstává něco zvláštního, cizího. Cosi, s čím se nedokážeme ztotožnit. Takto pojatá španělská vesnice představuje jakýsi motiv prostupující autorčiným dílem.

Výše citovaný úvod zní skoro jako nějaká navigace, jak se dostat do té přenesené, nezmapovatelné španělské vesnice. Setkáváme se zde s názvy, které se na mapě najít dají: Linec, Gallneukirchen, Neumarkt a Lest. Všechna tato místa se nacházejí v blízkosti autorčina rodného Freistadtu. Toto malé, ale zároveň důležité okresní město v hornorakouském regionu Mühlviertel leží čtyřicet kilometrů od Lince a necelých dvacet kilometrů od českých hranic. Je právě Freistadt onou spisovatelčinou španělskou vesnicí? Ano i ne. Bezpochyby jde o místo, ze kterého autorka čerpala inspiraci pro svoje realistické prozaické dílo. Na druhou stranu život v přibližně stejně velkých městech v Dolních Rakousích, Korutanech nebo Burgenlandu vypadal v té době dost podobně.

 
 Jak se boří tabu

Brigitte Schwaiger přišla na svět v dubnu 1949 do rodiny praktického lékaře. Ve Freistadtu navštěvovala základní školu v klášteře, kde učily jeptišky, a potom i osmileté gymnázium. Po maturitě z rodného města odešla a většinu svého života až do předčasné smrti v létě 2010 strávila ve Vídni. Nějakou dobu pobývala však rovněž v zahraničí, a to ve Španělsku (1968–1972) a v Česku (1991–1994). Se druhou jmenovanou zemí pojí autorku nejen geografická blízkost k jejímu rodišti, ale také minulost předků z matčiny strany, kteří kdysi žili v severních Čechách. Zároveň je to země, kde v koncentračním táboře Terezín zahynula spisovatelčina židovská prababička.

Španělská vesnice v prototypu milieu rakouského maloměsta je častou kulisou v knihách Brigitty Schwaiger. Její próza čerpá z každodenních zkušeností a líčí stav a vývoj rakouské poválečné společnosti. Nezřídka porušuje to či ono tabu, které nám dnes přijde dávno minulé, ale při pohledu zpět zase tak staré není. Rakouská společnost byla ještě několik desetiletí po válce pořád dosti autoritativně, katolicky a patriarchálně založená. Znamenalo to například, že až do reformy rodinného práva v roce 1975 vdaná žena nemohla bez souhlasu svého manžela pracovat. Znamenalo to dále třeba i to, že opravdová debata o nacistické minulosti země začala poměrně pozdě, totiž až v osmdesátých a raných devadesátých letech.

Denacifikace po vzoru Německa se tak Rakousku dlouho vyhýbala, přičemž místo ní převažovala takzvaná teze oběti (Opferthese), pomocí níž bylo snadné se zbavit pocitu jakékoliv viny. Relativizace nacismu i antisemitismus byly v sedmdesátých letech v této převážně „gutbürgerliche“ společnosti časté. Slovo gutbürgerlich je pro dílo rodačky z Freistadtu vcelku klíčové. Do češtiny se dá přeložit jako měšťanský, solidní, konzervativní, dobře situovaný, zároveň má ale v sobě něco hanlivého, měšťáckého.

 
Pravidla hry

Předsudky a omezenost této společnosti, stejně jako otázku, jak z ní uniknout, najdeme v autorčině prvotině. Jedná se o příběh mladé ženy z maloměsta žijící v nefungujícím, nešťastném manželství. Román Wie kommt das Salz ins Meer (Jak se sůl dostane do moře) vyšel v roce 1977 ve Vídeňském nakladatelství Zsolnay a hned se stal bestsellerem. Prodalo se ho 150 tisíc exemplářů a byl přeložen do více než deseti jazyků. Co způsobilo tak velký úspěch, který tehdejší tisk označil dokonce za největší od vydání románu Güntera Grasse Plechový bubínek (Die Blechtrommel)?

Především kniha pojednává o roli a identitě ženy v soudobé společnosti. V té době se v konzervativním Rakousku začalo o tématech spojených s emancipací žen teprve pořádně mluvit. Tato témata se sice už objevovala v literárních textech – zde máme na mysli tvorbu rakouských spisovatelek Ingeborg Bachmann nebo Marlen Haushofer – ale nebyla tolik přítomna ve veřejném povědomí.

Pozoruhodný je knižní debut Brigitty Schwaiger určitě i díky svému výjimečnému stylu: příběh vyprávěný v první osobě je líčen s ironickou naivitou. Způsob, jakým hlavní hrdinka prezentuje v nepřímé řeči například názory své rodiny, říká už tolik, že veškerá další vysvětlení, co si o nich vypravěčka myslí, jsou nadbytečná. V neposlední řadě virtuozita románu vzniká skrze velkou míru humoru, který jednak demaskuje, jednak odlehčuje tuhé, konzervativně měšťácké poměry. „Zelinář se ukloní. Paní inženýrová, prosím, děkuji, paní doktorová, rukulíbám, na shledanou! Smím milostpaní podržet dveře? Já nejsem já. Jsem Rolfova žena. Dřív mi nikdo nepodržel dveře. Dříve jsem také nekoupila zeleninu. Mé matce také všude podrží dveře. Babička říká, že to tak je, když jste manželka nějaký kapacity.“

Nesmíme si ale myslet, že se hlavní postava stylizuje do pozice oběti. Uvědomuje si, že se její chování řídí určitými pravidly, čímž se vlastně účastní jakési hry, ve které ovšem není úspěšná: „Hloupá husa. Ano, jsem tak hloupá! Nikdy nepochopím vaše herní pravidla.“ Z tohoto konfliktu vzniká zvláštní napětí jejího příběhu a jejího vypravěčského přístupu. Wie kommt das Salz ins Meer je komplexní i satirické pojednání jednoho nešťastného osudu, jenž vyplývá ze silně autoritativních struktur.

Brigitte Schwaiger

Brigitte Schwaiger.
Zdroj: Mühlviertler Schlossmuseum Freistadt

 
Doma cizinkou

Realistický, demaskující a humoristický způsob vyprávění se objevuje též v již zmíněné knize Mein spanisches Dorf, která se skládá z krátkých vyprávění o dětství v povalečném venkovském Rakousku. Z naivní perspektivy žákyně základní školy (a pozdější studentky gymnázia) jsou zde skicovány její zkušenosti ve světě dospělých – rodičů, učitelů a dalších lidí z okolí.

Dívčino vyprávění působí drze, nestoudně, přitom vlastně opakuje „pouze“ to, co slyšela od dospělých. Slyší, že za hranicí, v Československu, „mají taky takhle žlutou trávu, protože pánbůh u komunistů nenechá nic vyrůst“, jak říká Sestra Dorothea, jeptiška a učitelka na klášterní základní škole. Slyší, že je něčím lepším než ostatní dětí a že žije v lepší rodině: „Nejsi dítě ulice! Nejsi uličnice! Že jsem byla s Anneli v kině, to nesmím říct. Říkám jen, že to bylo moc krásné. Nechceme, aby sis s ní hrála, její rodiče jsou proletáři, a tomu ještě nerozumíš! Ta Anneli do našeho domu chodit nebude. A běda ti, když tě táta zase uvidí s ní na ulici.“

Pozorování dospělého světa z hlediska dítěte přináší velkou komičnost, která se udržuje i tam, kde začíná vyprávět patnáctiletá dívka. Střet dětského/mladistvého a dospělého světa jako kolize různých hodnot zobrazuje směšnost měšťáckých tradic, před kterými se ale přesto nedá jen tak uniknout. Podobá se to situaci, v níž se nachází hrdinka z autorčiny prvotiny. Svět kolem je cizí, ale přesto neexistuje snadná cesta, která by vedla z toho ven. Být někde cizí a zároveň doma, stát se cizím v zabydleném prostředí, nebo se naopak zabydlet v cizím prostředí – tím se Brigitte Schwaiger neustále a z různých uhlů zabývá. Například její román Lange Abwesehenheit (Dlouhá nepřítomnost) pojednává o složitém vztahu dcery k antisemitskému otci, který pomalu umírá.

Dvě díla vytvořila Schwaiger ve spolupráci s dalšími osobnostmi. V knize Die Galizianerin (Haličanka) sepsala životní příběh Židovky Evy Deutsch – opravdu „jen“ sepsala, a to tak, jak jí ho Eva Deutsch vyprávěla v nespisovné němčině, kterou se mluvilo v časech rakousko-uherské monarchie. Malstunde (Lekce malby) je zase sbírkou rozhovorů, jež autorka vedla s rakouským malířem Arnulfem Rainerem nejen o malování. Její pozdější knihy se sice už nestaly bestsellery, ale prodávaly se dobře a zajistily autorce stabilní příjem. 

 
Česká vesnice

V roce 1994 vyšlo Jaro heißt Frühling (Jaro znamená Frühling), sbírka povídek, které pojednávají mimo jiné o španělských vesnicích za rakouskou hranicí – totiž o českých vesnicích krátce po sametové revoluci (jinak česká vesnice – böhmisches Dorf – má v němčině stejný metaforický význam jako již zmíněná španělská vesnice). Vystupují tam postavy jako Jaro Synák, učitel ruštiny „židovského vzhledu“ z východních Čech, který se bez jasného plánu toulá po rakouském maloměstě, aby si našel práci a skrze ni lepší život. Nebo paní Dvořáková, vdova po lékaři, jež trpce vzpomíná na změny a hrůzy, které přinesl komunistický režim, a vyjadřuje velkou sympatii k Rakousku i k bývalé habsburské monarchii. Číšník Franta zase navazuje milostný poměr s rakouskou spisovatelkou, se kterou vede spor o nacismus a komunismus a společně s ní navštíví Osvětim.

Hlavním tématem povídek je cizost mezi dvěma vlastně blízkými kulturami, konfrontace s dlouho nepřístupnou druhou zemí a jejím prostřednictvím i s jinými dějinami a odlišnou každodenností. I v těchto povídkách najdeme pro autorku typické jevy, totiž vyprávění z naivní perspektivy a komiku. Rovněž v této sbírce narazíme na autofikci, tedy na vložení autobiografických prvků do textu. Na jednom místě je vypravěčkou rakouská spisovatelka, která se jmenuje Brigitte, jinde se nacházíme ve městě Freistadt nebo v obci Zliv u Českých Budějovic, kde autorka se svým synem Michaelem několik let sama žila.

V memoárech, které vyšly posmrtně pod titulem Wenn Gott tot ist (Když Bůh je mrtvý), se o svém rozhodnutí pro bydlení ve Zlivi zmíní: „Jedna z ulic byla pojmenována po Čapkovi, cítila jsem se zde dobře a v bezpečí. (…) I skutečnost, že prezident Václav Havel byl spisovatel, mě uklidnila. Byla to Havlova spolupracovnice, s níž mě seznámil Karel Schwarzenberg, která mi radila se usadit s dítětem ne v tomto velkoměstě, ale na nějakém maloměstě. Tam bych poznala Čechy lépe než v Praze.“

Srovnáváme-li biografii autorky s jejím psaním, ukazují se určitá překryvy. Avšak její dílo nelze celkově označit jako autofikci nebo autobiografické psaní. Autobiografický základ je daný, avšak je důsledně a silně přetvářený a do velké míry zkreslený, což z bližšího srovnávání biografie Brigitte Schwaiger s příběhy postav v jejích textech jasně vyplývá. Například na rozdíl od hrdinky své románové prvotiny Jak se sůl dostane do moře nikdy nežila v manželství na rakouském maloměstě.

Brigitte Schwaiger, která nepochybně patří mezí přední osobnosti rakouské poválečné literatury, zemřela v létě 2010. Sama si vzala si život, protože dlouhodobě trpěla depresemi, které se nakonec staly nesnesitelnými. O svém psychickém stavu mluvila i psala otevřeně. V roce 2006 vyšly její zápisky Fallen lassen (Nechat padnout), na jaře 2010 s ní natočila režisérka Koschka Hetzer-Molden krátký film Leben zwischen den Welten (Život mezi světy). Schwaiger tam mimo jiné říká: „Chtěla bych umřít slušným způsobem, co nejdříve.“

 

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.