13. června, 2022 Jan Blažek
Vladimir Putin přijal Viktora Orbána v Moskvě pár týdnů před zahájením ruské invaze na Ukrajinu. Foto: Wikimedia Commons/kremlin.ru
Vlna solidarity s napadenou Ukrajinou byla ve dnech a týdnech po 24. únoru 2022 znát v celé Evropě a nevyhnula se ani Maďarsku. Zejména Budapešť vypadala, jako by se naráz oděla do modré a žluté – vlajky, stužky a nátěry v ukrajinských barvách byly na každém rohu. Do maďarských parlamentních voleb zbývalo jen několik týdnů a zdálo se, že pověstná afinita premiéra Viktora Orbána k agresivnímu vládci Kremlu mu ve výsledku musí uškodit. „Chcete maďarského Putina, nebo Evropu?“ hlásaly sugestivně billboardy sjednocené opozice. Ta ale jinak ruskou kartu moc šikovně hrát nedokázala.
Záhy začaly být stužky v ukrajinských barvách vidět výhradně na opozičních kabátech. Viktor Orbán se totiž nenechal situací na dlouho zaskočit a přišel se zavádějícím, ale chytrým výkladem, který okamžitě převzala provládní média. Opozici a hlavně jejího lídra Pétera Márkyho-Zaye se s odkazem na jeho prozápadní orientaci a loajalitu k NATO podařilo vykreslit jako politika, který „chce poslat maďarské vojáky na Ukrajinu“. Sebe sama a svoji stranu Fidesz naopak Orbán pasoval do role garantů míru, kteří zamezí tomu, aby se Maďarsko nechalo „vtáhnout do cizí války“. Logiku tak postavil na hlavu a podporu Ukrajině a jejím obráncům začal vykládat jako podporu válce. Přesto s touto strategií slavil úspěch, a to zejména u mladších příslušníků mužské populace, kterých by se případné válečné nasazení týkalo.
I kvůli tomu počátkem dubna Orbánův Fidesz již počtvrté v řadě opanoval maďarský parlament. V euforickém povolebním projevu si znovuzvolený premiér neodpustil šťouchance do svých politických oponentů zpoza hranic, hlavně do Evropské unie. Pro mnohé se ale překvapivě opřel i do válkou zmítané Ukrajiny a jejího prezidenta Volodymyra Zelenského, kterého tím jednoznačně zařadil mezi své nepřátele. A nešlo jen o prázdná slova. Budapešť totiž nejenže na rozdíl od Česka svého napadeného souseda nepodporuje zbraněmi, ale blokuje i dopravu cizí vojenské pomoci Ukrajině přes své území. A klacky pod nohy hází také snahám o další unijní sankce vůči ruskému agresorovi.
V EU bychom asi těžko hledali vrcholného politika, který zastává k Moskvě vstřícnější postoje než Viktor Orbán. Je v Rusku pravidelným návštěvníkem, prezidenta Vladimira Putina na oplátku často vítá v Budapešti. O nižší ceny za plyn si byl v Moskvě říct i počátkem letošního února, tedy v předvečer ruského vpádu na Ukrajinu, kdy se už napětí mezi Ruskem a Západem dalo doslova krájet. Vyjednal si nejvýhodnější cenové podmínky v EU, souhlasil ovšem, že do Maďarska nebude plyn proudit přes území Ukrajiny. Jistě, dodávky ruského plynu a ropy jsou pro Maďarsko zásadní, obdobně jako pro Českou republiku a další středoevropské země. Obejít se bez nich je prostě v krátkodobém horizontu nemožné. Svůj podíl na tom však má právě Viktor Orbán.
Za dvanáct let jeho dosavadní vlády se totiž surovinová závislost maďarského státu na Rusku nejenže nesnížila, ale dokonce zvýšila. A nejde jen o plyn a ropu, ruskému státnímu podniku Rosatom také bez řádného tendru spadla do klína olbřímí zakázka na dostavbu jaderné elektrárny Paks, kterou má zároveň financovat ruský kapitál. Na druhou stranu během své vlády Orbán zajistil, že se do maďarských rukou vrátilo vlastnictví petrochemické společnosti MOL, která aktivně působí i u nás a v minulosti částečně patřila Rusům. To ale s energetickou závislostí Maďarska na Rusku souvisí jen druhotně.
Bezpečnost a láce dodávek plynu a ropy může být jedním z důvodů, proč Viktor Orbán svojí zahraniční politikou ruského medvěda nedráždí. Maďarští diplomaté na unijní úrovni dlouhodobě blokují či korigují společná kritická prohlášení na konto neutěšené lidskoprávní situace v Rusku, kriticky se dlouhodobě vyjadřují i k protiruským sankcím. To zemi vyneslo přezdívku „trojský kůň Kremlu“.
I na domácí půdě se Orbán o Rusku dlouhá léta vyjadřoval pozitivně a upozaďoval symboly připomínající maďarské povstání proti sovětské okupaci z roku 1956. Budapešťskou sochu jeho vůdce Imreho Nagye schoval na méně exponované místo. Zajímavá je v tomto ohledu aktuální interpretace událostí z šestapadesátého roku, kterou letos v začátcích Putinovy agrese šířila některá proorbánovská média. Západ prý tehdy Maďary k povstání proti Moskvě vyprovokoval a nasliboval jim hory doly, aby potom zemi nechal na holičkách. Cílem této interpretace je zřejmě vyvolat dojem, že podobné je to teď na Ukrajině.
Takové kroky a postoje už prostou snahou zajistit si pravidelné a levné dodávky plynu vysvětlit nelze. Orbána prostě k Putinovi váže i hodnotová spřízněnost, víra v iliberální politický model, centralizovaný stát a vládu pevné ruky. Rok od roku svobodomyslnější, demokratičtější a evropštější Ukrajina jde přitom zcela opačným směrem. A to Orbán nevidí rád.
„My vlastně nemáme rádi Rusko,“ sdělil autorovi těchto řádků jeden silně konzervativní a Orbánovi blízký maďarský novinář. „Jenže Ukrajinu máme rádi ještě míň a Ukrajina je na rozdíl od Ruska za humny.“ Ano, fakt že spolu Maďarsko a Ukrajina přímo sousedí, v posledních letech dobrým vztahům nepřispívá. Rozepře živí nacionalistické tendence na obou stranách a jablkem sváru je zejména maďarská menšina na Ukrajině. Nebylo tomu tak ale vždy.
Když se Orbán v roce 2010 chopil kormidla maďarské politiky, které doposud nepustil, dával okatě najevo přátelský vztah s tehdejším ukrajinským prezidentem Viktorem Janukovyčem. Oceňoval jeho „stabilizační“ působení, nazýval ho přítelem a přijal od něj darem fotbalový dres se svým jménem v ukrajinských barvách. Prostě tehdy kopal za Ukrajinu. Janukovyčova partaj, Strana Regionů, byla tradičně úspěšná na východě a jihu Ukrajiny, méně se ale ví, že četné zastánce a dobré volební výsledky měla i v Zakarpatské oblasti. Ta byla historicky součástí Uher a dodnes v ní pobývá maďarská menšina. Dva mocné Viktory tehdy pojila nejen osobní náklonnost, ale i společný cíl – decentralizace ukrajinské politiky, posílení role okrajových regionů a menšinových jazyků v zemi.
Přátelství dvou politiků bylo i jednou z příčin toho, že Janukovyčova Ukrajina jako jedna z mála okolních zemí neprotestovala proti kontroverzní legislativě o maďarském státním občanství. Díky zákonu, který ležel v žaludku zejména Bratislavě a Bukurešti, smějí od počátku roku 2011 získat maďarský pas všichni, kdo úředně doloží maďarské předky. A pobyt na území Maďarska přitom není podmínkou. Ústava Ukrajiny sice v zásadě dvojí občanství nepřipouští, Janukovyč ale dokázal nad maďarskými pasy zamhouřit oko. Stejně si ale nakonec počínali i jeho následovníci. Jde totiž řádově o pouhé desítky tisíc maďarských občanů na ukrajinském území, což jsou na tamní poměry nízká čísla. Za diplomatickou rozmíšku s členským státem EU a NATO to Kyjevu nikdy nestálo.
Ovšem kdo si v poslední době lámal hlavu nad tím, odkud že se od začátku války na Ukrajině berou na českých nádražích a náměstích nezaopatření maďarsky hovořící Romové a proč se o ně nikdo moc nestará, právě nalezl vysvětlení. Kdo na Ukrajině prokáže maďarský původ, dostane prostě maďarský pas. Když o těchto uprchlících například jihomoravský hejtman Jan Grolich (KDU-ČSL) mluvil jako o „Maďarech, kteří se vydávají za Ukrajince“, neměl tak úplně pravdu. Zakarpatští Romové skutečně utekli z Ukrajiny před hrozbou války, ale není jim to v tuto chvíli nic platné. V Česku zkrátka občané jiné členské země EU azyl nedostávají.
Pochvalu od Orbána, ale i upřímně pozitivní odezvu v celém Maďarsku si vysloužil Janukovyč v roce 2012, kdy jeho vláda schválila zákon, který rozšiřoval možnost užívání menšinových jazyků v úředním styku. Janukovyč to pochopitelně dělal kvůli své rodné ruštině, v očích Maďarů v Zakarpatí tím ale způsobil nefalšované nadšení. Hlavně v Berehově, jediném ukrajinském městě, kde mají Maďaři dodnes většinu a kde ve volbách zpravidla vítězí starosta maďarské národnosti.
V roce 2014, kdy Janukovyče odstavil od moci Majdan, nebyl Orbán ještě úplně tím, čím je dnes – tedy otevřeně deklarovaným odpůrcem liberální demokracie. Nepodpořit ukrajinské demonstranty a prodemokratické síly si ještě úplně dovolit nemohl, byl ale tak zdrženlivý, jak jen to šlo. A útěk svrženého prezidenta ze země vrtulníkem musel být pro Viktora Orbána šokem a mementem.
S Janukovyčovým nástupcem Petrem Porošenkem už Orbán vycházel o poznání hůře. Svoji roli v tom pochopitelně sehrála i série ukrajinských jazykových zákonů, která posílila roli ukrajinštiny v médiích, školství a státní správě. Tyto změny se maďarské menšiny na Ukrajině skutečně dotkly a velká část jejích příslušníků je vnímala úkorně. A to i mnozí z těch, kteří chápali, že na Maďary a jejich jazyk tyto celostátní změny primárně cíleny nebyly.
Když se nejvyššího ukrajinského postu roku 2019 chopil Volodymyr Zelenskyj, jehož mateřštinou je ruština, chvíli se zdálo, že jde o čerstvý vánek do plachet ukrajinsko-maďarských vztahů. Zelenskyj však jazykovou legislativu na Ukrajině nechal beze změny. Navíc se letos na jaře stal nejviditelnější tváří a mluvčím ukrajinského odporu proti ruské agresi. Přežil první turbulentní dny konfliktu a dnes je jedním z národních symbolů a strůjcem ukrajinského válečného vítězství na mezinárodní mediální scéně. Často promlouvá k západním politikům, přičemž je někdy i poněkud nevybíravými způsoby vyzývá k další a větší podpoře své válkou devastované vlasti.
„Poslouchej, Viktore, víš co se děje v Mariupolu?” obrátil se Zelenskyj v březnu při jednom skupinovém on-line jednání s dotazem přímo na maďarského premiéra. Následoval povšechný výčet více či méně známých a zdokumentovaných zvěrstev, paralela s holocaustem v Maďarsku a apel na to, aby bylo aktivnější v podpoře válkou sužované Ukrajiny. Takto přede všemi posluchači a evropskými politickými špičkami to musel být pro Orbána ponižující zážitek a ze strany ukrajinského prezidenta dost možná kontraproduktivní počin. Budapešť svoji podporu Ukrajině neposílila, napomáhat s dopravou zbraní na frontu nadále nebude. Ale ve výčtu Orbánových antagonistů se objevilo nové jméno – Volodymyr Zelenskyj.
Ani Zelenskyj, ani EU na Orbánově postoji k ruské válce na Ukrajině v krátkodobém horizontu nic nezmění, na kritiku z Bruselu a z Kyjeva je maďarský premiér už zvyklý a nechává ho to víceméně chladným. O to více ho ale mrzí, že mu ukazují záda i někdejší ideoví souputníci z visegrádských zemí a hlavně z té největší, z Polska. Přátelství mezi Budapeští a Varšavou je příslovečné, spojenectví Orbána s nejmocnějším polským politikem Jarosławem Kaczyńským má už taky dlouhou tradici. A důležité je pro Orbána zejména v táhlých sporech s EU o povahu právního státu v zemi. Bez podpory z Polska bude totiž Maďarsko tahat za kratší konec provazu a hrozí mu, že přijde o miliardy z evropských fondů. Ty jsou přitom pro Maďarsko srovnatelně důležité jako dodávky plynu a ropy z Ruska.
Od půlky května má Maďarsko novou prezidentku, je jí Katalin Novák. Vzešla ze strany Fidesz, je k Orbánovi loajální. V projevu při své inauguraci přesto mluvila o ruské válce na Ukrajině o poznání kritičtěji než její stranický šéf. Použila výraz „Putinova agrese” a jednoznačně ji odsoudila. Ihned poté se vydala na svoji první zahraniční cestu, a to do Varšavy. Jde o snahu napravit pošramocené vzájemné snahy, na kterých Maďarsku opravdu záleží. Má-li proto někdo v současnosti možnosti ovlivnit Orbánův postoj k válce na Ukrajině, pak je to Varšava a předseda vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosław Kaczyński.
Viktor Orbán samozřejmě ví, co se děje a dělo v Mariupolu, jak by to mohl nevědět. Ovšem podstatně víc ho zajímá, co se děje v Berehově, v Moskvě nebo ve Varšavě.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024