Polsko ukázalo jinou tvář

13. června, 2022 RUBRIKA Střední Evropa


imagePOL2Ukrajinští uprchlíci protestují v polském Krakově proti ruskému prezidentu Putinovi. Foto: Wikimedia Commons/Silar

 

Vztah Čechů ke Slovákům je mimořádný. Přes rozpad společného státu spojuje obě společnosti neobyčejně silné pouto, jehož rozsah i forma může pozorovatele zvenčí šokovat. Polsko-ukrajinské vztahy tuto selanku nepřipomínaly. Navzdory tomu, že podobnosti mezi oběma národy, určitá historická vzpomínka na společnou státnost či neobyčejně intenzivní politicko-hospodářská spolupráce byly známy, o bratrství jako v česko-slovenském případě nemohlo být řeči. V rodinných vztazích nebyla Ukrajina sestra, ale spíše vzdálená sestřenice. Výrazná a svérázná. Taková, kterou na rodinné oslavě nevidí vždycky rádi. Přinejmenším donedávna to platilo.

 

Před několika lety se polská média obšírně zabývala zprávou Polské národní banky, která přinesla první podrobnou analýzu ukrajinské ekonomické migrace. Ačkoli se přítomnost ukrajinsky a rusky mluvících lidí ve veřejném prostoru stala pro Poláky naprostou samozřejmostí, jen málokdo si uvědomoval, jak Ukrajinci pobývající v Polsku fungují v praxi. Přispělo k tomu i to, že Poláci příliš nejevili zájem o jejich integraci. Ukrajinci žili kdesi stranou – spíše paralelně než společně. Byli vidět na trhu práce, mohli jste si jich všimnout na ulicích, v tramvajích nebo autobusech, ale to bylo všechno. Zpráva nabídla komplexní obraz situace, a ten mnohé překvapil.

Výzkum z roku 2017 ukázal, že ačkoliv přítomnost Ukrajinců v Polsku stále roste, většina z nich zde pobývá průměrně maximálně půl roku. Tehdy se hovořilo o počtu nepřesahujícím půl milionu osob, což pro zemi s osmatřiceti miliony obyvatel nepředstavovalo větší výzvu. Teprve postupné prodlužování délky pobytu a další nárůst počtu migrantů přinesly trochu systémovější přístup polských úřadů. Projevilo se to především v oblasti vzdělávání, protože školy musely začít reagovat na rostoucí potřebu přijímat děti, pro něž je polština cizí jazyk. Zároveň byl mezi dospělými občany Ukrajiny zaznamenán v porovnání s jinými národnostními skupinami velký zájem o získání certifikátu potvrzujícího znalost polského jazyka. Ještě před vypuknutím bojů o Donbas v roce 2014 představovali Ukrajinci celou třetinu cizinců skládajících tuto jazykovou zkoušku. Dnes tvoří polovinu držitelů tohoto dokumentu.

 
Reakce populistické vlády

Takřka monoetnickou zemi, jíž se Polsko po skončení druhé světové války stalo, je v daném případě možné označit za určitou historickou kuriozitu. Tento polskému území obecně cizí stav se v posledních letech pomalu stával minulostí a značný podíl na tom měla právě ukrajinská migrace zachraňující polskou demografii. Několik desítek let izolace a monokulturní optiky však polskou společnost výrazně poznamenalo. Zřetelně se to projevilo během migrační krize na polsko-běloruské hranici trvající od léta 2021. Populistická vláda pod vedením strany Právo a spravedlnost (PiS) snadno dosáhla toho, že občané byli vůči této humanitární katastrofě a dramatické situaci uprchlíků z Blízkého východu cynicky zneužívaných režimem běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka neteční. Dnes už nelze příliš pochybovat o tom, že to byl zároveň určitý test před tím, k čemu došlo 24. února 2022.

Brutálními prostředky udržovaná nepropustnost východní hranice EU dala ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi nejspíš naději, že destruktivní dopad činnosti ruské armády na Ukrajině bude zesílen chaosem vyvolaným vnitřní migrací v napadené zemi. K tomu však nedošlo a hraniční přechody s Polskem překročily více než tři miliony lidí prchajících před válkou. Pozoruhodné je, že navzdory tak gigantické vlně běženců nevznikl v Polsku ani jeden uprchlický tábor. Nemusel, protože Poláci, kteří v minulosti odmítli evropské plány na relokaci migrantů, Ukrajincům jednoduše otevřeli svoje domy. Historie zrychlila tempo a multikulturalismus se nečekaně stal realitou.

Těžko předpokládat, že by tajné služby o plánovaném útoku Rusů na ukrajinské území nevěděly. I polská vláda tedy musela mít připravený scénář reakce. Zůstává nicméně otázkou, jaký. Nesmíme totiž zapomínat, že představitelé polské vlády v posledních letech na evropském fóru otevřeně a velmi systematicky podporovali proputinovské politiky od Viktora Orbána po Marine Le Pen. Obchod s Ruskem za vlády PiS vzkvétal, což skvěle ukazuje prudký nárůst objemu dovozu ruského uhlí – z 4,9 milionu tun v roce 2015, kdy Právo a spravedlnost vyhrálo volby, na 9,4 milionu tun v roce 2020.

Vláda zároveň systematicky potlačovala společenské emoce, pokud jde o zmíněnou migrační krizi na polsko-běloruské hranici, a odmítala se dohodnout s Bruselem ve sporu o dodržování zásad právního státu v Polsku. Mimořádné úspěchy ukrajinské armády v první fázi ruské agrese byly navíc pro všechny velkým překvapením. Můžeme si proto klást otázku, zda polská vláda nesázela na to, že v Kyjevě dojde k rychlému pádu vlády, hospodářské vztahy s Ruskem bude možné rozvíjet dál a příliv migrantů zůstane pevně pod kontrolou. V takovém případě by zároveň došlo k posílení pozice Polska coby evropské „bašty“, což by oslabilo odpor EU vůči autoritářským spádům PiS a pokusům o demontáž bezpečnostních mechanismů právního státu. Určitou nápovědu nám může poskytnout to, jak situace reálně proběhla: centrální vláda zpočátku hrála mrtvého brouka a iniciativu nechala na samosprávách, které na sebe vzaly hlavní tíhu pomoci uprchlíkům; teprve postupně začala podnikat vstřícné kroky odpovídající jasně se formující společenské náladě.

 
Soucit i zkušenost

Poláci totiž bleskově vyrazili na ukrajinské hraniční přechody. Válečným uprchlíkům zajišťovali dopravu soukromými auty nebo dokonce autobusy, které spontánně přistavovali majitelé přepravních firem. Do polských rodin zavítali ukrajinští hosté – cizí lidé přijímali uprchlíky pod svou střechu, bezplatně jim nabízeli pokoje, části domů, někdy i celé byty. Vlna empatie, potřeba jednat a nabídnout podporu se samozřejmě mísila s historicky podmíněnou polskou nechutí k ruskému imperialismu. K soucitu s uprchlíky přispěla také vzpomínka na rabování, znásilnění a vraždy, jichž se v Polsku po druhé světové válce dopustila „osvoboditelská“ Rudá armáda.

Z téměř šesti a půl milionu lidí, kteří po 24. únoru 2022 opustili Ukrajinu, jich tři a půl milionu zamířilo do Polska. Něco přes půldruhého milionu se od té doby už rozhodlo vrátit domů. Uprchlíci, kteří v Polsku zůstávají, využívají řadu privilegií včetně bezplatného přístupu ke vzdělávání a zdravotní péči. Ukrajinští občané zaregistrovaní místními samosprávami mají přidělený PESEL (obdoba rodného čísla), který jim zpřístupňuje služby polských úřadů. Rodiče mohou počítat s různými sociálními dávkami včetně finanční podpory z vlajkového programu PiS s názvem 500+ (příspěvek 500 zlotých měsíčně na každé dítě do osmnácti let, což je v přepočtu necelých 2680 korun). Ženy, které v Polsku porodí, mají také nárok na nepodmíněný rodičovský příspěvek vyplácený jeden rok ve výši 1000 zlotých měsíčně (na stejnou dávku mají v Polsku nárok i nezaměstnaní, kteří dostatečně nepřispívali do systému sociálního pojištění). Ukrajinci mají plný přístup na pracovní trh a také bezplatnou hromadnou dopravu.

Poláci ukázali tvář, kterou v posledních letech moc často ukazovat nechtěli. Čas prověří, jak trvalé tyto postoje jsou, a nejbližší volby zase odhalí, jak hluboko tato změna sahá. Již dnes balancuje krajně pravicová Konfederace, která mohla donedávna počítat s dvouciferným výsledkem a jejíž část sázela na protiukrajinské nálady, na hranici vstupu do Sejmu, a populistické PiS na nejistotě vyvolané ruskou agresí body získat nedokázalo. Je možné, že Polsko v důsledku Putinových kroků čeká politické zemětřesení.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.