17. října, 2022 Jan Gregor
Zdroj: Facebook
Struktura filmu spíše připomíná surreálnou noční můru. Při sledování je těžké odlišit, jestli to, na co se díváme, je realita, utkvělá představa nespolehlivého vypravěče nebo nějaká halucinace. Sám hlavní hrdina v podání uhrančivého Michala Kerna zažívá ve filmu několikrát situaci, kterou označuje za déjà vu. „Časy se mění, lidé se mění, ale zápletka zůstává,“ komentuje to filmový Arvéd přímo. Cyklické variování ústředních motivů má ale ve scénáři, který Mašek napsal s Janem Poláčkem, jasnou vnitřní logiku a řád. Pokud se necháte unášet specifickým rytmem vyprávění, vyvstane před vámi neobyčejně plastický a dráždivě nejednoznačný psychologický portrét „malostranského Fausta“, jak se mu přezdívalo.
Scény z jeho luxusního prvorepublikového bytu vybaveného obří knihovnou a magickými předměty představují Arvéda coby dandyovského estéta, který by pro vzácné hermetické rukopisy byl ochoten udělat cokoliv. Ukazují ho jako vemlouvavého narcise, jenž svádí mladé zajíčky na satanské verše raného Stanislava Kostky Neumanna. Z výjevů rekonstruujících Arvédovy okultní rituály se tají dech.
Možná nejvíce prostoru dostává kancelář s velkou skříní, která slouží ve filmu střídavě jako vyšetřovací místnost gestapa a Státní bezpečnosti. Právě v těchto kulisách se Arvéd potkává s druhou nejvýraznější postavou filmu. Štěpána Plačka (Saša Rašilov mladší) údajně Arvéd coby nacistický konfident zachránil před smrtí, a když se režimní role obrátily a Smíchovský skončil v komunistickém vězení, využíval ho Plaček v roli stalinského vyšetřovatele jako svědka ve vykonstruovaných procesech. Podle některých pramenů poslali Plaček s Arvédem na smrt možná až padesát nevinných lidí. Zajímavý vhled do kořenů formujících osobní filosofii manipulativního hrdiny pak nabízejí Arvédovy disputace s katolickým knězem Zenkem (Jaroslav Plesl) v cele mírovského kriminálu.
Arvéd je kromě toho suverénní audiovizuální dílo, které ve všech složkách přesahuje hranice tuzemské kinematografie. Důraz na stoické, ale zároveň expresivní herectví a perfektní propojení obrazu se skvělým nervním soundtrackem Jonatána Pastirčáka evokují tvorbu režiséra Paula Thomase Andersona. Jasnou inspirací jsou David Lynch a hlavně Charlie Kaufman a jejich výlety do podvědomí postav s rozpadlou identitou. A Petera Greenawaye Maškův snímek připomíná prací se světlem a barvami, brechtovskou mizanscénou a typem příběhu o zmučených nekonformních historických postavách nastavujících zrcadlo společnosti.
Právě Greenaway kdysi vyhlásil „smrt filmu“ s odůvodněním, že se tvůrci nenaučili využívat možností filmového média a místo toho inklinují k šablonovitým příběhům plným literárních klišé. České historické životopisné filmy z poslední doby typu Šarlatána, Tomana nebo Zátopka jsou přesně z tohoto ranku. Jsou to filmy líbivé a konformní a ve prospěch dramatu a emocí neváhají obětovat historické skutečnosti, které se jim nehodí.
Život Jiřího Arvéda Smíchovského byl opředen řadou legend a tajemství a Maškův film k nim nenabízí žádný jasný výklad. Nepřináší odpovědi, ale nabízí řadu interpretací. Film je podobně chameleonský a unikavý, jako byla nejspíš Arvédova osobnost. Místo jednoduchého mýtu o antihrdinovi vykresluje obraz zmučeného nešťastníka, který na sebe bral tolik masek, až ztratil sám sebe. A místo pofidérního ideálu historické pravdy servíruje tenhle uhrančivý debut světového formátu divákům jenom zrcadlový labyrint iluzí.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025