31. května, 2016 Martin Gonda
Marian Kotleba. Foto: Facebook
Média se dilema, jak o Kotlebovi a jeho Lidové straně Naše Slovensko (ĽS-NS) informovat, snaží řešit. Série článků týkajících se této otázky však nepřinesla nic nového. Část médií jako by zapomněla, že stejný problém naléhavě řešila už v roce 2013, když se Kotleba nečekaně stal předsedou Banskobystrického samosprávného kraje. A rovněž se zapomnělo, že ve volbách v roce 2002 získala Komunistická strana Slovenska 181 872 hlasů při volební účasti 70,06 %. KSS byla v parlamentě trpěná. Kotleba získal při účasti 59,82 % celkem 209 779 hlasů, a též bude v parlamentě trpěný. Slovensko už tedy podobnou situaci zažilo.
Dala o sobě vědět i veřejnost v zastoupení občanské iniciativy nazvané „Stop fašismu“, která doporučuje nespolupracovat s ĽS-NS a nehlasovat pro její návrhy zákonů. Krátce po vzniku zmíněné iniciativy předseda parlamentu a šéf Slovenské národní strany Andrej Danko prohlásil, že s Kotlebou nebude chodit do televizních diskusí.
V médiích se debatuje i na téma politické kultury, protože se zdá, že ve srovnání s minulostí došlo k jejímu zhoršení. Nicméně už minimálně deset let se neustále píše, že úroveň politické kultury v parlamentu je nízká. Politická mapa se tak zřejmě příliš nezměnila, mění se jen názvy nesystémových stran. Tentokrát získala dostatek hlasů extremistická strana, již podle sociologických průzkumů výrazně podpořili prvovoliči. Což je varující, protože to ukazuje na evidentní krizi hodnot, demokratické diskuse a možná i samotné demokracie.
Je evidentní, že Marian Kotleba a jeho ĽS-NS nejsou problémem, který vyřeší čas a uvědomělost voličů. Kotleba se dokázal etablovat v parlamentu v krizovém období, kdy tradiční strany mizí ze scény. Název tradiční strana vždy evokoval pocit jistoty, tradici, funkčnost, schopnost napravovat nezákonnosti a posilovat vládu práva. Dnes už se ale tradiční strany stávají iluzí. Místo nich máme organizace, které se snaží efektivně působit na voličském trhu a tomu podřizují své hodnotové ukotvení. Musí být šikovné, což je schopnost, které se v novém tisíciletí cení. Proto se netřeba divit, že jejich místo chtějí zaujmout ještě šikovnější nové strany, jež odkoukaly, jak málo stačí k tomu, aby navenek fungovaly jako klasické strany a byly jako takové v demokratickém systému akceptované. Nenacházejí se v rozporu se zákonem, ale obcházejí zavedený systém, kterému však voliči čím dál častěji projevují nedůvěru.
Média mají informovat objektivně a vyváženě, mají uvádět ověřené údaje. To je základ. Proto cílené neinformování o nějaké straně představuje nestandardní řešení. Pokud si média zvolí tuto cestu, mohou se opřít o zkušenosti z historie. V té najdeme i příklady, kdy uveřejňování extrémistických názorů znamenalo jen to, že méně vzdělaní lidé je brali vážně, a nakonec to ohrožovalo demokracii.
Přesné instrukce pro média neexistují. Rozhodně by měla přísně posuzovat způsob diskuse a argumenty extremistů, které směřují vůči menšinám. Extrémistické strany myslí často pouze na blaho většiny, kterou vyvyšují nad zbytek společnosti. Tady je třeba vždy argumentovat, že demokratický systém nevylučuje menšiny a že i na základě historických zkušeností není morální vést diskusi z podobné perspektivy. Mluvit o méněcennosti jiných představuje extrém, jejž musí média uhlídat. A to by pro začátek stačilo.
Lépe se mi píše o tom, o čem bych chtěl v souvislosti s Marianem Kotlebou číst. Poslanec Kotleba avizuje, že jeho strana bude předkládat návrhy zákonů, které pomohou Slovákům. Kotlebovci se chystají snížit počet poslanců ze 150 na 100. Při předkládání návrhu pravděpodobně využijí celou plejádu líbivých populistických slov, po nichž však už několik let sahají i jiné strany. Nebudu se tedy podivovat nad Kotlebovou mediální strategií. Spíš budu napjatě čekat na politickou oponenturu těch zavedených stran, které dříve též rády a často veřejným míněním manipulovaly. Tyto strany musí odolat pokušení dostat se s Kotlebovci do mediálního střetu, protože ti dokáží na každé neuvážené mediální vyjádření velmi uváženě reagovat. Již se totiž naučili efektivně komunikovat a prezentovat události tak, aby v televizním zpravodajství vypadaly jako realita.
Jako čtenář nechci číst články, jejichž kostru tvoří reakce celého politického spektra a odborníků na nejasný, ale zajímavý výrok některého z poslanců ĽS-NS. Jestli novinář autorovi výroku nepoloží dodatečné otázky o tom, jak to vlastně myslel, zda má právní analýzu nebo jaké náklady si jeho opatření vyžádá, jedná se z mého pohledu o neprofesionální přístup.
V médiích je už tak dost zpráv, které vznikly kvůli snaze politika ocitnout se v éteru. Média se mohou odvysílání takovýchto návnad jen obtížně vyhnout. Je však důležité, co upřednostní – jestli „aktuálnost“, nebo serióznost. Nechci se dívat na večerní zprávy nabízející rozpor ve vyjádřeních politiků, a názor, kdo má pravdu, nechť si udělá divák sám. Za této situace je ve výhodě ten, kdo chce média zneužít k manipulaci veřejnosti. Jedná se o příspěvky, kde se novináři málo ptali a nejasnosti alibisticky přehráli na čtenáře.
Všichni si uvědomujeme slabosti, ale i kvality současné žurnalistiky. Kotlebova strana se kvalitní novinařině může v klidu vyhýbat, neboť dokáže své voliče informovat pomocí populistického slovníku přímo přes sociální sítě. Kvalitní žurnalistika se však Kotlebovi vyhýbat nesmí. Měla by pokrývat jeho témata a odkrývat jejich nebezpečí. Poptávka po tradiční kvalitní novinařině stále ještě existuje. Jde nejspíše již o menšinu čtenářů, přičemž není žádoucí, aby se ještě více zmenšovala kvůli poklesu kvality mediálního obsahu. Nevadí, že média na vysoké úrovni budou početně slabší než ta alternativní a bulvární. Důležité je, aby fungovala demokracie. Ta je totiž zárukou, že i když zlé tendence a názory ve společnosti převáží, menšiny i nadále ochraňuje zákon. Což platí i pro kvalitní média.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025