28. listopadu, 2012 Petr Zenkner
V červenci se na konferenci v Senátu představil Aspen Prague Institute, který je středoevropskou pobočkou známého amerického think-tanku. V bývalých komunistických stá-tech má Aspen kancelář ještě v Bukurešti. Vydává čtvrtletník Aspen Review Central Europe, který stojí za to číst a sledovat. Samozřejmě, doufáme, že stejně jako Demokratický střed…
Vznik Aspenu je výsledkem několikaletých snah lidí, kteří chtějí Česko více propojit se světem a vnímají globální problémy i to, že jim Česko neuteče. Na druhou stranu, pokud se člověk nezajímá o politiku nebo střední Evropu, pravděpodobně jeho vznik ani nezaznamenal. Proč tedy tak vášnivá a nenávistná reakce z pera jednoho českého novináře? Cituji Adama B. Bartoše: „Lóžoví bratři si v Praze otevřeli další rejdiště. Přivítejme třiatřicátý (nebo kolikátý vlastně?) pravdoláskařský neokonzervativní mozkový trust, který sice tvrdí, jak je nestranický, nezávislý a neideologický, ale spíše by mu slušelo přízvisko zahraniční agent.“ Aspen má také být továrnou na národní odrodilce, globalistické kariéristy, šedivé myši sorošovských upocených neziskovek nebo manaže-ry nadnárodních korporací.
Prošel by Masaryk sítem?
Když čtu Bartošovo hodnocení Aspenu, napadá mě, jestli nepasuje také na Tomáše G. Masaryka. Matka Němka, otec nevyhraněný, americká manželka, Čech spíše volbou než „rasou a krví“. Byl to také „přivandrovalec z Vídně“, ničitel národních rukopisných mý-tů a obhájce tuláka Hilsnera, jímž sám jako osobou pohrdal. Hájil ho jen proto, že hon na něho odporoval pravdě a rozumu. Masaryka na-zývali rovněž zrádcem, kterého platí bůhví kdo, protinárodním intelektuálem, tvůrcem hradní lóže atd. Jen tak mimochodem díky němu vzniklo Československo, vyvrcholení českých národních snah z 19. století.
Adam B. Bartoš je šéfredaktor portálu Freeglobe. Řídí se mottem Bůh, vlast a rodina. Styl psaní ale naznačuje, že Otec i Syn spíše vypadávají a Duch svatý nevane. O jeho rodině nic nevím, takže zbývá vlast – v jeho pojetí zbožštění lidského společenství ve jménu hesla prvorepublikového Národního sjednocení „Nic než národ“. Pan Bartoš navazuje v českém prostředí na přispěvatele Árijského boje, kteří se velice dobře „osvědčili“ během protektorátu. Pokud jsou stát a společnost silné, pohybují se tito lidé na jejím okraji. Přesto má smysl věnovat jim trochu pozornosti, protože nás mohou ve jménu boje proti „postupné ztrátě svobody ve 21. století“ o tuto základní lidskou hodnotu připravit.
Je správné mít ve veřejném prostoru zajímavé „šílence“. Je to koření, které oživuje, nabourává jednoduché stereotypy a nutí člověka přemýšlet nebo se rozčilovat. Vnímání podobných problémů a kladení si podobných otázek, ale ještě neznamená, že jsem s někým na stejné lodi. Mluví-li dva „pravičáci“ o hrozbách globalizace nebo krizi národní identity, nemusí z toho pro oba nutně vypadnout Nový světový řád. A čtenáři románů Umberta Eca již vědí, že nejdůležitější věci se stejně dojednávají v Praze, v mlhavých nocích a na hřbitovech.
Už to tady jednou bylo
Je nebezpečné řídit se výhradně pravidlem, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Zatímco sociální demokraté mají povinnost chránit se před komunisty (a neříkám, že se jim to daří), měli by se konzervativci a liberálové bránit styku s lidmi jako Adam B. Bartoš, kteří o sobě tak rádi mluví jako o autentických konzervativcích nebo obráncích svobody. Nemusí nutně přecházet na druhý chodník, když je uvidí, nesmí jim ale dávat legitimitu – například tím, že jako český prezident budu jejich „pravdoláskařské seznamy“ komentovat jako geniální. Konzervativní ani národní ráj se tak nevybuduje. A svoboda při takovém styku spíše naříká.
Vrchní fyzik Hlavního města Prahy Otakar Urbánek napsal v prosinci 1935 v dopise Karlu Kramářovi, kterého i nadále uznával: „Nepůjdu do podrobností, ale prohlašuji, že ač jsem poctivým demokratem, nikdy nebudu hovět davům vedeným demagogy, kteří se domnívají, že lze věčně davy vést, a kteří zavádějí v Národní demokracii diktáty, které lze těžko žádat od lidí inteligentních a vyrostlých ve sféře slušných lidí… Mohu dělat kompromisy v demokracii, ale nemohu dělat kompromisy s lidmi, kteří mohou vrhnout špatné světlo na celý můj život a práci.“
Urbánek reagoval na mlhovinu vztahů mezi Národní demokracií a shlukem fašistických skupin, jejichž existenci tato strana od 20. let podporovala a snažila se jich využít pro své vlastní politické cíle. Nebezpečně, neúspěšně, hloupě. Hrátky s lidmi, jako byl Radola Gajda nebo politický dobrodruh Jiří Stříbrný, stranu natrvalo poškodily. Národní demokracie, která stála u počátku existence Československa, a mezi jejímiž členy byla i elita českého národa, postupně přispívala k bulvarizaci politiky, přenášení politického boje na ulici a bránila možnosti kompromisu českých demokratických stran. Vše se dělo ve jménu národa, boje proti liberálům, marxistům, Hradu, Benešovi, židům a kdoví komu ještě. A také kvůli neústupnosti a zapouzdřenosti Karla Kramáře, který si nechtěl připustit, že se stává ikonou, již různí lidé využívají pro své různorodé cíle. Když Kramář slyšel, kolik jeho strana dostala hlasů ve volbách 1935, chvíli mlčel a pak prohlásil: „Ten národ, to je bída“. Smutný osud zajímavého muže, který zemřel v roce 1937, stejně jako jeho hlavní rival Masaryk.
Problém svobody
Pro českou budoucnost je lepší, pokud zvítězí duch Masaryka, nikoli Kramáře. Každý je zajímavou postavou našich dějin, se svými chybami a omyly. Ani jeden „nežil“ z politiky, Kramář v ní dokonce prokazatelně zchudnul! Oběma šlo o program a hodnoty. V řadě názorů by se shodli. Ostatně oba se na krátký čas sešli v jedné straně, kriticky hodnotili stav tehdejší české politiky a usilovali o její změnu k lepšímu. Kramář ale dnes představuje minulost, na níž se již nedá stavět. Jeho pohled na svět přirozeně přitahuje osoby jako je Adam B. Bartoš a jemu podobné. A tady je něco špatně. Nedělám si iluze, že by k sobě masarykovský mýtus nelákal určité „typy“ lidí. Dokáže jim ale odolat bez poskvrnění základních principů a to bohužel Kramářův mýtus neumí.
V současné době integrální nacionalismus a uzavřenost světu svobodu vylučuje. Svoboda musí dýchat a mít volnost. Národní společenství, po němž někteří lidé tak volají, reálně neexistovalo ani v 19. století a už vůbec nemůže existovat dnes. Pan Bartoš se jako zástupce ministerstva pravdy pokouší ve jménu abstraktní svobody vyloučit všechny, kdo mu do ní nepasují. Lidé a jejich svoboda ho nezajímají. Nechce si připustit, že svět je složitější a „tekutě moderní“. Bojem za obranu svobody ztrácí svoji vlastní, protože ji nežije. Příliš se věnuje hledání nepřátel. Ke skutečné svobodě totiž nepatří nedostatek lásky (čili nenávist) a ochromující strach. Žije-li člověk jen ve světě temných rejdů a piklů, ať už skutečných, či vymyšlených, přestává být svobodným.
S Masarykem do Aspenu
Troufnu si tvrdit, že Masaryk by patřil ke kritikům mnoha jevů, které globalizace přináší. Jeho vnímání národa také není kosmopolitní a stejně tak by se mu nelíbilo rozřeďování hodnot, které moderní doba přináší. Zároveň ale Masaryk nevnímal svět pouze jako nejbližší okolí a až idealisticky přisuzoval českému národu ve světě určité poslání. Problém České republiky je, že vznikla tak trochu mimochodem, jako „zbytkový“ stát. Proto složitě hledá nějakou státní ideu, která by občany sjednocovala. Řada lidí to navíc považuje za zbytečné, protože se mylně domnívají, že cokoli kolektivního omezuje svobodu. Třeba by pro začátek jako státní idea pro běžný život lidí stačilo pouze: nebát se a nekrást. Nebo jsem příliš idealistický?
Jedinou skutečnou českou státní ideou po roce 1989 bylo heslo Občanského fóra „Zpátky do Evropy“. Původní „fóristickou“ zahraničně-politickou orientaci vymezují tři data: 27. června 1991 opustil naše území poslední voják sovětské okupační armády, 12. března 1999 jsme se stali součástí Severoatlantické aliance a od 1. května 2004 jsme členským státem Evropské unie. Problém nastal vlastně až tehdy, když se původní heslo podařilo naplnit. Směřovat k cíli je totiž vždy jednodušší než jeho pozdější prožívání. Od vstupu do NATO a EU Češi svoji státní ideu opět hledají, protože zatím zcela nenašli způsob jak přijmout, využít a rozvinout, že jsou jejich legitimní součástí. Geopoliticky bylo smyslem integrace zaplnit ve střední Evropě vakuum vzniklé po pádu komunismu a vyvázat se z vlivu Ruska. Civilizačně šlo o pokus navrátit se tam, kam podle tehdejšího přesvědčení většiny obyvatel i elit náš stát patřil.
Česko čeká v příštích letech nový střet o orientaci této země. Prostředí kolem nás se přitom výrazně změnilo. Nežijeme v 90. letech, kdy si Západ vychutnával svoji převahu a plody globalizace. Žijeme ve světě, kde oslabil vliv Spojených států a hlavně Evropy, která se bude z ekonomického poklesu vzpamatovávat nejméně další desetiletí. To vše v době, kdy se nově rozdávají mocenské karty a přerozděluje vliv. Nevěřím, že si Češi přejí patřit někam jinam než na Západ. Prozatím poklidné závětří však může vyvolat dojem, že se nás okolní změny nedotknou nebo je zase „nějak uhrajeme“. Je to velmi nebezpečný omyl.
Organizace jako Aspen přispívají k našemu zakotvení v rámci západní civilizace. Cokoli, co přispívá k tomuto cíli, není židovský komplot, ale bytostný český národní zájem. Pan Bartoš v souvislosti se vznikem pražského Aspenu píše, že Rusku „můžeme jen tiše závidět“, protože podobné instituce považuje za zahraniční agenty. Já si zase kladu otázku, proč lidé, kteří tak rádi mluví o svobodě, hledají svojí inspiraci v putinovském Rusku.
Petr Zenkner
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024