28. února, 2018 Antonín Berdych
Vydrží jim to? Foto: Vláda.cz
V říjnových sněmovních volbách dostaly ANO, SPD a KSČM téměř polovinu všech platných hlasů. O voliče těchto stran se letos v lednu opíral i Miloš Zeman. Svému znovuzvolení obětoval klíčovou pravomoc vybrat premiéra a jmenovat vládu: uzavřel otevřenou alianci s Andrejem Babišem a umožnil mu sestavit jednobarevný kabinet hnutí ANO, jenž v lednu nezískal v Poslanecké sněmovně důvěru.
Cena byla jasná – Babiš i celé jeho hnutí museli Zemana jednoznačně podpořit. Voliči ANO sice nejsou beze zbytku oddanými prezidentovými fanoušky, nicméně tento risk Babiš podstoupil a velmi pravděpodobně mu to nijak neublížilo. Svou vládu bez důvěry obhajuje tím, že vyhrál volby a musí čelit intrikám těch ostatních, poražených. Tato logika sice popírá princip parlamentní demokracie, ale voličům ANO to – zdá se – nevadí.
Miloš Zeman zvolil taktiku odpovídající jeho postavení, schopnostem i zdravotnímu stavu. Kampaň „nevedl“, debat se neúčastnil a těžil z pěti let cestování po regionech. Ostatní kandidáti, kteří se tak ocitli bez hlavního protivníka, nedovedli v prvním kole nastolit žádné trvalejší politické téma ani Zemana výrazněji poškodit.
Výsledek byl pak očekávatelný: nejvíce hlasů získal právě Zeman, za jeho vyzyvatele do druhého kola si lidé vybrali „neutrálního“ akademika Jiřího Drahoše. Překvapil zejména Mirek Topolánek, jenž svým mimořádně slabým výsledkem (pod 5 procent) zjevně své politické možnosti vyčerpal. Ostatní tři viditelnější vyzyvatelé (Michal Horáček, Marek Hilšer a Pavel Fischer) získali na svou stranu část veřejnosti a není vyloučeno, že zejména dva posledně jmenovaní v české politice zůstanou.
Druhé kolo se odehrálo zcela podle Zemanových představ. V televizních debatách na Nově a Barrandově, kam Drahoš nepřišel, si mohl prezident říkat, co se mu zamanulo. A uspěl i v duelech na Primě a České televizi, jichž se jeho soupeř zúčastnil. Zemanovu výhru ale způsobilo něco jiného: o preferencích mnoha lidí bylo rozhodnuto dříve, než si sami připouštěli. Volba prostě reflektovala názorově-politická schémata, která jsou v Česku dlouhodobě přítomna. Toto dělení české společnosti se odehrává na mnoha osách: například iracionální strach z migrace, odpor k fiktivním i reálným elitám, regionální i vzdělanostní rozdíly atd. Zeman a jeho lidé využili těchto rozporů a systematicky je pomáhali prohlubovat. Mobilizační kampaní se jim pak povedlo oproti prvnímu kolu navýšit volební účast, přičemž nově k urnám přišli především ti, na něž prezident při budování příkopů cílil.
Události okolo vítěze voleb stálo za to sledovat. Zeman volbu označil za své „poslední politické vítězství“, po němž „nebude následovat žádná prohra“. A je nutné uznat, že obhajobou svého mandátu se Zeman stal z hlediska své kariéry doposud nejúspěšnějším politikem v historii ČR. Zcela symbolicky pak působilo setkání vítěze s Václavem Klausem, který mu přišel do volebního štábu pogratulovat. Klaus tvrdil, že „přispěl“ zhruba pěti procenty k Zemanovu vítězství, Zeman mu pak tento podíl „uznal“. Pohled na kdysi významného politika, který se pokouší získat podíl na cizím úspěchu, musí na jeho zbylé sympatizanty působit až bolestivě. Zemanovým vítězstvím a Klausovou bezmocí se tak symbolicky uzavírá kapitola této významné politické generace.
Miloš Zeman však nikam neodchází, má před sebou až pět let svého mandátu a navzdory nepotvrzeným spekulacím všeho druhu je nutné počítat s tím, že prezidentem zůstane. Je otázkou, co vše se nyní změní a jaký vliv bude mít hlava státu během svého druhého funkčního období na veřejný život.
Mnozí politici, zejména z ČSSD a ANO, vyjadřovali naději, že se Zeman bude během dalších let mírnit a bude se snažit českou společnost spojovat, nikoliv rozdělovat. Toto zbožné přání ale nemá reálný základ, jde bezezbytku o snahu uchlácholit tu menší část voličů těchto stran, která Zemana nevolila. Po zkušenostech s druhým obdobím Václava Klause lze tvrdit pravý opak: pokud se Zeman do nedávna snažil brzdit, nyní jej už nic omezovat nebude.
Zásadní otázka se týká vztahu premiéra a prezidenta. Otevřená aliance, jejíž závazky oba dodrželi, se nyní vyčerpala. Miloš Zeman už Andreje Babiše k ničemu nepotřebuje a je otázkou času, kdy se jejich cesty nějakou formou rozejdou. I když je Babiš vrcholně pragmatický, na dohodu musejí být minimálně dva. Premiér má sice neporovnatelně větší moc a stojí za ním enormní politická síla, přesto by ho spor se Zemanem mohl zásadně oslabit. Blížící se konflikt obou politiků se může stát jedním z hlavních momentů roku 2018.
Voliči, kteří se v prezidentské volbě znovu definovali, se nyní stávají důležitou kořistí. O hlasy Jiřího Drahoše se přetahuje pět parlamentních stran, které ho podpořily. Šlo však o volbu protestní, protizemanovskou, proto nelze očekávat, že by tuto skupinu lidí kdokoliv (včetně Drahoše) do budoucna efektivně využil.
Daleko lákavější je rezervoár zemanovských hlasů. Politická mašinerie hnutí ANO jistě analyzuje jeho úspěch a dynamicky upraví své slogany, názory svých zástupců, popřípadě i vlastní program. O něco podobného se ve skromných podmínkách jistě pokusí i Tomio Okamura. Hlavní lákadlo na zemanovských voličích však představuje odkaz současného prezidenta. Při jeho věku i zdraví je nutné počítat se vším, a proto se brzy strhne souboj o to, kdo bude jeho pokračovatelem. Kromě již zmíněného Okamury se jistě objeví i bývalí spojenci z ČSSD (Škromach, Hašek a další).
Silným představitelem „nového zemanismu“ by ale mohl být poslanec ODS Václav Klaus mladší. Spojuje v sobě slavné jméno, má schopnost mluvit k voličům empaticky a už dokázal, že je v politice čistým sólistou. Nelze proto předpokládat, že by v dohledné době ve své straně mohl dramaticky povýšit. Jeho vlastnosti ho ale předurčují k tomu, aby se případného Zemanova dědictví pokusil ujmout. Dostatečnou lidovost, kreativní práci s fakty, vyvolávání strachu a dělení společnosti již zvládá, zbývá jen chopit se vhodné příležitosti, až nastane.
Dědictví Miloše Zemana tak může být různé. Jeho politický styl může v podání jeho nástupců otevřít dveře nové úrovni populismu a rozporů ve společnosti. Prezident může jako poslední bod své kariéry pomoci odstranit fenomén Andreje Babiše. Anebo může dokázat, že byl politikem, jehož úspěch nelze v dohledné době zopakovat.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025