16. září, 2021 Tomáš Fošum
Václav Havel na snímku z roku 2009. Foto: Wikimedia Commons/Ben Skála
Ta scéna se odehrála na začátku června 1996 a pro budoucí generace ji zvěčnili tvůrci dokumentárního filmu Občan Havel. Je krátce po prvních sněmovních volbách v historii samostatné České republiky. Naproti sobě sedí tehdejší prezident Václav Havel a předseda ČSSD Miloš Zeman. Oba střídavě kouří. Ostatně cigareta je nejspíše jedna z mála věcí, které je spojují. Do určité míry mají též společného rivala, sebevědomého premiéra a předsedu ODS Václava Klause.
Právě o něm se oba muži před běžící kamerou baví. Zatímco Zeman si přítomnost filmařů bezpochyby uvědomuje a přehrává, Havel působí přirozeně. Tedy nesměle, ale ve finále rozhodně. Klaus ve volbách neuspěl tak, jak se čekalo, a už je jasné, že nemá šanci sestavit většinovou koaliční vládu. Zato Zemanova opoziční ČSSD uspěla nad očekávání a řešení volebního patu se bez ní neobejde. A její předseda teď hecuje Havla, aby vůči Klausovi přitvrdil a obnovil svou vůdčí roli, které se těšil po sametové revoluci v roce 1989. Argumentuje mimo jiné tím, co by prý na Havlově místě udělal Tomáš Garrigue Masaryk. Prezident arogantního Klause příliš v lásce nemá, ale jsou v některých otázkách přirozenými spojenci. Pokušiteli Zemanovi nepodlehne a rozhodne se premiérovi zavolat, aby ho informoval o svém dalším povolebním postupu. Vzhledem k okolnostem i závěrům z předchozích schůzek mu to přijde jako férové řešení. Zeman si nechá nalít další becherovku.
Uplynulo čtvrt století a prezidentem je nyní Zeman. Po blížících se říjnových volbách dostane už třetí šanci jako hlava státu ovlivnit povolební sestavování vlády. V letech 2013 a 2017 nezaváhal a využil svého postavení k vlastním mocenským hrám. V prvním případě oddaloval nástup vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD), a v úřadu tak držel kabinet Jiřího Rusnoka, který si po předchozím pádu vlády Petra Nečase (ODS) prosadil navzdory vůli Poslanecké sněmovny. Nešlo o zdaleka poslední ohýbání ústavy v podání Miloše Zemana. Po volbách v říjnu 2017 jmenoval premiérem svého spojence Andreje Babiše (ANO) a jeho kabinet nechal v demisi panovat tak dlouho, dokud se Babišovi nepovedlo dohodnout menšinový kabinet s ČSSD za podpory komunistů. Zeman pak v průběhu právě končícího období v rozporu se svými pravomocemi odmítl sociálním demokratům jmenovat dva navržené kandidáty na ministry. I v souvislosti s letošními volbami prezident již dopředu naznačil, že si bude dělat, co bude chtít.
Když si vzpomeneme na jeho pětadvacet let starý rozhovor s Václavem Havlem, mohlo by se zdát, že je vlastně docela konzistentní. Už tenkrát vyznával sílu prezidentského úřadu, když tehdejší hlavě státu radil, aby ministerskému předsedovi ukázala, „ kdo je učitel a kdo je žák“. Jenže už o dva roky později bylo vše jinak. Po volbách v červnu 1998 uzavřeli Miloš Zeman a Václav Klaus takzvanou opoziční smlouvu. Prvně jmenovaný se stal premiérem, druhý předsedou dolní komory. Snažili se přetvořit politický systém k obrazu svému. Prezident Havel se jejich autoritářským choutkám otevřeně postavil a některé jejich nápady zhatil, například prostřednictvím úspěšné stížnosti podané k Ústavnímu soudu. Zeman kvůli tomu na Havla tvrdě verbálně útočil. Jen těžko ho tak můžeme považovat za celoživotního zastánce silného prezidentského systému. Koneckonců jeho názorové veletoče se staly proslulými. Rozhoduje u něj mocenský instinkt a zájmy jeho okolí, ostatní jsou v Zemanových očích jen figurky na šachovnici. Ať se jmenují Havel, Klaus nebo Babiš.
V úvodu zmiňovaná scéna je svým způsobem nadčasová. Její dva aktéři totiž dodnes hrají v české politice nezanedbatelnou roli. Václav Havel, od jehož smrti uplyne v prosinci deset let, představuje pro současný demokratický tábor symbol lepších časů. Bylo to dobře vidět na předloňských demonstracích pořádaných spolkem Milion chvilek, ale setkáváme se s tím i jinde. K prvnímu polistopadovému prezidentovi se hlásí četní voliči TOP 09, Pirátů, STAN, KDU-ČSL či ODS. V posledním případě to může vypadat paradoxně, vzpomeneme-li si na názorové třenice některých občanských demokratů právě s Václavem Havlem. Jenže staré spory už zavál čas a z paměti vystupuje hlavně prozápadní demokrat Havel. O Miloši Zemanovi nic takového říct nelze. Společně s Andrejem Babišem jsou nejvýraznějšími tvářemi úpadku české liberální demokracie, kterou postupně nahrazuje oligarchie s rozkolísanou zahraničněpolitickou orientací. O zvrat se prodemokratický tábor pokusí na začátku října. Na rozdíl od autoritářského bloku dnes nedisponuje jednoznačnými lídry. Možná i proto hraje legendární Havel takovou roli, byť nikdy stranickým vůdcem ani alfa samcem nebyl. Jeho síla evidentně spočívala v něčem jiném.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025