09. prosince, 2015 Kateřina Hamatová
Alexandr Lukašenko vládne od roku 1994. Zdroj: Wikimedia Commons/Okras
Podle Ústřední volební komise zvítězil při účasti 86 % oprávněných voličů Alexandr Lukašenko se ziskem 83,49 % hlasů. Pro opoziční kandidátku Tacianu Karatkevič hlasovalo 4,42 % voličů. Zbývající dva kandidáti byli jen do počtu – ostatně k vítězství Lukašenkovi pogratulovali ještě před zveřejněním oficiálních výsledků voleb. Karatkevič, která byla vůbec první ženou kandidující na běloruského prezidenta, výsledky voleb neuznala. Podle svého názoru měla získat mezi 20 a 30 % hlasů voličů. To se ale jeví jako přehnané očekávání, jelikož velká část opozice její kandidaturu nepodpořila. Účast ve volbách totiž podle Anatola Labiežka, šéfa opoziční Sjednocené občanské strany, legitimizuje režim, a vyzval proto voliče, aby k volbám nechodili a šli radši na ryby, na houby nebo k tchýni na palačinky.
O demokratických volbách nemůže být v Bělorusku řeč. Lukašenko vládne pevnou rukou již 21 let a k udržení se u moci využívá jakýkoliv prostředků – od změn ústavy až po masové zatýkání a násilí. Podle vyjádření šéfa pozorovatelské mise OBSE Kena Harstedta měly volby k západním standardům daleko. Nesrovnalosti se objevovaly v seznamech voličů, při kontrole počtu podpisů nutných ke kandidatuře, vydávání volebních lístků nebo při sčítání hlasů. V médiích byla v předvolební kampani jednoznačně zvýhodněna stávající hlavu státu.
Navzdory všem nesrovnalostem se volby odehrály v poklidné atmosféře. V Minsku sice demonstrovalo proti Lukašenkově diktatuře pár stovek aktivistů, v čele s čerstvě propuštěným Mikalajem Statkevičem. Většina běloruské společnosti však byla apatická. Důvodem není pouze vnitropolitická situace a pocit, že se nedá nic změnit, ale ve velké míře také konflikt na Ukrajině. V jeho světle se stabilita pod Lukašenkem nejeví zas tak špatně a hesla obsahující slovo Majdan vyvolávají spíše strach než naději. A podobný názor má i Evropská unie.
Lukašenkovo zahraničněpolitické lavírování mezi Moskvou a Bruselem se momentálně promítlo do zlepšení vztahů s EU. Minsk se evidentně obává toho, že jeho velký bratr na východě by se mohl pokusit omezit běloruskou nezávislost. Putin by si například přál, aby v Bělorusku vznikla ruská letecká základna, což ovšem jeho běloruský protějšek rázně odmítá. Ostatně je dobře známo, co se může vyklubat z toho, když je ruská armáda někde na návštěvě či na dovolené… Moskevský sponzor se navíc sám ocitl ve finanční tísni, a i tento ekonomický prvek žene Lukašenka do náručí Evropanů.
Hlavním faktorem zlepšení vztahů Běloruska s EU je jednoznačně Lukašenkovo angažmá v mírových jednáních ohledně ukrajinského konfliktu (tzv. Minské dohody) a neuznání ruské anexe Krymu. Jako určitý umírněný ústupek pak působí to, že Lukašenko v srpnu letošního roku propustil řadu politických vězňů a nezmlátil Bělorusy, kteří protestovali u příležitosti prezidentských voleb. Skoro jako by EU chtěla nad Lukašenkovou diktaturou zamhouřit obě oči a využít toto účelové spojenectví proti expanzivním ambicím prezidenta Putina. Ministři zahraničí států EU se dokonce shodli na tom, že letošní volby proběhly „nejtransparentnějším a nejlidštějším možným způsobem“, a za vzorné chování odmění Lukašenka dočasným pozastavením sankcí, které byly uvaleny po brutálních represích, jichž se jeho režim dopustil na opozici po volbách v roce 2010, a to počínaje lednem 2016. Uvolnění by se mělo týkat asi 170 osob včetně prezidenta samého či zmrazených účtů. Sankce zůstanou naopak v platnosti v oblasti dovozu zbraní a vojenských technologií.
Ze států EU věnuje Bělorusku velkou pozornost Polsko, jež svého souseda vnímá mimo jiné jako nárazníkový stát, který chrání polskou východní hranici před rozpínavým Ruskem. Polsko bylo jedním z hlavních iniciátorů programu Východní partnerství, který má za úkol vybrané postsovětské země včetně Běloruska přiblížit EU. V Bělorusku navíc žije početná polská menšina, které se pod autoritářským prezidentem nevede zrovna nejlépe, což zájem Varšavy o dění v sousední zemi ještě zvětšuje.
Názor, že spojit se s menším zlem (Lukašenko) proti tomu většímu (Putin) je v pořádku, zastávalo polské ministerstvo zahraničí pod vedením Občanské platformy. Podle dnes již bývalého ministra zahraničí Gzregorze Schetyny je nejdůležitější oslabit vztahy Minsk-Moskva, jak jen to je možné. A to i za cenu přátelení s diktátorem. Strana Právo a spravedlnost (PiS), jež zvítězila v říjnových volbách do polského Sejmu, měla v minulosti tendenci více podporovat běloruskou opozici a občanskou společnost. V současném mezinárodním kontextu je ale pravděpodobné, že se ve vztazích s Lukašenkovým režimem bude držet spíše umírněné rétoriky a spolupracovat s ním, dokud to bude pro EU jako celek výhodné. I pro PiS je ruský medvěd větší hrozbou než pragmatické kamarádění s „baťkou“. Na co by ale polská a evropská politika neměly zapomínat, je to, že jediným přítelem vychytralého Lukašenka je, byl a vždy bude Lukašenko.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025