10. prosince, 2025 Jan Blažek
László Krasznahorkai na snímku z roku 2012. Foto: Wikimedia Commons/Derzsi Elekes Andor
Když dostane občan malé středoevropské země Nobelovu cenu, je to záležitost celostátního významu. Rezonuje v celé společnosti, nelze se o ní nedozvědět. Nejinak tomu bylo i letos v říjnu, kdy byl za literaturu oceněn maďarský romanopisec László Krasznahorkai. K úspěchu mu proto pogratuloval sám předseda vlády Viktor Orbán – ovšem až bezmála čtyřicet minut poté, co byla cena vyhlášena. To je v éře sociálních médií a vzhledem k významu celé události proklatě pozdě.
Nešlo přitom o žádné překvapení. Krasznahorkai sice letos porazil zvučná jména jako Salman Rushdie, Margaret Atwood či Haruki Murakami, spolu s Číňankou Can Xue ale patřil už před volbou k horkým favoritům. Šuškalo se, že Orbán s gratulací otálel. Je pravda, že se mu do ní nechtělo?
Dá se předpokládat, že osobně mu blahopřání bylo proti srsti. Zatímco cenu samotnou maďarská vláda bezpochyby vítá, protože vrhá pozitivní světlo na celou zemi, s oceněným spisovatelem samotným má problém. A to je ještě velice mírně řečeno. Zsolt Bayer, jeden z Orbánovi nejvěrnějších publicistů a jeho hlásná trouba, označil letos v únoru ve svém článku Krasznahorkaiho obhroublým výrazem. Ten nemá v češtině odpovídající ekvivalent, do angličtiny se ale překládá jako shithead. Podle publicisty prý autor, jehož kritici pro jeho styl přirovnávají k Franzi Kafkovi či Samuelu Beckettovi, tvoří věty, které nepřevyšují standard běžného komentáře na Facebooku.
László Krasznahorkai svým životem a dílem skutečně představuje protipól současné ideologie maďarské vládnoucí strany Fidesz. Je znám svým kosmopolitismem, většinu roku tráví v italském Terstu. V rozhovorech se svěřuje, jak si užívá tamní multikulturní tradice i současnost, a dává naopak najevo nesouhlas s Orbánovou nenávistnou rétorikou vůči migrantům a uprchlíkům, s jeho konfliktním nacionalismem i s jeho odmítáním evropské spolupráce. Přitom však Krasznahorkai tkví svými kořeny tak jasně a hluboko v prostředí maďarského antikomunistického undergroundu, že ho Orbán nemůže jednoduše onálepkovat a odbýt jako „neomarxistu“ nebo „levičáka“, jako to s oblibou činí u každého, kdo nesdílí jeho názory.
Svůj první román dopsal čerstvý laureát už v roce 1985, a byla to dost možná jeho kniha nejvýznamnější – i do češtiny přeložené Satanské tango. Zde, jako i v jiných dílech, vyjadřuje autor silný pocit ztracenosti, který byl tak charakteristický pro poslední léta strádající a ekonomicky churavé komunistické společnosti. A zároveň už tady se objevuje motiv, který patří k jeho ústředním. Do opuštěné komunity zoufalců na okraji civilizace přichází charismatický rétor, aby zneužil jejich beznaděje, ovládl je a jako poslušné ovce je vedl vstříc nejisté budoucnosti.
„Ta doba byla nenormální a nesnesitelná,“ vyjádřil jednou Krasznahorkai svůj soud nad koncem Kádárovy éry v osmdesátých letech. Jak ale nahlíží na éru současnou? „Dnes je doba normální, ale nesnesitelná je pořád dál,“ říká.
V otevřeného kritika Orbánovy politiky však Krasznahorkai vykrystalizoval až poté, co v únoru 2022 Putinovo Rusko podruhé napadlo sousední Ukrajinu. Předseda maďarské vlády se nepokrytě postavil na stranu agresora a zároveň si osvojil dechberoucí argumentaci, kterou mezitím převzal i slovenský premiér Robert Fico a další evropští politici. Totiž že zastávat se agresora a narušitele mezinárodního práva znamená chtít mír, zatímco podpora napadané země je válečné štváčství. „Případ pro psychiatra,“ zhodnotil Orbánův postoj k Ukrajině Krasznahorkai, který sám napsal povídku o hrůzách ruské invaze a Putina v jednom rozhovoru poslal „na Mars“. Ano, tipujete správně. U maďarských vládních kruhů tím na oblibě nezískal.
Vláda v čele s Viktorem Orbánem teď hledá způsob, jak si zachovat tvář, „maďarský úspěch“ náležitě oslavit a přitom před veřejností pokud možno utajit, co si laureát ve skutečnosti myslí. A raději i to, o čem píše. Jistou zkušenost už mají, Krasznahorkai totiž není jediný Maďar, který prestižní ocenění v posledních letech získal. V roce 2002 ho předešel Imre Kertész, kronikář a přeživší holokaustu, autor knih jako Bezosudovost či Kaddiš za nenarozené dítě. Ani tento spisovatel, jenž ve svých knihách odsuzoval a analyzoval tyranii, po převratu žil dlouhá léta v Berlíně a do Maďarska se vrátil až krátce před svou smrtí v roce 2016, neprojevoval z pohledu vládní kritiky dostatečné „národní cítění.“
Nobelova cena sem, Nobelova cena tam, v roce 2019 byl Imre Kertész vyškrtnut z maďarských školních osnov. Jeho knihy jsou sice k mání, žáci se o něm ale učit nesmí. Zařadil se tak po bok Pétera Esterházyho a Pétera Nádase, bezpochyby nejčtenějších a nejvýznamnějších autorů celé jedné generace. I oni totiž byli na vládní vkus příliš liberální a školní curricula se jim tedy věnují jen velice okrajově. Upřímně řečeno, kdo z Čechů či světových čtenářů zná ještě jiného maďarského spisovatele současnosti či nedávné minulosti než právě trojici Kertész, Esterházy, Nádas? A o kom se to vlastně maďarští školáci smějí učit, když o nich ne? Nepohodlný László Krasznahorkai to není. Ten se do osnov nikdy nedostal a podle všeho mu k tomu nepomůže ani Nobelova cena.
Mít moc nad kulturou a jejím výkladem je totiž jedním ze základních pilířů Orbánova systému iliberální demokracie, kterou svědomitě budoval posledních patnáct let. A nejde jen o to, co umění smí nebo nesmí vyjadřovat. Důraz je kladen i na to, kdo bude nebo nebude jako umělec uznáván. Již před volbami v roce 2010 avizoval Orbán, že chystá v kulturní sféře výměnu elit, a k té potom také bez okolků přistoupil. A nehrálo se jen o ideologii, ale i o peníze a moc.
V čele všech státních kulturních institucí, a víceméně i všech lokálních, dnes stojí vládní nominanti, výběrová řízení představují už dlouho pouhou formalitu. Dříve autonomní grémia nejrůznějších kulturních fondů a nadací jsou dnes všechna podřízena přímo ministrům vlády a jejich úředníkům. V důsledku rozhoduje uzavřený okruh Orbánových věrných o tom, které projekty se budou realizovat a kterým umělcům se budou rozdělovat subvence, platy, stipendia a státní ceny. Relativně dobré postavení si v těchto podmínkách drží film, jenž se stal něčím jako vlajkovou lodí maďarského kulturního exportu. I zde se ale od tvůrců vyžaduje minimálně tichý souhlas s režimem a alespoň verbální obhajoba „maďarských kulturních hodnot“.
Spisovatelé to mají ještě těžší. Z honorářů za prodej knih na maďarském trhu se pochopitelně neuživí, tam prostě stejně jako u nás peníze nejsou. Chtějí-li dosáhnout na tvůrčí stipendia a granty na podporu vydání svých knih, musejí si najít cestu k přízni „těch nahoře“ a spolknout tu a tam autocenzuru. Anebo jít cestou tvůrčí svobody a pokusit se prorazit v zahraničí. László Krasznahorkai je zářným příkladem druhé možnosti a jemu udělená Nobelova cena jistě znamená povzbuzení pro mnohé další maďarské autory a autorky, kteří si jednoduše přejí psát, co chtějí. A možná právě to byl jeden z důvodů, proč ji obdržel.
Když dostával v roce 1984 totéž ocenění jeho první a zatím jediný český nositel Jaroslav Seifert, bylo jedním z účelů ceny podpořit umlčeného básníka a jeho kolegy tvořící v podmínkách jednoznačné nesvobody. Paralela se nabízí, ale kulhá. V dnešním Maďarsku nejsou zakázaní autoři ani političtí vězni, díky sjednocené Evropě by to ani nebylo možné. Přesto se nelze ubránit dojmu, že podobně jako před jednačtyřiceti lety je i letošní Nobelova cena za literaturu nositelem jistého politického poselství.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026