09. června, 2021 Táňa Matelová
Władysław Gomułka (vlevo) s Leonidem Brežněvem. Foto: B undesarchiv.de/Ulrich Kohl
V roce 2018 polský premiér Mateusz Morawiecki u příležitosti 50. výročí březnových událostí roku 1968 připomněl i odvrácenou stranu této doby – perzekuce a pronásledování židovského obyvatelstva. Zároveň však zdůraznil, že za antisemitské čistky nejsou zodpovědní Poláci, ale tehdejší komunistická moc. Toto vyjádření pochopitelně vzbudilo poněkud rozpačité reakce veřejnosti. Sám premiér přitom ve svých vystoupeních týkajících se druhé světové války opakovaně nerozlišuje pojmy Němec a nacista, vehementně se brání jakémukoliv spojování Poláků s holokaustem a zdůrazňuje, že antipolonismus je stejně nebezpečný jako antisemitismus.
V projevu se dále ohradil proti názvu akce varšavského Muzea polských Židů Doma cizincem (Obcy w domu) s tím, že židovské etnikum se přece po boku Poláků v porozumění rozvíjelo osm staletí a bez polské pomoci „nebylo možné přečkat druhou světovou válku“. Morawieckého slova o osmi stech letech bezproblémového rozvoje a soužití jsou značně zkreslující, ba přímo – vzhledem k dějinám obou etnik – lživá. Výrazné polské zásluhy o záchranu mnoha židovských životů během války zůstávají samozřejmě nezpochybnitelným faktem. Koneckonců Poláci představují nejpočetnější skupinu Spravedlivých mezi národy (titul, jejž Izrael uděluje lidem nežidovského původu, kteří za druhé světové války riskovali svůj život při záchraně Židů před holokaustem). Jde o bezmála sedm tisíc osob. Na druhou stranu je ale známa řada případů, kdy se Poláci během nacistické okupace podíleli na udávání a pronásledování svých židovských spoluobčanů.
Navíc na polské Židy, kteří přečkali martyrium holokaustu, jejich sousedé a především pak noví majitelé jejich domů často nečekali s otevřenou náručí. Ani povědomí o hrůzách války nezabránilo tomu, aby se v Polsku neudál největší poválečný protižidovský pogrom v Evropě. Výmysl osmiletého Henryka z obce Kielce, který v červenci roku 1946 přišel s historkou o svém únosu židovským mužem, jenž jej měl následně zavřít do sklepa, nepřímo způsobil zabití nejméně 42 osob. Pro zdecimované židovské obyvatelstvo (před válkou na území tehdejšího Polska žilo 3,5 milionu Židů, po roce 1945 jich v novém státě zbylo kolem 220 tisíc) se jednalo o varovný signál, že pádem Adolfa Hitlera nemusí vše zlé skončit. Přestože se v následujících letech situace poněkud stabilizovala, nastupující komunistický režim židovskou kulturu rozhodně neponechal bez dozoru a „sionistické tendence“ hodlal od začátku potlačovat.
Zatímco jedna část židovského obyvatelstva proti komunismu revoltovala, ta druhá, početně poměrně výrazná, obsadila vysoké funkce ve vládnoucí Polské sjednocené dělnické straně (PSDS) a v bezpečnostních složkách. Poté, co se Izrael odklonil od Moskvy na Západ, využil sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin přítomnosti Židů ve vyšších stranických sférách k čistkám. Na jeho pokyn započala ve východním bloku vlna vykonstruovaných politických procesů s jasně antisemitským podtextem. Ke zostření situace došlo i v Polsku, byť na rozdíl od Maďarska (László Rajk) nebo Československa (Rudolf Slánský) tam žádný přední komunista popraven nebyl. Po Stalinově smrti v březnu 1953 se sice polská židovská kultura začala pozvolna navracet k životu (kromě divadel a mládežnických organizací v činnosti pokračovalo například proslulé nakladatelství Idisz Buch a do země začali přijíždět také Židé ze Sovětského svazu), avšak antisemitské tendence ve společnosti neutichaly. Ba co více, sílily rovněž v PSDS.
Po nástupu jejího nového tajemníka Władysława Gomułky k moci v říjnu 1956 se obměnila vládnoucí garnitura, která předtím zahrnovala i politiky se židovskými kořeny. Toto zbavení funkcí osob symbolizujících stalinismus bylo přirozené, avšak vzhledem k výraznější účasti lidí židovského původu ve straně došlo v očích společnosti k vytvoření falešného mýtu Žida-stalinisty. Následné represe se dotkly mnoha nevinných lidí, což vedlo k další emigraci židovského obyvatelstva. Napjatá situace sice přinutila ústřední výbor strany vydat v dubnu roku 1957 oběžník věnující se boji s antisemitismem, jeho efekt však neměl valného účinku. Křehký vztah mezi komunistickou vládou a Židy pak zcela narušil vznik skupiny takzvaných partyzánů, respektive moczarovců, tedy neoficiální vládní kliky pod vedením Mieczysława Moczara. Ta navazovala na antisemitské postoje konzervativní frakce PSDS, jíž se podle města Natolin, kde se scházela, přezdívalo natolińczycy (natolinští).
Moczar začal ve 30. letech spolupracovat se sovětskou rozvědkou. Za války v řadách odbojové Lidové gardy (z níž se později stala Lidová armáda) dosáhl pozice plukovníka, z čehož pak po roce 1945 značně těžil. Svou protinacistickou podzemní dráhu zmapoval v knize Barwy walki (Barvy boje), jež se dočkala filmového zpracování. Přístup některých polských odbojových jednotek k židovskému obyvatelstvu historici již delší dobu podrobují výrazné demytizaci. Konkrétně Lidová garda sice pomáhala materiálně židovským organizacím a v jejích řadách bojovali i příslušnici Mojžíšova vyznání či prostě jen jedinci se židovskými kořeny, na druhou stranu je zdokumentováno množství vražd a pogromů. Podobný rozpor byl pak po válce typický i pro Moczarovu stranickou frakci.
Mnozí historici uvádějí jako jeden z prvních zaznamenaných příkladů Moczarovy averze vůči Židům jeho spor z roku 1944 s Leonem Kasmanem, budoucím prvním šéfredaktorem hlásné trouby strany Trybuny Ludu. Kasman se odmítl podrobit Moczarovým rozkazům, což takřka vyústilo v ozbrojený střet jejich skupin, a Moczar byl následně převelen z lublinské do kielecké oblasti. Jeho negativní smyšlení o Židech mohl zapříčinit také konflikt se spolustraníkem židovského původu Romanem Zambrowským, který v 50. letech na rozkaz Moskvy Moczara politicky pokořil.
Na druhou stranu bychom v Moczarově partyzánském oddílu našli mnoho židovských spolubojovníků, jimž jako velitel prokazatelně důvěřoval. Existuje proto možnost, že jeho antipatie vycházely spíše z politického kalkulu. V každém případě získal Moczar podporu ambiciózních členů partaje, kteří by rádi zasedli na místa v PSDS uvolněná po židovských spolustranících. Do politického slovníku se tak v první polovině 60. let opět vrátily obraz Žida-stalinisty a pojem židokomuna.
Jedním z katalyzátorů pronásledování Židů v Polsku se stala arabsko-židovská šestidenní válka v červnu 1967. Polsko se po vzoru SSSR otevřeně postavilo na stranu arabských států, zatímco v řadách běžných Poláků se Izraeli dostávalo nemalé podpory. Pro Moczarovo křídlo válečný konflikt znamenal příležitost, jak antisionismus legitimizovat na státní úrovni. Ve skutečnosti se ale nerozlišovalo, zdali a jakým způsobem je perzekvovaná osoba nakloněná Izraeli. Útlak probíhal na bázi etnicity, tudíž se nikterak nelišil od běžného antisemitismu.
Nejvýraznější záminkou ke státnímu pronásledování Židů se ovšem staly v úvodu zmíněné události v březnu 1968. V listopadu předchozího roku se ve varšavském Národním divadle uskutečnila premiéra inscenace díla Adama Mickiewicze Dziady (česky Tryzny). Představení okamžitě vzbudilo negativní odezvu u politické garnitury, která hru vzniknuvší na základě knihy vydané za carského režimu v roce 1832 označila za „antiruskou, antisovětskou a bigotní“. Kritikou nešetřil ani Gomułka, jenž ji nazval „kudlou do zad polsko-sovětskému přátelství“. Co funkcionářům na díle starém bezmála půldruhého století tolik vadilo? Především dvojsmyslná interpretace některých pasáží z pera velikána polského romantismu, například: „Nediv se, že nás proklínají, / vždyť trvá to už věk, / co z Moskvy Polsku posílají / samých stvůr výškrabek“ (překlad Františka Halase).
Po omezení počtu odehraných představení došlo 30. ledna 1968 k úplnému zákazu hry, což zapříčinilo výbuch demonstrace namířené proti cenzuře. Jejím následkem bylo vyhození studentů historie Varšavské univerzity Adama Michnika a Henryka Szlajfera ze školy. Toto rozhodnutí si kladlo za cíl zastrašit ostatní demonstrující studenty. Mělo však opačný efekt, když se 8. března konal protest proti vyloučení obou vysokoškoláků. Ten byl potlačen ozbrojenými složkami a následně se rozšířil do jiných měst. Hněv vlády se snesl zejména na skupinu takzvaných komandosů. Jednalo se o levicově orientované mládežnické sdružení, jež otevřeně požadovalo demokratizaci společnosti a zrušení cenzury. Michnik i Szlajfer skončili ve vězení a s nimi mnoho dalších.
Pro antisemity ve vedení státu nadešla pravá chvíle. Ve svém dvouhodinovém projevu z 19. března 1968 tak Gomułka vedle odsouzení Dziadů záhy dospěl k tématu sionismu. Židovské obyvatelstvo rozdělil do tří skupin, z nichž respektoval pouze tu zahrnující jedince, kteří si zvolili jedinou vlast – Polsko. Moczarowci pak cíleně využívali veškerá „pochybení“ židovských členů strany (například emigraci příbuzných do Izraele), aby dokázali, že důležité funkce jak ve vládě, tak ve společnosti jsou schopni zastávat jen etničtí Poláci.
Šikana se však nedotkla pouze stranických pozic (vyhozeno mělo být až osm tisíc členů). Byly rušeny židovské organizace. Propouštělo se z kulturních i technických odvětví, výpověď dostali také univerzitní profesoři, lékaři či právníci. Novinářům a spisovatelům židovského původu bylo zakázáno tvořit. Vláda zjevně spoléhala na to, že upře-li Židům možnost seberealizace, rozhodnou se zemi sami opustit. Propracovaná lustrace obyvatel prováděná tajnou policií spadající pod ministra vnitra Moczara vyvinula velké úsilí, aby prověřila osoby s „podezřelým“ příjmením, jedince, kteří vedli korespondenci s někým z Izraele, nebo ty, kdo se sháněli po košer potravinách. Docházelo ke kolportážím letáků dokazujících semitský původ studentských vůdců březnových stávek a deník Słowo Powszechne publikoval seznam nepřátel Polska s důrazem na jejich židovství.
Tehdejší šikanu a ostrakizaci Židů dobře ilustruje příklad, který ve svém autobiografickém díle Zaženem dějin klisny! zmiňuje historik a někdejší disident Karol Modzelewski. Jistá novinářka chtěla udělat rozhovor s válečným hrdinou a pozdějším zakladatelem Výboru ochrany dělníků (KOR) Józefem Rybickým, jenž byl za války také členem Żegoty (Rada pro pomoc Židům). Jeho synovcem byl Zygmunt Rybicki, tehdejší nechvalně známý rektor Varšavské univerzity, jenž se od základu rozcházel s názory svého strýce. Józef se novinářky zeptal, zdali si je jistá, chce-li vést rozhovor právě s ním, když Rybicki je pouze okupační pseudonym a jeho pravé příjmení zní Fiszman. Zaskočená novinářka hovor okamžitě přerušila a šla oznámit své zjištění nadřízeným, aby se prověřilo, zdali původ rodiny váženého varšavského rektora není židovský. Rybicki se škádlením redaktorky trefil do černého a rektor svému strýci vzápětí volal, aby jej podobných kousků propříště ušetřil.
Antisemitská kampaň Polsku na mezinárodní scéně značně uškodila – morálně i ekonomicky. Kritika se na Varšavu snesla rovněž z tehdy rozvolněného Československa, kde skupina předních českých spisovatelů napsala polské vládě otevřený dopis odsuzující její antisemitské tažení. Zdejší univerzity navíc nabídly angažmá či přinejmenším možnost přednášek propuštěným profesorům. Obraz Československa coby kolébky „sionistického bujení“ Gomułku přesvědčil, že srpnová invaze vedoucí k nápravě zdejších uvolněných poměrů je více než vhodná…
Konec antisemitské kampaně začal v květnu 1968, kdy sám Gomułka vyhodnotil, že „jedna věc je práce a druhá hon na Židy“. Jeho kariéra pak již neměla dlouhého trvání a po krvavě potlačených dělnických protestech na baltském pobřeží v prosinci 1970 byl donucen k rezignaci. Moczar v politice působil sice nadále, avšak v červenci 1968 přišel o křeslo ministra vnitra a dění v Polsku již výrazněji neovlivnil.
Březnové události vedly k masivní emigraci Židů do zahraničí, tedy de facto k tomu, o co samotná vláda tak zarputile usilovala. Odjíždějící museli nejen doložit židovský původ, ale zároveň se i zříci polského občanství. Podle historika Dariusze Stoly opustilo Polsko v letech 1968 až 1971 bezmála třináct tisíc osob. V zástupu emigrantů čnělo vysoké procento vysokoškolsky vzdělaných lidí a studentů. Vlivem antisemitského tažení z Polska emigrovali kupříkladu herečka Ida Kamińska, režisér a scénárista Aleksander Ford nebo vlivný filosof Leszek Kołakowski.
„Co jen budu dělat v Izraeli, když se cítím být polským básníkem, a Žida, na nějž jsem zapomněl, ve mně objevili ti lotři?“ tázal se Arnold Słucki, když opouštěl svou vlast. Vystihl tím podstatu věci. Totiž že Izrael pro většinu emigrantů domov nepředstavoval, což také dokládá skutečnost, že reálně do země doputovalo pouhých tři a půl tisíce osob. Celý „sionistický problém“ tak nebyl ničím jiným než uměle vytvořenou vládní kampaní. Březnové události a následná emigrace přímo zasáhly jednotlivce i celé rodiny, ublížily však také Polsku, v jehož kulturním a hospodářském životě sehrávali Židé odedávna významnou úlohu. Výše citovaná slova současného premiéra Morawieckého dokazují, že některé kapitoly z polsko-židovského soužití zůstávají otevřené a ne vždy se k nim v rámci politického boje přistupuje v souladu s historickou pravdou.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024