28. listopadu, 2012 Tomáš Fošum
Václav Klaus sice odejde z prezidentského úřadu až na počátku příštího roku, roli seriózního státníka, který je v důležitých chvílích schopen nadřadit národní zájem svým zájmům osobním, však opouští už minimálně 15 let. Je třeba se obávat, že až jednou budou historici hodnotit jeho politickou kariéru, snadno se přikloní k negativnímu hodnocení. To by však nebylo úplně spravedlivé. Pobyt Václava Klause na politickém výsluní nelze vidět jen černě. Ač se to některým současníkům může zdát nemožné, v dřevních dobách polistopadové politiky byl Václav Klaus přínosem. Pravda, již tenkrát mu bylo nemálo věcí vytýkáno – mimo jiné ješitnost, arogance, potřeba neustále mentorovat a sebestřednost. Nikoho by však tehdy nenapadlo spojovat jej s krajní pravicí (viz loňská kauza Bátora) či ho považovat za prosazovatele ruských zájmů. Jaké milníky lemovaly cestu k jeho proměně z respektovaného reformátora západního střihu v protivného, přesluhujícího mocnáře?
Zlatá devadesátá
První léta po pádu komunismu představují vrcholné Klausovo období. Poté, co se velmi rychle stal leaderem liberálně orientovaných ekonomů vstoupivších do Občanského fóra, získal pro sebe post ministra financí v první porevoluční vládě. V době, kdy ve společnosti vrcholilo nadšení z pádu totalitního režimu, se nebál prosazovat šokovou terapii. Doba sice tehdy převratným změnám přála, ale Klausův důraz na rychlé a bolestné reformy jistou odvahu vyžadoval. Jako jeho velká výhoda se ukázala být skutečnost, že mezi disidenty, kteří zpočátku Občanské fórum ovládali, žádný erudovaný ekonom nebyl. Jako nejvýraznější Klausův oponent vystupoval jeho někdejší šéf z Prognostického ústavu a předlistopadový člen KSČ Valtr Komárek, jenž byl ovšem spíše rozšafným táborovým řečníkem, který neměl v souboji s politicky šikovnějším ministrem financí šanci. Klaus nabízel rychlou cestu na Západ za cenu dočasného utáhnutí opasků. Zaštítil výrazné změny privatizací státního majetku počínaje a restitucemi konče. Zároveň se stal nejvýraznějším tuzemským propagátorem tržní ekonomiky a vštěpoval lidem liberální zásady o malém státu a individuální zodpovědnosti za svůj osud. Ať si dnes o Václavu Klausovi myslíme cokoli, tehdy v lidech povzbuzoval spíše to dobré. Jeho hvězda nadále stoupala.
Nejprve založil vlastní stranu a rozhýbal tak do značné míry znehybnělý politický systém, kterému vládlo názorově nesourodé Občanské fórum. Tady narážíme na další Klausovu zásluhu. Liberální demokracie nemůže bez politických stran fungovat. Dnešní marasmus není způsoben tím, že jsou strany příliš silné. Naopak, kvůli malé ochotě lidí se politicky angažovat jsou početně slabé a tudíž lehce manipulovatelné. Vraťme se však na počátek devadesátých let. V létě 1992 Klausova ODS vyhrála v Česku volby. Přichází další odvážný krok Václava Klause, když stanul v čele procesu, na jehož konci se rozdělila nefunkční československá federace. Ačkoli dodnes někteří Klausovi rozpad Československa vyčítají, zachoval se tehdy nepochybně správně. Obě země ztrácely dva roky čas při jednání o státoprávním uspořádání, navíc volby v červnu 1992 přinesly takové výsledky, jež sestavení fungující federální vlády prakticky vylučovaly. V době transformace společnosti bylo další přešlapování nežádoucí. Navíc touze Slováků po samostatnosti nešlo dlouhodobě bránit. Dnes jsou vztahy obou zemí bezproblémové, což v létě 1992 rozhodně neplatilo.
Zastavené reformy a premiantův pád
Václav Klaus se stal prvním premiérem nově vzniklé České republiky a zpočátku vypadalo jeho postavení neotřesitelně. S menšími koaličními partnery, ODA a KDU-ČSL, se sice tu a tam o něco přel, jeho středopravicová vláda však postupovala relativně hladce, když jí v parlamentu čelila nezformovaná opozice rozdělená do několika nevýrazných subjektů. Od začátku roku 1995 se ovšem začaly objevovat různé kauzy, které oslabovaly koaliční jednotu. Menší partneři se od silného premiéra postupně emancipovali, což platilo především pro předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe. Klaus přivyklý na dominantní styl řízení vlády to těžko snášel. Navíc jakoby se mu ve funkci zalíbilo a nechtěl riskovat ztrátu voličské přízně před blížícími se volbami. Zkrátka o reformách se spíše již jen diskutovalo, než že by se v nich pokračovalo.
Ztrátu politické odvahy naznačil i ústupek železničářským odborům v létě 1995. Klaus, jenž se nebál rozdělit Československo, najednou nechtěl riskovat stávku v dopravě. Obávaný slovenský premiér Vladimír Mečiar Klause na lopatky nedostal, zato odborář Jaromír Dušek ano… Před volbami se navíc premiér začal uchylovat k populismu, když sliboval nárůst platů a jeho ODS na billboardech nadutě hlásala: „Dokázali jsme, že to dokážeme“. ODS navíc na levici vyrostl silný soupeř, když Miloš Zeman pod prapory sociální demokracie shromáždil ty, které neoslovila pravicová politika a z různých důvodů nechtěli volit komunisty. Tvrdá opoziční rétorika Zemanova zaskočila nejen podstatnou část veřejnosti, ale i Klause. Premiér jakoby usnul na vavřínech a výsledkem byl volební šok v roce 1996, kdy doposud vládnoucí koalice nebyla schopna sestavit většinový kabinet a byla odkázána na toleranci ČSSD. Václav Klaus pozbyl punc vítěze a postupně i respekt. V roce 1997 nastaly ekonomické potíže a vláda musela nachystat tzv. úsporné balíčky. Klaus byl svými koaličními partnery donucen provést sebekritiku. Za cenu udržení vlády toto ponížení podstoupil, pověst geniálního ekonoma a reformátora byla však ve psí. Když se přidalo vážné podezření, že ODS byla financována z černých fondů, vláda rychle směřovala ke svému konci. Ten přišel v listopadu 1997 a vešel do dějin jako Sarajevský atentát.
Neúspěšný atentát, Waterloo v nedohlednu
Na sklonku roku 1997 se zdálo, že politická kariéra Václava Klause skončila. Jenže bojovně naladěný expremiér dokázal mistrně využít chyb, jichž se jeho rivalové dopustili. Sled událostí, na jejichž konci se rozpadl Klausův kabinet a z ODS odešla početná skupina známých politiků, opravdu vzbuzoval jisté otazníky. Václav Klaus, ačkoli na mimořádně svolaném kongresu obhájil post šéfa ODS, byl ze sestavování nové vlády vyšachován. Režie se ujal prezident Václav Havel, který složení polopolitické vlády Josefa Tošovského minimálně částečně ovlivňoval. Krátce po vynucené Klausově demisi navíc vystoupil Václav Havel s dnes již proslaveným rudolfínským projevem, který šlo jen těžko interpretovat jinak než jako zdrcující kritiku končícího premiéra. Zde asi došlo k definitivnímu narušení již tak komplikovaného vztahu dvou Václavů soupeřících o pomyslný královský trůn české politiky. Václav Klaus, jenž se zdál být na přelomu let 1997/1998 v tomto souboji poražen, našel nečekaného spojence. Společně s dosavadním úhlavním protivníkem Milošem Zemanem prosadili předčasné volby, ve kterých ODS s překvapivě vysokým volebním ziskem obsadila druhé místo. Během volební kampaně byl Václav Klaus líčen coby úspěšný politik, jenž se stal obětí politického „atentátu“ a který o podezřelém financování své strany nic nevěděl.
Po volbách 1998 následoval největší politický kotrmelec Václava Klause v podobě tzv. opoziční smlouvy s ČSSD. Rázem zapomněl na svá varování před nebezpečnou levicí a na čtyři roky zabetonoval přirozené politické soupeření mezi nejsilnějšími subjekty na pravici a na levici. Z pozice předsedy Poslanecké sněmovny neválčil se sociálnědemokratickým premiérem Zemanem, neboť jeho hlavním rivalem se definitivně stal prezident Havel. Kolem obou Václavů se sešikovaly dva tábory, které si nemohly přijít na jméno. Havlovi příznivci, pro které Klaus představoval jakéhosi politického ďábla, jenž je příčinou všeho zlého v naší zemi, nechápali, že soupeře je potřeba porazit v politickém boji, což se neobejde bez vybudování silné politické strany. Místo toho vznikaly různé občanské iniciativy typu Impuls 99 a „Děkujeme, odejděte“ zaměřené proti opoziční smlouvě a Václavu Klausovi především. Ten se společně se Zemanem pokusil změnit volební zákon, jehož chystaná podoba by nahrávala velkým stranám (v té době ODS a ČSSD), nicméně jejich plány Havel úspěšně napadl u Ústavního soudu. Obě „opozičně smluvní“ strany také nahlas uvažovaly o osekání prezidentových pravomocí.
Václav Klaus se z úspěšného reformátora proměnil ve mstitele, jenž vytváří legendy o vlastní bezchybné politické minulosti. Hlásání liberálních ekonomických myšlenek a deklarovaný boj s „levicí“ vypadaly mimořádně směšně v čase, kdy Václav Klaus držel sociální demokracii u vlády a jeho hlavním cílem bylo vyšachovat Václava Havla. Předseda ODS si tedy musel osvojit jiná hlavní témata, na nichž by se profiloval. Hlavním terčem se stala Evropská unie, s čímž souvisel Klausův příklon k lehce pokleslému nacionalismu. Budiž zde připomenuta příšerná volební kampaň ODS v roce 2002, po níž následoval Klausův nejhorší volební výsledek v čele strany. Hlavní politické strany se tehdy předháněly ve strašení nároky sudetských Němců, přičemž ideově vyčerpaná a opoziční smlouvou v očích voličů více poškozená ODS hrála v tomto strašení prim. ČSSD opoziční svazek tolik neublížil, neboť Miloš Zeman se z důvodů svých prezidentských ambicí z jejího čela takticky stáhl a na předsednický post místo sebe posadil Vladimíra Špidlu, který se vůči Václavu Klausovi tvrdě vymezil.
V létě 2002 skončil šéf ODS poprvé ve skutečné opozici – jako řadový poslanec bez vysoké ústavní funkce. Zatrpklý Klaus navíc musel skousnout kritické hlasy uvnitř strany, které ho začaly vyzývat k rezignaci na post předsedy ODS. Na prosincovém sjezdu nekandidoval a s nelibostí přihlížel zvolení hlučného senátora Mirka Topolánka. Ten se chtě nechtě stal po Václavu Havlovi druhým Klausovým největším politickým nepřítelem, neboť mu „ukradl“ jeho dítě – stranu. Po pěti letech vypadal Václav Klaus opět jako poražený muž. Jeho nominace na funkci prezidenta vypadala při poměru sil v parlamentu úsměvně. Ani tentokrát se však Klausovo „Waterloo“ nekonalo.
Hradní pán, postrach premiérů
Nemálo lidí nečekané Klausovo zvolení navzdory výhradám vůči jeho osobě přivítalo. Zdálo se, že prezidentská funkce by mohla být hojivou náplastí na ránu, kterou Klausovi způsobil rozpad jeho vlády v roce 1997. Navíc Václav Klaus na všechny strany sliboval, že bude aktivním, nikoli však aktivistickým prezidentem. Smířlivé vystupování v čase prezidentské volby slibovalo, že je ochoten se přes staré křivdy (ať již skutečné nebo domnělé) přenést. Tyto a další naděje Václav Klaus zklamal. Problémy s ním měli postupně všichni premiérové, ať již pocházeli z řad ČSSD nebo ODS. Tu odmítl přijmout lidovecké demise (právě se bortila Grossova vláda), tu zase oslyšel návrh na odvolání dvou ministrů Věcí veřejných (stalo se loni v dubnu). Se Senátem nárazově válčí o jmenování ústavních soudců (v letech 2003-2004 a znovu letos), kvůli čemuž bývá Ústavní soud po nějakou dobu nekompletní.
Samostatnou kapitolou je prezidentovo působení na poli zahraniční politiky. Nejde o to, že by nutně musel mít stejné názory jako vláda nebo že by se musel pohybovat v hlavním proudu. Jde o to, že by se hlava státu měla chovat předvídatelně a nedělat podrazy. Vzpomeňme například na jeho otálení s podpisem Lisabonské smlouvy na konci roku 2009. Najednou si kladl podmínky, na něž byl čas v době, kdy si své výjimky vyjednaly Velká Británie a Polsko. Tehdy Klaus mlčel a čekal na svoji chvíli, kdy si bude moci užít pozornost celé Evropy. Jeho stále častější zpochybňování evropské integrace a nekritický postoj k Putinovu Rusku vzbuzují vážné pochyby, zda stále jako ve svých premiérských časech vidí místo ČR ve společenství západních zemí. Kritika války v Iráku v roce 2003 a pochopení pro ruské počínání v Gruzii v roce 2008 o lecčems vypovídají.
Zatímco v Klausových geopolitických náladách může mít jeden zmatek, v domácí politice je jasno – hraje výhradně sám na sebe a nějaká loajalita je mu cizí. „Svou“ ODS potřeboval do února 2008, kdy se podruhé a naposledy mohl ucházet o prezidentský úřad. Již za pár měsíců po svém znovuzvolení se na kongresu ODS se stranou demonstrativně rozžehnal, když složil funkci čestného předsedy, a v březnu 2009 jí s pomocí svých spojenců uvnitř ODS, poslanců Tlustého a Schwippela, shodil vládu uprostřed evropského předsednictví. Msta vůči svému nástupci na čele ODS Mirku Topolánkovi byla přednější než pověst země v zahraničí.
Co na tom, že to byl právě Topolánek, jenž k dvoj-násobnému zvolení Klause prezidentem výrazně přispěl. Zkrátka si dovolil mít jiné názory než otec-zakladatel, nebál se spolupráce s politiky blízkými Václavu Havlovi a vůbec si dovolil jednat jinak, než bylo v ODS za kralování Václava Klause běžné. Otázkou je, zda měl vůbec šanci se Klausovi zavděčit. Topolánkův nástupce Petr Nečas se snažil vztahy s Hradem urovnat, ale minimálně třikrát jej prezident „vykoupal“. Poprvé se tak stalo v době vládní krize na konci roku 2010, kdy dle médií jednal prezident s premiérem vyloženě spatra a neváhal ho před koaličními partnery ponížit. Podruhé pak loni v dubnu, kdy zřejmě v rozporu s ústavou odmítl přijmout premiérem navržené demise ministrů Věcí veřejných. Třetí díl pravděpodobně hned tak nekončícího seriálu sledujeme v posledních týdnech, kdy kritizuje či rovnou vetuje jeden vládní návrh za druhým.
Otázkou zůstává, proč si Petr Nečas ve druhém případě nechal podobné jednání líbit. Kdyby trval na svém, hrozila by sice ústavní krize, ale prezident by nebyl nezranitelný. Například je možné žalovat jej pro velezradu. Riskoval by Klaus podobný proces? Těžká otázka. Jisté mistrovství V. K. spočívá v tom, že zkouší, kam až může zajít. Když mu soupeř ustoupí, natlačí se na jeho pozici. Své pravomoci nepřekračuje stále, zkouší to jen občas. Když narazí, stáhne se. Například Špidlově vládě se do zahraniční politiky vesele motal. Jakmile se však po Grossově intermezzu objevil v čele vlády neomalený Jiří Paroubek, který Klausovi pohrozil seškrtáním peněz na zahraniční politiku, prezident sice nešetřil ironickými poznámkami, ale nakonec se s Paroubkem nepřetlačoval.
Státníkovo pozdní odpoledne
Klausovi odpůrci, jejichž řady se během let značně rozšířily, již pomalu stříhají metr. Zároveň jakoby prezident přestal média zajímat. Okoukal se a do jisté míry vyčerpal. Jeho kritické poznámky na adresu Evropské unie či ekologických aktivistů už nepřinášejí nic nového a málokdy se dostanou na titulní strany novin. Ironií zůstává, že jak v případě Evropské unie, tak třeba v případě problematiky globálního oteplování měl Václav Klaus v nemálo věcech pravdu. Kdyby však tak nepřeháněl! V jeho podání je Evropská unie bezmála totalitním státem nebo Kafkovým Zámkem. Největším nebezpečím pro naši svobodu jsou pak zřejmě ekologičtí aktivisté a zastánci politické korektnosti.
Václav Klaus se stal do jisté míry obětí své sebestřednosti, která postupně rozleptala jeho počáteční úspěchy a způsobila, že konec jeho politické kariéry provází deziluze a rozpaky. Nebylo třeba, aby si po svém odchodu z premiérské funkce sypal popel na hlavu. Chyby dělá každý a spousta věcí se povedla. Jenže Klaus místo toho, aby se po tzv. Sarajevském atentátu snažil o návrat na výsluní za pomoci pozitivních myšlenek, urputně hájil každý svůj den v premiérské funkci a snažil se srovnat účty se svými rivaly, přičemž tím nejdůležitějším byl Václav Havel. Opoziční smlouva, která tuzemský po-litický systém poškodila, nebyla nic jiného než pomstou Václavu Havlovi, Janu Rumlovi, Josefu Luxovi a spol. V prezidentské funkci zase srovnával účty s ODS, jež se provinila nedostatečnou úctou vůči svému zakladateli. Klausova potřeba vystupovat coby originální myslitel, který odhaluje nebezpečí pocházející ze strany EU, se občas dostávala do křížku s českými národními zájmy.
Na Klausovu politickou éru bude nejlepší se podívat s chladnou hlavou a odstupem. I proto by udělal lépe, kdyby se po svém sestupu do podhradí nesnažil zůstat v politické extralize. Václav Havel tak po skončení prezidentského mandátu učinil a jeho mediálnímu obrazu to rozhodně prospělo. Lidé časem zapomínají na slabší chvilky a vybavují si spíše to dobré. Zkusí být Václav Klaus jako jeho jmenovec Havel?
Tomáš Fošum
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025