Občanský otazník

05. května, 2014 RUBRIKA Česko


Otaznik

Blíží se doba, kdy se u nás roztrhne pytel s články bilancujícími čtvrtstoletí od pádu komunismu. Shodou okolností má v případě Česka tato bilance hořkosladkou příchuť. Sladkou proto, že po 25 letech jsme součástí Západu, žijeme ve svobodné společnosti, životní úroveň plus minus stoupá. Hořkost však způsobuje pohled na aktuální stav české politiky, jenž nastavuje zrcadlo celé společnosti. A navíc vyvolává jeden velký otazník nad polistopadovým vývojem.

Až do loňského roku se zdálo, že většina lidí u nás podporuje liberálně demokratické uspořádání západního střihu. Jenže dvoje loňské volby ukázaly, že tomu tak není. Zvolení Miloše Zemana prezidentem by se ještě dalo nějak pochopit, a to i přesto, že z jeho kampaně se leckomu dělalo nevolno. Dejme tomu, že většina voličů brala jeho soupeře Karla Schwarzenberga jako reprezentanta nepopulární Nečasovy vlády a že si nesehnala správné informace týkající se Zemanova chování v době tzv. Opoziční smlouvy a jeho častého lhaní. S podivem ovšem bylo, když většina země loni v létě s lhostejností přihlížela Zemanovu kozáčku nad ústavními tradicemi. Ale dobře, byla doba dovolených, lidé měli příjemnější starosti.

Pak ovšem přišly předčasné parlamentní volby, v nichž málem vyhrál Andrej Babiš se svým politicky nevyhraněným hnutím ANO. Babiš, který podniká přes svůj Agrofert v celé řadě oblastí a loni si pořídil i vlivná média, se stal ministrem financí a jeho hnutí by nyní s největší pravděpodobností vyhrálo volby. Jeden by řekl, že Babišův mnohočetný střet zájmů, jeho podezřelá minulost a autoritářsko – populistický styl budou pro pravicové voliče, kteří vesměs brali polistopadový režim za svůj, nepřijatelné. Chyba lávky, popularita oligarchy, který chce spravovat „firmu“ Česká republika ve prospěch jejích „akcionářů“, roste. Naopak strany občanské pravice – ODS a TOP09 – se propadají.

Suma sumárum loňský nástup Zemana a posléze i Babiše značně oslabil dosud víceméně respektovaná pravidla tuzemské parlamentní demokracie, mezi něž patřilo mimo jiné to, že prezident nemůže jmenovat premiérem člověka z ulice a že vlivný politik nemůže vlastnit nezávislá média (kdyby Babiš vydával MF DNES jako stranický deník hnutí ANO a Lidové noviny by se přejmenovaly na „Lidové ANO“, bylo by vše v nejlepším pořádku). Situace je o to horší, že oba pragmatici pochopili, že se momentálně navzájem potřebují a neplýtvají energií při vzájemných soubojích. Minimálně jeden cíl mají společný – oslabování předsedy ČSSD a premiéra Bohuslava Sobotky. Zeman si navíc dobře spočítal, že v současné kondici na Babiše prostě nestačí, a bude proto lepší ho nechat udávat tempo a doufat, že přepálí start a časem odpadne.

Mrazík nad Vltavou

Ukrajinská krize navíc nasvítila další riziko plynoucí z aktuálního rozložení sil na tuzemské politické šachovnici. Rusko, jehož satelitem jsme před rokem 1989 byli, stále touží po obnově svého impéria a půjde až tam, kam mu to bude umožněno. Proto je znepokojující, že českým prezidentem, a tudíž vrchním velitelem ozbrojených sil, je muž, který má ve svém okolí lidi napojené právě na Rusko a sympatizanty s minulým režimem (obě skupiny se většinou překrývají). Zeman sice zdánlivě ruské počínání na Ukrajině odsuzuje, ale zároveň vydává prohlášení souznějící se zahraniční politikou Kremlu – Ukrajinu je třeba federalizovat, Krym je ztracen, navíc Ukrajině patřil neprávem atd.

Ještě otevřeněji prorusky se vyjadřuje jeho předchůdce Václav Klaus, držitel Puškinovy medaile. Bohužel ke Klausovi se stále hlásí část ODS, která ráda dává na odiv svůj euroskepticismus, což nyní zvýraznil návrat Jana Zahradila do vedení strany. „Modří“ asi ještě nevědí, že z oslabování EU má největší prospěch Vladimir Putin. Ale nešť, ODS dělá vše proto, aby už zůstala malou, nevýznamnou stranou. Horší je, že ohledně postoje k Putinovu Rusku nemáme jasno ani u nejsilnější (alespoň podle počtu mandátů) vládní strany. ČSSD je víceméně rozdělena, ministr zahraničí Zaorálek sem tam dostane na poslaneckém klubu od svých spolustraníků vynadáno, že to s tou tvrdostí vůči Rusku přehání. Rozhodnost nelze čekat ani od předsedy ČSSD a premiéra Sobotky, který se děsí rozzlobit Putina byť jen ekonomickými sankcemi. Navíc Bohuslav Sobotka je premiérem pouze na papíře, tím skutečným je Babiš. A u něho, co se týče Ruska, také nevíme, na čem jsme, i když to asi tušíme. K ukrajinské krizi se leader ANO v podstatě nevyjadřuje. Od člověka, jenž před rokem 1989 působil v komunistickém zahraničním obchodu a s ruskými zájmy se musel bezpochyby setkávat, asi nelze čekat, že by jej kremelská imperiální politika na Ukrajině pobouřila. Okamurově Úsvitu se zase musela líbit nedávná ukázka přímé demokracie na Krymu. O vždy proruské KSČM není třeba pochybovat. No a proevropští a prozápadní lidovci a TOP 09 to sami nevytrhnou. V situaci, kdy v Praze na každém rohu člověk slyší ruštinu, to není úplně povzbuzující skutečnost.

Nejde o to podléhat nějaké rusofobii a posuzovat Rusy na základě kolektivní viny. Chraň Bůh. Jen je třeba opakovat, že v Rusku panuje nedemokratický režim, jehož aktuální imperialistické výboje mají zřejmě podporu většiny obyvatelstva, do značné míry zmanipulovaného kremelskou mediální propagandou. A my pořádně nevíme, proč se u nás tolik Rusů usazuje. Utíkají před Putinem? To by byla dobrá zpráva. Pokud sem přijíždějí obchodovat, bylo by dobré sledovat, koho zastupují. Příliš se hospodářsky provazovat se současným Ruskem by nemělo být v českém zájmu, neboť se tím jen zvyšuje naše bezmocnost říkat ruskému vedení nepříjemné pravdy do očí. Už jednou jsme byli ruskou kolonií, nikde není psáno, že jí třeba za dvacet let nemůžeme být znova. To se nezrodí ze dne na den, podobná situace musí uzrát. Proto by česká zahraniční politika měla usilovat o rozumnou evropskou integraci a nebrat EU jen jako dojnou krávu, nad kterou se pak ošklíbáme. Bohužel v Česku vítězí toto krátkozraké, „ekonomické“ myšlení.

Western po česku

Je otázkou, zda většina Čechů nepřivítala pád komunismu jen jako otevření cesty k západnímu blahobytu. Po směšné komunistické ideologii a ostnatých drátech se asi moc lidem nestýská, ale do jaké míry tu zakořenily hodnoty liberální demokracie, zůstává hádankou. Pochybnosti podtrhuje rostoucí popularita oligarchy Babiše. Schopného populisty, který hraje za hranicí pravidel, aby pak neustále naříkal, jak ho všichni „faulují“. Cestu k vítězství mu otevírá i fakt, že ho soupeři podceňují a stále více divákům (rozuměj voličům) se jeho nevybíravý styl zamlouvá.

Babiš je zkrátka na koni, a dokud neudělá významnou chybu, bude obtížně k poražení. Coby omnipotentní ministr financí bude neustále lidem předvádět, jak jim šetří peníze a odhaluje zločiny, které napáchali „politici“. To se bude líbit. Navíc jeho emotivní styl vyvolává dojem, že to myslí s námi dobře. Mýlí se ti, kteří mu předhazují, že šel do politiky rozšířit svůj majetek. Babiš chce moc a zapsat se do dějin. Na prahu šedesátky potřebuje novou výzvu, vyděláno má dost. Dlouho ho v jeho ambicích brzdila jeho minulost, ale ta lidem otráveným klasickou stranickou politikou dnes už nevadí.

Nemá určitě cenu dělat z Andreje Babiše neporazitelné monstrum, jen je třeba, aby vůči němu vznikla silná opozice ze strany rozprášeného občanského tábora, která by měla jasně definovaný středopravý program, jejž by zaštiťoval silný a mediálně zdatný leader (ne však autoritářský vůdce). Ten by ideálně měl mít charisma raného Mirka Topolánka, diskutérské schopnosti, pohotovost a vtip Miroslava Kalouska a vzdělání a důvěryhodnost Petra Fialy. Tento občanský blok (nejlépe strana) – ať už vzniklý kolem ODS a TOP 09, nebo jinak – by měl do politiky vtahovat názorově spřízněné profesionály z různých oblastí, kteří by mu dodávali dnes tolik žádaný punc odbornosti. Neměla by to být pouze vábnička na voliče, jak to dělá se svými „osobnostmi“ pragmatik Babiš, ale oboustranně výhodná spolupráce s občanskou společností. Došlo by k okysličení vyprázdněné politiky (to vyprázdnění je chybou nás všech, ne pouze „politiků“) a k obnovení důvěry v politiku. Bohužel zatím to na vážně míněnou integraci občanského tábora nevypadá, spíše naopak, když se například nové vedení Starostů snaží trhnout od TOP 09. Jsme ale teprve na začátku volebního období, a jak ukázaly události posledního roku, vývoj na naší politické scéně se může totálně změnit během jednoho dne.

Babiš bezpochyby začne chyby dělat, jeho obskurní ANO je projektováno jako one man show. Pokud by se odhodlalo proměnit v normální stranu a chtělo se svého „vlastníka“ zbavit, upadne v zapomnění. ANO kromě „makání“ a „řízení státu ve prospěch jeho akcionářů“ nespojuje žádný program. Tady právě spočívá šance pro rehabilitaci politiky založené na stranách kooperujících s občanskou společností (to je výzva i pro ČSSD nucenou se neustále přetahovat o voliče s komunisty). Tato rehabilitace by pak umožnila rozvinout diskusi o směřování této společnosti, jejíž národní zájmy vlastně neznáme a která pořádně neví, zda patří na Západ, nebo na Východ.

Tomáš Fošum

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.