17. září, 2014 Jan Holovský
Česká společnost ještě v polovině 19. století silně zaostávala za vyspělejšími státy. Jenže ze zemědělského národa, který se za Angličany hospodářsky opozdil snad o 70 let, se Češi stali během půlstoletí víceméně moderní evropskou společností, která se na ony vyspělé státy hospodářsky dotahovala. Co za tím stálo?
Vezmu to pěkně popořádku. Kolem roku 1800 se do českých zemí a Rakouského císařství vůbec začala šířit původně anglická strojová výroba. První stroje byly ještě na vodní pohon a tak většina z nich dlela u dravých horských řek, okolo kterých se rozléhala tvrdá němčina. Nejdříve se stejně jako v Anglii rozjel textilní průmysl v čele s bavlnářstvím, pak se přidal průmysl hutní a těžba uhlí. Počet strojů v české kotlině se zvyšoval a od 20. let se ve výrobě uplatnily i ty parní, nezávislé na vodních tocích. Nad vším bděl finanční kapitál rakouských Němců a Židů, nebo kapitál zahraniční. Češi ze zemědělského vnitrozemí se začínající průmyslové revoluce ve své zemi účastnili jen minimálně a spíš jako zaměstnanci než podnikatelé. Jejich život byl stále nerozlučně spjatý s úrodnou hlínou, ale úspěch v nových disciplínách už klepal na dveře.
Ono totiž i zemědělství procházelo velkými změnami. Od přelomu 18. a 19. století se na šlechtických velkostatcích přebíraly a dále rozvíjely nové západní metody ohlašující nástup moderního střídavého zemědělství. V průběhu 19. století byl starý dobrý úhor vytlačen novými plodinami, zdokonalilo se hnojení, přibylo odborných znalostí i vynálezů (kdo by neznal ruchadlo bratranců Veverkových). Neúrodné, avšak zalidněné průmyslové pohraničí chtělo stále víc potravin a to všechno mělo za výsledek ohromné povznesení českého zemědělství. Po zrušení poddanství v roce 1848 se začaly rozvíjet moderní komerční vztahy a své vykonala i osvěta takových aktivních a idealistických pánů, jako byl Cyril Kampelík, rytíř František Horský nebo profesor Eberhard Jonák.
Přínos selské mentality
Hybatelé pokroku se v českých zemích rekrutovali především z venkovských nižších středních vrstev, což je v Evropě málo vídaný fakt. A víceméně selská mentalita se ukázala být velkým přínosem. Selské odpírání okamžité spotřeby ve prospěch úspor na pozdější investice a sebevědomí dané schopností nezávislé obživy jsou prostě v podnikání zdravým návykem. Velkou roli hrálo i kvalitní školství, ostatně gramotnost v českých zemích tu patřila k nejvyšším v Evropě. Není bez zajímavosti, že tito lidé byli vychováni především tehdy úspěšnými středními školami, přiměřenými jejich nižším finančním možnostem.
Výše uvedené se skvěle zúročilo v původně anglickém družstevním spolčování a německém záloženském hnutí (kampeličky), kterým Češi překonali věčný problém – nedostatek kapitálu. Ten byl v monarchii celkově nedostatkovým zbožím, a pokud byl k dispozici, našli byste ho především v rukách vídeňských, židovských a německých. Český podnikatel bez šlechtického zázemí měl prostě k úvěru stejně snadný přístup jako k tropickému moři. Takže teprve spojení sil a roztroušených finančních prostředků ze sílícího zemědělství dalo vzniknout národnostně českému bankovnímu systému v čele s Živnostenskou bankou, který přístup k úvěru ulehčil. Pomáhal také nacionalismus, vstupující v 60. letech do své masové fáze, jelikož motivoval ke spolupráci a vyrovnávání se Němcům. A to nikoli utrácením, ale snahou o srovnatelnou kulturní a hospodářskou vyspělost. Z podobných důvodů se houstnoucí řady českých podnikatelů dávaly dohromady formou akciových společností, čímž dotahovaly mnohem větší kapitálové možnosti německy mluvících jednotlivců.
Důležité bylo, že se čeští podnikatelé zaměřili na méně nákladná odvětví, v čele s potravinářským průmyslem. Ten navázal na bující zemědělství a navíc v něm nebyla tak tvrdá konkurence. Na české cukrovary, lihovary, pivovary, parní mlýny a olejny navazovaly kapitálově české strojírny, které pro ně vyráběly veškerá potřebná zařízení. Za všechny vzpomenu cukrovary v Modřanech a Dobrovicích, Škodovy, Daňkovy a Ringhofferovy strojírenské továrny. Pivovary si už každý vyjmenuje sám. S čím dál úrodnější půdou byl spojen i rozmach průmyslu chemického, vyrábějícího hlavně umělá hnojiva (např. Lučebka v Kolíně). Od 50. a 60. let 19. století se už muselo v monarchii s českými podnikateli počítat. Na začátku 20. století měli již větší finanční možnosti než čeští Němci, kterých ale byla jen třetina populace. Možnosti obyvatel císařské metropole Vídně a sousedního dynamického sjednoceného Německa však byly přirozeně nedostižné. O to víc, když sami čeští podnikatelé často přenášeli své sídlo do Vídně.
Osvětlení pro Franze Josefa
Když koncem 19. století nastala druhá fáze industrializace, spojená se zaváděním elektřiny, parních turbín a spalovacího motoru, Češi ji využili k průniku do oborů, které ještě nebyly tak pevně ovládány cizojazyčným kapitálem. Vznikly tak pražské elektrotechnické továrny Františka Křižíka, Emila Kolbena nebo brněnská Bartelmus, Donát a spol., která našla skulinu na trhu při osvětlování nádraží, vlaků atd. Osvětlení téhle firmy měl dokonce salónní vůz císaře Františka Josefa I. Kromě elektráren, které se nově staly symbolem českého pokroku a emancipace, zmíním ještě firmu Laurin a Klement nebo Škodovy závody. Posledně zmíněná společnost se postupně dostala mezi evropské průmyslové giganty a vyráběla nejen zařízení průmyslových podniků či parní turbíny, ale především zbraně.
Zemědělský venkov, ze kterého moderní Češi tak obratně vyšli, ale už zakoušel všeobecnou krizi. Velké zisky plynoucí z pěstování řepky olejky a cukrové řepy pro průmysl zmizely do poloviny 80. let a připojily se k už několikaleté krizi ostatních plodin. Mohla za to nejen světová hospodářská krize roku 1873, podvazující ve svých důsledcích růst po dalších 20 let, ale také rozvíjení mezinárodního obchodu. Přísun levného obilí z Ameriky a Ruského impéria snížil jeho cenu a podobně se vedlo i dalším plodinám. Ve výsledku se posílil odliv pracovních sil z venkova do města a naopak přibylo zavádění technických novinek do větších statků. Racionalizace na těchto gruntech a velkostatcích opět snížila zaměstnanost, takže vesničané měli další důvod, proč utéct do města. Tím se vytvořil začarovaný kruh, který trvá vlastně dodnes. V souvislosti se zaváděním nové techniky do zemědělství je pak nutné zmínit i vznik typicky českých továren na zemědělské stroje od 70. let 19. století. Jednalo se třeba o prostějovské firmy Wichterle a Kovářík (od roku 1918 slavný Wikov), Bächer a Pracner z Roudnice nad Labem nebo Jouzovu továrnu v Pečkách.
V rytmu valčíku do války
Na počátku 20. století Češi, Rakousko-Uhersko a Evropa prožívali svoji Belle Époque. V rytmu valčíku a polky, oblečena v půvabné secesní módě a s obrazem Františka Josefa I. na stěně byla modernizovaná česká společnost hned po Němcích zdaleka nejrozvinutějším národem monarchie (v Čechách a ve Slezsku už pracovalo víc lidí v průmyslu než v zemědělství) a pevnou součástí vyspělé Evropy. Jenže pak přišla katastrofální a zbytečná první světová válka, která všechno změnila. Když se na jejím konci vynořila nová mnohonárodnostní Československá republika jakožto obdoba zaniklého Rakouska-Uherska v malém měřítku, ocitli se Češi už v úplně jiném světě. Nezanikly jen staré jistoty, ale i staré trhy a nové státy vzniklé na troskách monarchie se obehnaly celními bariérami. To, co pak během 20. století následovalo, už je jiný příběh.
Glosa na závěr. Dnešní Češi mají k zemědělství a venkovu tak trochu macešský vztah. Každý rok zmizí pod betonem tisíce hektarů orné půdy, zemědělstvím se tu zabývá pouze necelých 200 tisíc osob a na venkově, čím dál víc připomínajícím město, žije už jen asi 30 % lidí. Jenže zemědělský původ je v nás stále přítomen. Odkazují na něj i naše ikonická díla – Babička Boženy Němcové, Prodaná Nevěsta Bedřicha Smetany nebo Ladovy obrázky. Jejich idealizace nezkaženého vesnického života byla ostatně součástí formování našeho národa podobně, jako bylo zemědělství základem jeho modernizace. Dokonce jsem slyšel, že tu agrární idylku lze hledat i za naší oblíbenou idealizací minulosti, která nás stojí naději do budoucnosti. Ať tak či onak, měli bychom vědět, že k turbíně jsme se dostali přes poctivě vyoranou brázdu.
Jan Holovský
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025