08. března, 2023 Tomáš Fošum
Lubomír Kopeček. Foto: Wikimedia Commons/Luboš 12
Miloš Zeman po svém znovuzvolení prezidentem v roce 2018 prohlásil, že se jedná o jeho poslední politické vítězství, po němž už nebude následovat žádná porážka. Odchází nyní z prezidentského úřadu jako vítěz?
Odchází jako prezident, který v některých momentech svého funkčního období byl docela úspěšný, ale jeho celková bilance je z hlediska této země negativní.
V čem je negativní?
Má to tři hlavní aspekty. Za prvé, jeho velmi silná pročínská a proruská orientace dost zpochybnila příslušnost Česka k Západu. Miloš Zeman sice mluvil o politice všech azimutů, tedy o snaze orientovat se na všechny významné mocnosti. Po deseti letech jeho prezidentství se nicméně dá říci, že to skončilo velkým fiaskem. Vztahy Miloše Zemana směrem ke Spojeným státům, ale třeba i směrem k Evropské unii mají hodně negativní bilanci. Z člověka, jenž se začátkem svého prezidentství označoval za eurofederalistu, se postupně stal naprosto nečitelný politik. V roce 2016 dokonce prohlašoval, že by podpořil referendum o odchodu z Evropské unie, byť on by prý hlasoval proti vystoupení.
Za druhé se jedná o deformaci české demokracie, především s ohledem na postavení prezidenta. Tady jde hlavně o překračování a prolamování mantinelů, které prezident má nastaveny. Nejlépe to asi bylo vidět na Zemanově instalaci vlády Jiřího Rusnoka, kterou v roce 2013 jmenoval navzdory většině v Poslanecké sněmovně a bez konzultace s parlamentními stranami. Nebo když v roce 2018 velmi dlouho zdržoval vytvoření vlády s důvěrou, protože lpěl na osobě Andreje Babiše jako premiéra.
A ten třetí aspekt?
Třetí složka jeho negativní bilance je spojena s rozdělením české společnosti. Václav Havel i Václav Klaus měli spoustu odpůrců, ale na rozdíl od Zemana neprováděli promyšlenou strategii dělení společnosti. On na ní do značné míry postavil své prezidentství. Když se podíváte například na slogan, že je prezidentem dolních deseti milionů, nebo na útoky na to, co nazýval pražskou kavárnou, tak to byl způsob, jak společnost dělit. Na jedné straně mu to v určitých momentech politicky pomohlo u jeho příznivců, na straně druhé to po sobě zanechalo velké škody, hlavně zbytečné příkopy uvnitř společnosti.
O rozdělování společnosti se hodně mluvilo v souvislosti s nedávnou kandidaturou expremiéra a šéfa hnutí ANO Andreje Babiše na prezidenta. Volil podobnou taktiku jako Zeman? Nebo se mu povedlo proti sobě poštvat většinu společnosti spíše mimoděk?
Miloš Zeman na dělení společnosti stavěl už v devadesátých letech, kdy vedl sociální demokracii. Tehdy mobilizačně zaměřenými kampaněmi cílícími na určitý segment české společnosti dokázal zaznamenat docela velké volební úspěchy. V rámci svého prezidentství to v podstatě jenom zopakoval a ještě prohloubil. U Andreje Babiše je věc složitější, protože odpor vůči němu hodně souvisí jak s jeho předlistopadovou minulostí agenta StB, tak s jeho polistopadovým budováním holdingu Agrofert, které bylo sporné z hlediska legality a hlavně etiky. A samozřejmě šlo i o jeho představu vlády manažerů, což s liberální demokracií nemá nic společného. U Babiše analogie se Zemanem najdeme, ale jejich dráhy se liší.
Miloš Zeman je notoricky znám větou, že jen idiot nemění své názory. Lze najít v jeho názorech jistou kontinuitu? Často se uvádí jako příklad jeho podpora Izraele. O moc více tam ale nevidím.
Upřímně řečeno, já také ne. Jistá kontinuita se dá vedle podpory Izraele vysledovat v ekonomické oblasti. Na začátku devadesátých let zastával keynesiánské koncepty, tedy že stát investuje do ekonomiky v případě krize a takto vytvořené dluhy pak splácí v době konjunktury. Tohle je věc, která se u Zemana dá najít víceméně kontinuálně dodnes.
Ve svém paralelním životopise Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana popisujete, že tyto tři nejdůležitější postavy polistopadové politiky fungovaly v devadesátých letech v jakémsi trojúhelníku, přičemž spojenectví v jeho rámci se měnila. V jednu chvíli to vypadalo, že se stanou spojenci prezident Havel s vůdcem opozice Zemanem proti premiérovi Klausovi. Proč nakonec Zeman zvolil spojenectví s Klausem?
Je dobré se podívat na kontext let 1996 až 1998, kdy se tento trojúhelník určitým způsobem vyvíjel. Po parlamentních volbách v roce 1996 potřeboval Zeman Havla a Havel Zemana, což přirozeně vedlo k onomu naznačenému spojenectví. Spojovala je snaha omezit, respektive destruovat dominanci Václava Klause v české politice. S tím, jak se Klaus posouval z politického vrcholu směrem dolů, se vztahy v trojúhelníku změnily. Bodem zlomu je konec roku 1997, kdy se Klaus po pádu své vlády blížil politickému dnu, a naopak Havel vypadal jako triumfující prezident. Zeman po volbách v roce 1998 potřeboval Klausovu spolupráci, aby získal pro svou menšinovou vládu podporu ve sněmovně. A Klaus se díky uzavření této opoziční smlouvy se Zemanem mohl pomstít mimo jiné prezidentu Havlovi, kterého považoval za jednoho ze strůjců konce své vlády. Takže fungování onoho trojúhelníku hodně souviselo s politickou užitečností pro všechny tři. Samozřejmě tam hrála roli i emočně osobnostní stránka věci.
O co šlo?
Třeba Havlovo tažení proti Klausovi na konci roku 1997 se vzhledem k tomu, jaké výrazy při tom používal, jakým způsobem postupoval, mám na mysli především rudolfinský projev, nedá vysvětlit jinak než osobní averzí vůči Václavu Klausovi. Klaus mu to potom v určité formě vrátil opoziční smlouvou. Zeman se v tomto klíčovém překlopení trojúhelníku choval asi nejracionálněji, ale také u něj najdeme zvláštní momenty. Například těsně před parlamentními volbami 1998 obvinil Václava Havla z toho, že ho chce odstavit z politiky. Tam bylo vidět, že u Zemana může fungovat určitý stihomam.
Havel Zemana přitom tehdy několikrát podpořil ve chvílích, kdy mluvil o sledování politiků kontrarozvědkou nebo o náběhu na policejní stát. Ne, že by mu prezident dával za pravdu, ale nedělal ze Zemanových přešlapů žádnou vědu.
Dá se to tak interpretovat. Ale možné vysvětlení Havlova postupu je i to, že si Zemana předcházel, aby po volbách 1998 neudělal něco, co by prezident nechtěl. Někdy je těžké rozlišit, jak moc je to racionální a jak moc to může být ovlivněno emoční složkou. Zemanovy výkyvy před volbami roku 1998 byly hodně spojené s takzvanou bamberskou aférou, tedy skandálem s financováním ČSSD, kdy mu hrozilo odstavení z čela sociální demokracie. To ho mohlo vykolejit, proto se choval více emociálně, než u něj bylo běžné.
Václav Klaus byl v devadesátých uznávaným politikem. Platil za otce české ekonomické reformy a byl jedním ze symbolů našeho směřování na Západ. Dnes se pohybuje na okraji politického spektra a jeho názory téměř nikoho nezajímají. Jak k tomu došlo?
Viděl bych tam určitou vývojovou linku. Klaus se v řadě věcí postupně čím dál více radikalizoval, což bylo vidět hlavně v jeho druhém prezidentském období, ale samozřejmě nějaké kořeny se dají hledat i dál v minulosti. Po opuštění prezidentského úřadu jakékoliv zábrany ztratil, a začal se chovat tak, jak se chová. Může v tom hrát roli i věk, přece jenom už překročil osmdesátku, a také fungování v určité uzavřené bublině lidí, kteří ho obklopují a jsou někdy názorově ještě radikálnější než on.
Ve své knize připomínáte, že když v roce 2005 navštívil prezident Klaus Ukrajinu, ujišťoval její hlavu státu Viktora Juščenka o podpoře směřování této země do EU a NATO. Po svém odchodu z prezidentské funkce ale začal Klaus Ukrajinu kritizovat a stavěl se na ruské pozice, podobně jako Miloš Zeman. Čím režim Vladimira Putina Klause i Zemana tak okouzlil? Imponovalo jim jeho autoritářství? Nebo tam sehrál jistou roli panslavismus?
U Klause bych rozlišoval jeho prezidentské a postprezidentské období. U prezidenta Klause jsme sice oproti předchozí Havlově éře pozorovali velkou pragmatizaci postojů směrem k Rusku, ale pořád plul v hlavním proudu české politiky, který preferoval prozápadní kurs. Byť to tak navenek občas mohlo působit, nebylo tam nějaké zásadní obsahové vybočení jako později u Zemana. Posilování Klausových proruských postojů v jeho postprezidentském období bych dal do souvislosti s tím, jak se radikalizuje ve vztahu k Evropské unii. V jeho textech najdete poukazy na to, že se Evropská unie, která je pro nás tolik klíčová, vyvíjí špatným směrem. Výsledek je ten, že se pro něj EU stala hlavním nepřítelem a cokoliv ostatního je méně podstatné. Čím radikálnější je vůči EU, tím shovívavější je k Rusku a autoritářským režimům obecně.
Je fakt, že Klaus vůči Rusku nikdy nevystupoval tvrdě ani v době, kdy byl premiérem, tedy před rokem 1997. Bylo vidět, že má docela rád ruskou kulturu, což se potom během jeho prezidentství ještě dost rozvinulo. Takže u Klause mohlo jít o kulturním, politickým a historickým kontextem podmíněnou změnu. Samozřejmě lze u něj najít i jistou panslovanskou linku, která se projevila třeba v době kosovské krize v roce 1999, kdy se docela ostře postavil proti bombardování Srbska letouny NATO. Rezonance slovanské vzájemnosti se tehdy dala pozorovat i u premiéra Zemana.
Kde se vzaly proruské postoje u Miloše Zemana?
Tam je to složitější a zajímavější. U Zemana je výrazné prohloubení vztahu k Rusku spojeno s dobou, kdy nastoupil do prezidentského úřadu a v letech předtím. Souvisí to s lidmi, kteří zakládali Stranu práv občanů Zemanovci, která podporovala jeho prezidentskou kandidaturu. Řada z nich obchodovala či podnikala na Východě, viz jeho poradce Martin Nejedlý. Zkrátka se tam mohl propojit určitý komerční zájem se Zemanovými politickými ambicemi. Je příznačné, že když byl Zeman po roce 2003 v ústraní na Vysočině, opakovaně jezdil na Rhodos na konference organizované Vladimirem Jakuninem blízkým Vladimiru Putinovi. Tato setkání v podstatě fungovala jako způsob, jak přetáhnout některé lidi na ruskou stranu. To, že tam Zeman jezdil například s tehdejším šéfem komunistů Vojtěchem Filipem, o lecčems vypovídá. U Zemana najdeme i starší momenty, které bych ale bral spíše doplňkově. Například na konci osmdesátých let měl ruskou přítelkyni. U Klause i Zemana proruskou orientaci posiloval fakt, že čím vstřícněji se k Rusku stavěli, tím méně byli akceptováni na Západě, což zase zpětně posilovalo jejich proruské postoje. To u obou fungovalo také docela silně.
Václav Klaus i Miloš Zeman se během svého působení v české politice ve svých názorech dost posunuli. Můžeme říct něco podobného o Václavu Havlovi?
Jeden velmi názorný příklad se týká tržního hospodářství. Když se díváte na Havla osmdesátých let, vidíte člověka, který je k tržnímu hospodářství hodně skeptický. Dají se u něj najít třeba sympatie k samosprávnému socialismu, se kterým zkoušeli experimentovat v tehdejší Jugoslávii. Ale pak je tady zajímavý vývoj, když se po roce 1990 stane pro Havla z privatizace nástroj, jak proměnit postkomunistickou společnost. Posouvá se silně protržním směrem. Na začátku devadesátých let proto podporuje Klausovy představy včetně kuponové privatizace. Někdy v letech 1996–1997 se ale mění v jednoho z největších kritiků průběhu ekonomické transformace. Mimochodem, po roce 1997 se tak trošku vrací ke kořenům třeba v tom, že je velmi vstřícný k zeleným a novým sociálním hnutím a zároveň velmi kritický k jaderné energii a atomovým elektrárnám. Tyto věci u něj byly silné v sedmdesátých a osmdesátých letech. Po roce 1989 tak trochu zmizely, aby ke konci devadesátých let zase začaly ožívat.
V čem Václav Havel zůstal po celou dobu svůj?
Jedná se o věci, s nimiž je dodneška spojován, například důraz na význam občanské společnosti. Nebo na globální odpovědnost, což třeba vedlo k tomu, že byl ochoten podpořit takzvané humanitární intervence. Před chvílí jsme mluvili o kosovské krizi. Havel byl tehdy ochoten podporovat útoky NATO na Srbsko právě s odůvodněním, že to má zabránit humanitární katastrofě v Kosovu, odkud byli vyháněni Albánci.
Jak se měnil jeho přístup k politickým stranám? Byl považován za jejich odpůrce. Ve své knize Prosím, stručně z roku 2006 se ale proti tomu ohrazuje. Šlo mu prý jen o to, že strany musejí vycházet z občanské společnosti, čerpat z ní živiny.
V Havlově eseji Moc bezmocných z konce sedmdesátých let je jednoznačné odmítnutí politických stran jako něčeho, co se přežilo. Tento postoj se promítl i do jeho představy, že Občanské fórum (OF), tedy klíčový hybatel přechodu k demokracii v roce 1989, nemá být politickou stranou. Havel výrazně ovlivnil prvotní představu, že OF nemá mít žádnou organizovanou strukturu, která by stranu připomínala. Avšak už v roce 1990 se ukázalo, že takto chaoticky nelze organizovat politický život. Myslím si, že právě při sledování vývoje Občanského fóra se Havlovy názory trochu posunuly. OF se v závěru své existence de facto začalo měnit v politickou stranu. A někdy od tohoto momentu se datuje částečné smíření Havla se stranami. Vždycky k nim ale zůstal skeptický a neměl je moc rád. Byl je však ochoten tolerovat jako něco, co, jak pochopil, se nedá z demokracie odstranit. Byť se to třeba jako politická strana nenazývá. Pochopil, že nějaká organizační struktura, nějaký mechanismus, který zajišťuje reprezentaci zájmů lidí a má vyústění v parlamentu a ve vládě, tady být musí.
Ve vaší knize popisujete, jak Václav Havel krátce po pádu vlády Mirka Topolánka uprostřed českého předsednictví EU v roce 2009 koketoval s podporou jeho ODS v blížících se volbách. To by byl vzhledem k dřívějším Havlovým vztahům s touto stranou obrovský zvrat. Byl to jakýsi naschvál Klausovi, který se pár měsíců předtím vzdal čestného předsednictví ODS?
Já si spíše myslím, že se jednalo o momentální výkyv nálad, za kterým už ale nic dalšího nenásledovalo. V následujících evropských i sněmovních volbách podpořil Havel Stranu zelených. Je tu ale jeden paradoxní moment. ODS má dnes v podstatě velmi špatný vztah se svým zakladatelem Václavem Klausem. Jde o oboustrannou záležitost. Zato o Václavu Havlovi se mnozí dnešní představitelé ODS vyjadřují velice příznivě. V ODS je velmi pozitivně reflektován étos začátku devadesátých let, doby Občanského fóra, kdy ho Havel symbolizoval, byť nebyl jeho formálním lídrem. Souvisí to s takovou zvláštní siločárou, kdy otec zakladatel ODS Václav Klaus na „své“ straně dnes nenechá nit suchou, a ona mu to potom vrací tím, že se obrací k jednomu z jeho hlavních ideových protivníků.
Když srovnáme prezidenty Havla, Klause a Zemana, lze říci, který z nich nejlépe naplnil svou ústavní roli?
Tady je důležité říct, že česká ústava je stručná, obecná a v řadě momentů velmi vágní. A velice snadno umožňuje prezidentovi rozšířit svůj politický prostor. Výkladem některých svých pravomocí s tím začal už Havel. Krásně je to vidět při sestavování vlády, kde je naše ústava extrémně stručná. Hned po volbách v roce 1996, kdy se sestavovala první vláda po vzniku České republiky, se ukázalo, že prezidentova role může být docela významná, když to umožní politická konfigurace. Tedy že vládu není úplně jednoduché vytvořit. Od toho se potom odvíjí linka, že prezidenti při sestavování vlád, ale i v dalších věcech, zvlášť dobře je to vidět v zahraniční politice, dokázali být někdy velmi významní. Myslím si, že žádný ze tří českých prezidentů nikdy nechtěl být pouhým ceremoniářem, což je v parlamentní demokracii běžná role prezidenta. Samozřejmě nejdále v tom došel Zeman, který měl za sebou mandát z přímé volby a mohl se na něj odvolávat. Tvrdil, že může dělat kroky, které jeho předchůdci zvolení parlamentem dělat nemohli.
Na konci letošního ledna byl novým prezidentem zvolen Petr Pavel. Existuje u něj šance, že prezidentský úřad více zcivilní a bude se snažit držet svých pravomocí? Jeho vystupování v kampani by tomu nasvědčovalo. Ve volbách však získal takřka 3,4 milionu hlasů. Takovou podporu ještě žádný politický subjekt u nás nedostal. Nepožene ho to do většího aktivismu a ohýbání ústavy, než jsme pozorovali třeba u Zemana?
Je dobré zdůraznit jednu věc. Petr Pavel nikdy neřekl, že v určitých oblastech nebude aktivní. Vidíme to ještě před jeho nástupem do úřadu, kdy v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky opravdu vypadá jako hodně agilní prezident. Naopak v mnoha oblastech domácí politiky zjevně bude spíš pasivnější než jeho předchůdci. Na druhou stranu si však celkem dobře dovedu představit, že při nějakém patovém výsledku voleb může být role prezidenta opět důležitá bez ohledu na to, že teď Petr Pavel tvrdí, že by byl při sestavování vlády pouhým moderátorem. V určité konfiguraci ho to může dotlačit k mnohem aktivnější roli. Je dobré nepředbíhat. My opravdu nevíme, co se za těch pět až deset let jeho prezidentství může v domácí politice i v mezinárodních vztazích odehrát.
Lubomír Kopeček (*1975) je profesorem politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a dále působí v Národním institutu SYRI. Je autorem mnoha odborných a popularizačních knih. Zatím poslední z nich je paralelní životopis tří českých prezidentů Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus a Zeman (2022).
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025