28. února, 2022 Jan Gregor
Martin Pechlát a Antonie Formanová.
Foto: Facebook/filmovakritika
Film Okupace debutujícího režiséra Michala Nohejla má téma, jež se v české kinematografii objevuje tak často, že by se zdálo, že už k němu není co dodat. Jenže snímku, který si z Cen české filmové kritiky odnesl ocenění za nejlepší film, režii, scénář a mužský herecký výkon v podání Martina Pechláta, se to daří. Tragikomická groteska o jednom nepovedeném večírku má suverénní režijní vizi a o lámání charakterů v normalizační době vypráví formálně neotřelým způsobem.
Příběh vychází z jakési tradované hospodské historky, ale scenáristé Marek Šindelka a Vojtěch Mašek z ní vysoustružili pečlivě vygradovanou zápletku plnou metaforických významů. Ocitáme se na ospalém večírku v baru okresního divadla po představení hry o Juliu Fučíkovi. Šmírovitou inscenaci má na svědomí ambiciózní režisér Jindřich (Martin Pechlát), který byl po prověrkách po ruské okupaci v roce 1968 „uklizen“ na oblast. Komunistického hrdinu odboje hraje v inscenaci protekční frajírek Vladimír (Cyril Dobrý). O hereckou šatnu se s ním dělí opatrný Antonín (Tomáš Jeřábek) a rebelský Petr (Pavel Neškudla). Defilé hlavních postav završují ještě bezpáteřní ředitel (Otakar Brousek ml.) a studentka Milada, která možná je a možná není agentkou Státní bezpečnosti (Antonie Formanová).
Po přibližně půlhodinové expozici se v divadle objeví opilý ruský důstojník v podání Alexeje Gorbunova a příběh se konečně rozjede na plné obrátky. Gorbunov si ukradl pro sebe všechny scény, ve kterých se objeví. Je hrozivý a o sekundu později upadne do plačtivé sentimentality. Vypadá totálně na mol, ale za chvíli se projeví jako střízlivý cynický manipulátor. Po několika vypjatých scénách skončí okupant po střetu s Gottwaldovou bustou v bezvědomí ve sklepě divadla a parta herců začne řešit, co s jeho omráčeným tělem. Jedna bizarní situace střídá druhou a naši hrdinové si začínají uvědomovat, že tenhle večer je špatná noční můra, ze které bude hodně těžké se probudit.
Přízračnou atmosféru na pomezí snu a reality přitom režisér navozuje zcela cíleně obrazem i zvukem. Vybavení baru, v němž se vše odehrává, vypadá jako typický interiér sedmdesátých let. Kameraman Jan Baset Střítežský ho ale proměnil v noirově posmutnělé prostředí plné neonových barev a odlesků tak trochu ve vizuálním stylu amerického režiséra Michaela Manna. Od hongkongského klasika Wong Kar-waie si Nohejl zase nejspíš vypůjčil montáže zpomalených záběrů na nehybné obličeje postav často zahalené v oblacích cigaretového kouře, a to ve chvílích, kdy by měly prožívat emoce. A krátká pantomimická intermezza každého z aktérů před červenou oponou připomínají samozřejmě Davida Lynche. Koneckonců éterická a psychedelická hudba kapely Kill The Dandies!, která film provází, také spíš navozuje vzpomínku na soundtrack z Twin Peaks a ani vzdáleně se nepodobá hudbě z doby, v níž se film odehrává.
Všechny tyto stylistické prvky mají jeden efekt. Posilují pocit, že nesledujeme historické retro, ale přiznaně divadelní a vlastně nadčasové podobenství o zbabělosti a hrdinství. „Jsme mizerní herci v rukou mizerných režisérů,“ hřímá Pechlátův hrdina v brilantně nasnímané sekvenci těsně před koncem. A ten motiv divadla a herectví vztažený k autenticitě životního postoje se prolíná celým filmem. „Ti, kdo nám teď vládnou, zapomněli, že pokud lidem nasadí masky, dají jim zároveň novou svobodu, svobodu tváře pod maskou,“ deklamuje pozérsky režisér hry o Fučíkovi opojený sám sebou, alkoholem a chvilkově nabytou odvahou odbojáře.
Tahle stylizovaná hříčka má přes všechny možné zcizovací efekty nečekaně silný emoční účinek a zaryje se do paměti. V tomto snímku totiž okupace není jen historická událost a celospolečenská tragédie. Ale taky a hlavně stav mysli.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025