22. září, 2015 Marie Chrásková
Tak co s těmi uprchlíky uděláme? Premiér Sobotka a ministr vnitra Chovanec na návštěvě v uprchlickém zařízení v Zastávce u Brna. Zdroj: Vlada.cz
O rok později se objevilo téma, které ač rozděluje Evropu, čtyři středoevropské sousedy opět spojilo. Je jím masová migrace do Evropy. Na začátku září dokonce Visegrád svolal mimořádný summit premiérů, což se jen tak nestává. Slovenský premiér Robert Fico informaci o jeho konání zveřejnil den poté, co francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius označil přístup některých východoevropských zemí k imigrantům za „skandální“. O stavbě maďarského plotu na hranici se Srbskem ministr řekl, že Budapešť nerespektuje evropské hodnoty.
Jako první si sblížení Visegrádu všiml v květnu 2015 německý týdeník Die Zeit. Jeho komentář nadzvedl ze židle mnoho Středoevropanů a byl hojně reflektovaný i v českých médiích. Polský komentátor Michał Kokot v něm již tehdy trefně vystihl fakt, že „jen výjimečně se stává, že východoevropské země spolu táhnou za jeden provaz, neboť jsou u nich časté názorové rozepře, jako je tomu v pohledu na ukrajinskou krizi, energetickou politiku či rozdělování peněz z podpůrných unijních fondů EU. K návrhu Evropské komise, aby si členské státy přerozdělily uprchlíky, mají ale společnou odmítavou odpověď“.
Bylo to jediné pozitivum, jež autor na chování postkomunistických zemí našel. V článku nazvaném „Uprchlíci? U nás ne“ se do nich kvůli neochotě přijímat utečence drsně opíral. Tyto země by podle něj měly přijímat uprchlíky již proto, že za komunismu byla řada emigrantů z tohoto regionu přijata na Západě.
Od té doby se s kritikou „nevděčných Východoevropanů“ ve velkých zahraničních médiích roztrhl pytel. Přidaly se například Wall Street Journal, New York Times, BBC, Washington Times a Euobserver . Naopak texty vyjadřující pochopení pro obavy středoevropských zemí na Západě v módě nejsou.
Wall Street Journal mluví v souvislosti s migrační vlnou dokonce o novém rozdělení Evropy. Cituje německého vicekancléře Sigmara Gabriela, že „některé země EU pohlížejí na Evropu jako na jakousi ziskovou komunitu, k níž jsou ochotné se připojit, jen když to vynese peníze“. „Takové státy Evropu zničí,“ nezapomenul si rýpnout do zemí, kterým se nelíbí nápad zavést kvóty na uprchlíky, jenž podle lidí obeznámených s touto problematikou vzešel z Německa.
Gabriel a Fabius ale nejsou jediní západoevropští politici, kteří takto mluví. „Země jako Česká republika, ale i další, Polsko, baltské země, nechtějí závazné kvóty. A to je třeba kritizovat. Protože bez těchto závazných kvót se nepohneme dál,“ řekl rakouský kancléř Werner Faymann v srpnu v rozhlasové stanici Ö1. Problém řešení uprchlické krize proto podle něj není v Evropské komisi, ale ve státech střední a východní Evropy.
V Bruselu táhli středoevropští politici za jeden provaz. Při bližším pohledu se ale každá ze čtyř zemí Visegrádu nachází v odlišné situaci. Část příběhů těchto zemí poodkrývá celoevropský výzkum Eurobarometr zveřejněný na konci července. Média z něj zaznamenala informaci, že Češi jsou v rámci osmadvacítky nejvíce negativní vůči přijímání utečenců ze třetích zemí – 81 procent se vyslovilo proti. To je výrazně více než průměr EU – 56 procent dotázaných.
Slovensko a Maďarsko jsou v těsném závěsu za Českem – 77 respektive 70 procent občanů vnímá imigraci ze zemí mimo EU negativně. Jediní Poláci se vůči imigraci staví pozitivněji než většina občanů EU – negativně ji vnímá 53 procent.
Anketa ale poskytuje i celou řadu dalších informací, které se již do médií nedostaly. Vyplývá z ní třeba poznatek, že občané středoevropských zemí nejsou tak zmanipulovaní a hloupí, aby se domnívali, že se na ně bezprostředně valí vlna utečenců. Uvědomují si, že je osobně a jejich země zatím příchozí cizinci ohrožují minimálně, jak ukazuje přiložená tabulka. Rozhodně méně než třeba rostoucí ceny potravin. Češi vidí jako větší problémy pro naši zemi než imigraci nezaměstnanost, státní dluh, inflaci, ekonomickou situaci nebo důchodovou politiku.
| Negativní vnímání imigrace ze zemí mimo EU | Imigrace jako 1 ze 2 největších hrozeb pro zemi | Imigrace jako 1 ze 2 největších osobních hrozeb | Imigrace jako 1 ze 2 největších hrozeb pro EU | |
| Česko | 81 procent | 18 procent | 3 procenta | 44 procent |
| Slovensko | 77 procent | 4 procenta | 1 procento | 35 procent |
| Polsko | 53 procent | 9 procent | 3 procenta | 24 procent |
| Maďarsko | 70 procent | 13 procent | 3 procenta | 43 procent |
| Průměr EU | 56 procent | 23 procent | 6 procent | 38 procent |
Nejen Fabius, ale i další západoevropští politici nejvíce kritizují Maďarsko. To je přitom pod jedním z největších migračních tlaků z celé EU. V počtu příchozích překračuje Maďarsko i Itálii či Řecko, kterým se v Bruselu i v evropských médiích dostává neúměrně více pozornosti. V polovině prázdnin počet příchozích imigrantů překonal stotisícovou hranici. Do Itálie jich za stejnou dobu dorazilo 90 tisíc.
Ostatní členové Visegrádu nicméně v této otázce za Maďarskem stojí, což není úplně samozřejmé, jelikož vlády ve zbylých třech zemích jsou politicky úplně jinde než konzervativní kabinet maďarského premiéra Orbána. Na červnovém summitu jej podpořil slovenský premiér Robert Fico. Český ministr vnitra Milan Chovanec zase v debatě o kvótách vyzdvihl, že Maďarsko je ve velmi specifické situaci, protože tato země má sama s nelegální migrací velké problémy a zachytává tisíce lidí. Proto má také pochopení pro plot, který maďarské úřady budují na hranici se Srbskem.
Nicméně v poslední době se pro zahraniční média „černou ovcí“ stalo Slovensko. Nejenže v rámci dobrovolného přesídlování azylantů přijme v přepočtu na počet obyvatel nejméně lidí z celé EU (Maďarsko dostalo výjimku z tohoto mechanismu), ale ještě si „dovolilo“ vymínit, že to musí být křesťané. Ač to ostatní země se silnou katolickou tradicí včetně Polska naznačují také, žádná to neřekla tak na plná ústa.
Nejdále šel v kritice server Politico.eu, který svůj komentář rovnou nazval „Sobečtí Slováci“. Cituje v něm mimo jiné šéfa zahraničního výboru Bundestagu Norberta Röttgena, podle nějž „sobečtí Slováci sabotují schopnost Evropy jednat“.
V českých médiích se dostalo velké pozornosti slovenskému prezidentovi Andreji Kiskovi a jeho proslovu o tom, že Slovensko má povinnost pomoci zejména Rakousku, kterému je třeba v návalu uprchlíků odlehčit. Dále na západ si více všímali premiéra Roberta Fica. Washington Times jej srovnává s českým prezidentem Milošem Zemanem. Na ukázku cituje jeho vysvětlení pro rakouský deník, proč Slovensko přijme výrazně méně utečenců, než po něm chce Evropská komise: „Mám jen jednu otázku: Kdo bombardoval Libyi? Kdo způsobil problémy v severní Africe? Slovensko? Ne.“
Stejně jako katolické Slovensko i stejně orientované Polsko dává najevo, že preferuje přijímání křesťanů. A také ono čelí kritice, že přijme výrazně méně uprchlíků z Itálie a Řecka, než po něm chce Komise.
Jedním z důvodů, proč polská vláda nebyla ve své nabídce příliš velkorysá, je skutečnost, že by ji mohla vyjít velmi draho. Již 25. října půjdou Poláci k volebním urnám. Podle aktuálních průzkumů by v parlamentních volbách vyhrálo opoziční Právo a spravedlnost. Vládní Občanská platforma za ním pokulhává se značným skluzem, přibližně deseti procentních bodů. Přijímání uprchlíků se stalo tématem, na kterém se štěpí společnost, a které může do výsledku hlasování výrazně zasáhnout.
V Polsku se již stačily ukázat praktické důsledky křesťanské víry, ke které se jeho obyvatelé hlásí. Nadace Estera ve spolupráci s církvemi přivezla do Polska 160 pronásledovaných syrských křesťanů. Jejím cílem je přepravit takto do bezpečí 1 500 osob. Nadace se spolupracujícími organizacemi slíbily, že zajistí ubytování a péči o příchozí Syřany. Všechny aktivity mají být financovány ze soukromých zdrojů, tedy ne z peněz daňových poplatníků.
Akci podpořila polská vláda. „V současnosti jsou křesťané v Sýrii perzekuováni barbarským způsobem. Zaslouží si, aby křesťanské země jako Polsko dostatečně rychle zareagovaly a přispěchaly s pomocí, ” řekla premiérka Ewa Kopacz.
I tato iniciativa však vyvolala negativní reakci z opozičních řad a stala se součástí předvolebních bojů. „My Poláci, stejně jako vláda, bychom měli jednat solidárně vůči vlastním krajanům za našimi hranicemi,“ řekla kandidátka na premiérku za Právo a spravedlnost Beata Szydło. Odkazovala tím na etnické Poláky žijící v Kazachstánu, kteří by podle ní měli být přijati do Polska.
V Česku se polským příkladem inspirovala nadace Generace 21, která chce do Čech přivézt křesťanské a jezídské rodiny s dětmi a sirotky, jejichž životy jsou ohroženy v Iráku a v Sýrii. Podle organizátorů bude pro uprchlíky zajištěný převoz i ubytování v Česku. Nadace má prý dostatek financí na pokrytí ročního pobytu uprchlíků. Poté už by měli být soběstační. Přesto oproti Polsku v ČR tato iniciativa stále čeká na souhlas vlády.
Na obdobnou iniciativu jsem narazila i na Slovensku. Projekt Kto pomôže dal dohromady tisíc dobrovolníků, kteří chtějí pomoci s integrací utečenců.
Češi patří mezi nejvíce ateistické národy světa. Argument, že bychom měli přijímat pouze křesťany, se proto v Česku sice objevil, ale postupně se z veřejné debaty ztrácel. Symbolicky to charakterizuje obrat v postoji ministra vnitra Milana Chovance. Když se již téměř před rokem jednalo o přijetí několika syrských rodin, pronesl dnes již proslavený výrok: „Budu chtít vědět, jestli to budou etničtí (sic!) křesťané…“ V červnu na otázku redaktorky Práva, co kdyby přijalo Česko pouze křesťany, Chovanec již mnohem opatrněji odpověděl, že „rozlišovat mezi křesťany a muslimy je velice složité. Pokud bychom uprchlíky přijímali dobrovolně, nikoliv na základě kvót, snad si prý můžeme nějaké podmínky stanovit a dávat přednost třeba křesťanům a jezídům, ale celkově se zdá být rozlišování podle náboženství prakticky nemožné“.
Nicméně nebude ani moc sarkastické upozornit, že pokud bychom si měli vybírat běžence podle toho, aby jejich náboženské smýšlení zapadlo do českého mainstreamu, nebylo by od věci přijímat šamany a animisty z rovníkové Afriky. Nejlépe by totiž zapadli do současného módního zájmu o nadpřirozené a magické síly, přírodní léčitelství a esoteriku.
Jak vidno i z čísel Eurobarometru, jsou Češi v odmítání imigrantů rekordmany. Proto je trochu paradoxní, že v poměru k počtu obyvatel se naše vláda zavázala dobrovolně přijmout nejvíce imigrantů v rámci V4. Ukazuje to na názorovou propast v české společnosti. Na jedné straně politicky korektní představitelé, kteří chtějí platit za dobré Evropany, a na druhé veřejnost naplněná obavami z přílivu kulturně rozdílných lidí.
Tuto propast dokáží někteří politici šikovně využít. Nejvíce se „vyznamenala“ iniciativa Islám v ČR nechceme, o níž se zvěsti šíří i za našimi hranicemi. Úspěšně se o slovo hlásí i Tomio Okamura či prezident Miloš Zeman.
Populistická smršť je ale i chybou vládní reprezentace, která jí vyklidila prostor. Upřímně, dokáže někdo říci nějaké jasné poselství, které premiér Bohuslav Sobotka ohledně imigrace občanům vysílá? Jaká je politika vlády v této oblasti? Zdá se, že vláda se chová podle přísloví „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. V Evropě slíbíme, že imigranty budeme přijímat. A doma budeme mluvit pouze o tom, že Evropa hlavně potřebuje chránit vnější hranice a lépe vracet neúspěšné žadatele o azyl. Jak řešit urgentní problémy s imigranty, kteří již v Evropě jsou, ale čeští politici nenavrhují.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025