14. prosince, 2020 Michal Lebduška
Summit Iniciativy Trojmoří přilákal v roce 2017 do Varšavy
hlavy států včetně Donalda Trumpa. Česko poslalo tehdejšího
šéfa Poslanecké sněmovny Jana Hamáčka (v druhé řadě první
zleva). Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Krzysztof Sitkowski
Počátek Iniciativy Trojmoří sahá do roku 2015, kdy se polské vlády ujala strana Právo a spravedlnost (PiS), přičemž první summit se konal o rok později v chorvatském Dubrovníku. Přestože polský prezident Andrzej Duda (pro nějž jde o nejviditelnější samostatnou aktivitu na poli zahraniční politiky) měl zjevně výrazně vyšší ambice, jediným hmatatelným výstupem Trojmoří prozatím zůstává založení fondu, které bylo oznámeno na summitu v Bukurešti v roce 2018.
Deklarovaným cílem tohoto fondu, který by měl ze začátku disponovat částkou až pět miliard eur, je financování projektů z oblasti dopravy, energetiky a digitální infrastruktury. Ty mají přispět k vyrovnání rozdílů mezi novými a starými členskými zeměmi EU a zároveň vytvořit chybějící spojení na ose sever-jih, do které se podle polské prezidentské kanceláře na rozdíl od osy západ-východ neinvestovaly dostatečné prostředky. Pokud to ale iniciátoři myslí s velkými investicemi vážně, musejí se mnohem více snažit při hledání financí. Podle odhadů z období vytváření fondu je totiž na vybudování chybějící infrastruktury v regionu potřeba najít do roku 2030 až 600 miliard eur.
V Česku zůstává Trojmoří, jehož název odkazuje na prostor mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem, spíše neznámé a na okraji pozornosti. Výmluvnou ilustrací českého přístupu k této iniciativě je oficiální fotografie ze summitu ve Varšavě v roce 2017, kterého se zúčastnil i americký prezident Donald Trump. Vedle něj stojí na fotografii deset prezidentů včetně Andrzeje Dudy, Andreje Kisky a Jánose Ádera, zatímco Českou republiku na ní reprezentuje tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Jan Hamáček. Česko tak bylo spolu s Rakouskem jedinou zemí Trojmoří, jež na tento summit nevyslala hlavu státu.
Podobná situace se opakovala i na jiných setkáních – v roce 2016 v Dubrovníku Česko zastupoval náměstek ministra zahraničí Václav Kolaja, v roce 2018 v Bukurešti pak předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček. Až posledních dvou summitů v Lublani a Tallinnu se zúčastnil prezident Miloš Zeman. Ten ale svoji přítomnost využil především k propagaci kanálu Dunaj-Odra-Labe, který je jako jediný český zástupce na seznamu prioritních projektů v regionu. Pro srovnání: například Chorvatsko vykazuje celkem šestnáct projektů, Maďarsko patnáct a výrazně menší Litva a Lotyšsko po osmi. V tomto směru ale případným českým plánům nepomáhá fakt, že velké přeshraniční projekty prosazované jinými státy Trojmoří se nijak netýkají Česka. Typickým příkladem je silniční koridor Via Carpatia, jenž má vést z Litvy přes Polsko do Rumunska, Bulharska a Řecka, či plynovod Eastring týkající se Slovenska, Maďarska, Rumunska a Bulharska.
Slabý zájem naší republiky o Trojmoří koresponduje s jeho poměrně vlažným přijetím mezi českými diplomaty. Ačkoliv je prozatím jediným konkrétním výsledkem spolupráce již zmíněný fond a Trojmoří se omezuje na ekonomicko-infrastrukturní projekty, v Česku kolem něj dlouhodobě panovala řada obav související se širšími ambicemi polské vlády Práva a spravedlnosti (PiS) a s jejími dlouhodobými spory s Bruselem ohledně dodržování zásad právního státu. Ze začátku totiž působila celá iniciativa poněkud vágně a nebylo příliš jasné, jaký má mít vztah vůči Evropské unii a obzvláště Německu. Proto mohlo Trojmoří vypadat jako snaha o vytvoření politické alternativy a opozice vůči klíčovým partnerům Česka, která by vedla k další polarizaci mezi západní Evropou a novějšími členskými zeměmi EU. Navíc by se tím posílila negativní image zemí Visegrádské skupiny, což pochopitelně není v českém zájmu. Zcela jasně se v tomto směru vyslovil Jan Hamáček, jenž na summitu ve Varšavě jednoznačně zdůrazňoval, že Trojmoří nemůže být alternativou k Evropské unii.
Český vztah k Trojmoří vyjádřil jeden z českých diplomatů, kterého v roce 2017 citoval polský deník Gazeta Wyborcza. Podle něj měla Praha problém s tím, že ho vnímala jako „mocnářský“ projekt evokující Mezimoří z časů Józefa Piłsudského a jakousi politickou „koalici“ proti Německu a Francii. Neoficiálně se proto zpočátku v českých diplomatických kruzích mělo o Trojmoří mluvit jako o „podivné iniciativě“. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se polská strana pokouší spojení s meziválečným Mezimořím, které mělo být politickým projektem pod vedením Polska, utlumit a tento pojem nepoužívá.
Do výše uvedených obav jednoznačně zapadá i fakt, že se vláda PiS pokoušela do značné míry orientovat na USA pod vedením Donalda Trumpa místo na Evropskou unii. A právě americký prezident známý svým ambivalentním vztahem k EU se zúčastnil varšavského summitu v roce 2017 a Trojmoří veřejně podpořil. Jeho vnímání nepomohla ani některá nejednoznačná vyjádření polské strany. Zatímco Andrzej Duda jasně deklaroval, že jde o ekonomicko-infrastrukturní iniciativu, tak například šéf prezidentské kanceláře Krzysztof Szczerski před varšavským setkáním sugeroval, že nejdůležitější by měl být politický motiv.
Zmíněné pochybnosti do určité míry rozptýlila až situace v posledních dvou letech. Jednak konečně došlo ke vzniku investičního fondu, jednak se summitů zúčastnili představitelé Evropské komise (dvakrát její tehdejší šéf Jean-Claude Juncker a jednou eurokomisařka Margrethe Vestager) a Německa, které oficiálně přijalo roli pozorovatele. Do Bukurešti v roce 2018 přijel ministr zahraničí Heiko Maas a o rok později do Lublaně pak prezident Frank-Walter Steinmeier. Tento krok zřejmě uklidnil české představitele a otevřel dveře k účasti prezidenta Zemana na dalších schůzkách a zapojení Česka do fondu Trojmoří. Zároveň je ale jasné, že ať už měli polští představitelé v čele s Andrzejem Dudou jakékoliv ambice, Trojmoří alespoň prozatím zůstane jen jednou z řady regionálních iniciativ, jejíž úspěch bude záviset především na tom, nakolik se podaří přilákat investory ochotné přispět do fondu.
Pro Česko je tedy Trojmoří především příležitostí, jak se zapojit do užitečných přeshraničních projektů vedoucích k většímu propojení zemí regionu, mezi něž by mohla patřit například výstavba vysokorychlostních železničních koridorů. Kvůli počáteční skepsi vyplývající z nejasných vyjádření polských představitelů, celkové pozici Polska za vlády Práva a spravedlnosti v rámci EU a poměrně vágnímu obsahu Trojmoří se Praha do iniciativy příliš nehnala. Ačkoliv se odmítavý postoj Česka zmírnil, tak je zřejmě ze setrvačnosti jeho zájem o Trojmoří menší, než by mohl být. Tato platforma tak zatím posloužila především prezidentu Zemanovi k již zmíněné prezentaci jeho vysněného (a velmi kontroverzně vnímaného) kanálu Dunaj-Odra-Labe, což je velká škoda, protože Česko by bezpochyby dokázalo najít jiné potenciální projekty s výrazně většími benefity.
Do budoucna by přitom širší české zapojení mohlo přinést zajímavé možnosti. Trojmoří ale bude mít pro Prahu smysl jen tehdy, pokud zůstane čistě ekonomickou iniciativou doplňující jiné formáty regionální spolupráce (například Slavkovský trojúhelník vytvořený Českem, Slovenskem a Rakouskem v roce 2015). V žádném případě nelze očekávat, že by se zapojila do jakékoliv politické iniciativy stojící v opozici proti západní Evropě v čele s Německem. Na takovém půdorysu by Trojmoří nemělo absolutně žádnou šanci na rozvoj a setkalo by se velkým odporem nejen České republiky, ale bezpochyby i dalších členských států Evropské unie, které nemají zájem na střetech s Bruselem po vzoru Polska a Maďarska. Jednoznačnou prioritou je proto spolupráce na úrovni EU, od které se může odvíjet cokoliv dalšího.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024