13. prosince, 2020 Martin Veselka
Jakoubek z Vřesovic vybudoval na Doubravské hoře nad městem jeden z našich nejmladších hradů. Foto (oříznuto): Martin Veselka
V době mého dětství ještě jezdily rychlíky z Liberce do Chebu. Z hlediska krajinného rámce – a to píšu bez ironie – to byla možná nejkrásnější trať u nás. Jezdíval jsem tou „severočeskou magistrálou“ do Karlových Varů, kde bydleli prarodiče. Vzpomínám si, že už na základní škole jsem této cestě věnoval slohovou práci v kategorii „subjektivně zabarvený popis“. Teplice mi byly jakousi pustinou mezi velkolepě tísnivým kaňonem kolem Ústí a takřka transcendentálně působícími jámami uhelných velkolomů na Mostecku a Chomutovsku, táhnoucími se až ke strmým stráním „Rudohoří“, až k prvním výběžkům lesů. Sledoval jsem zašedlé činžáky a fabriky, ušmudlaná a tísnivá nádraží i pestrou směsici podivných lidí na peronech.
Jednou si k nám do kupé přisedli fanoušci FK Teplice. Jeli patrně kamsi na zápas, popíjeli piva a na každém nádraží vyřvávali z okna: „Teplice.“ Mísila se ve mně obava a zároveň určitá fascinace. Pořídil jsem si pak od jednoho spolužáka plakátek teplického mužstva a vylepil si ho v šatní skříňce ve škole. Více než samotná kopaná, o níž jsem tenkrát věděl stejně málo jako dnes, mě zaujala její sociální (ba sociopatologická) dimenze. Stal jsem se hrdým fanouškem týmu, jehož zápas jsem nikdy neviděl ani v televizi, navíc pocházejícího z města, v němž jsem poprvé vystoupil z vlaku až v dospělosti.
Jako dítě jsem si musel vystačit s automapou, na níž jsem ovšem nalezl fascinující názvy čtvrtí a okolních měst: Řetenice, Lesní brána, Prosetice, Hudcov, Trnovany, Proboštov, Bohosudov, Světec, Ohníč, Hrob, Košťany… Vryly se mi do paměti natolik, že jsem tím ještě o řadu let později oslnil v zaplivané hospůdce, daleko od Teplic, jakéhosi alternativního pankáče, který mě pokládal za tajného Tepličáka-špiona a na pivní tácek mi pak lihovým fixem naškrábal e-mail, ať se mu ozvu, až se vrátím do Teplic. Nosil jsem ten tácek po nějakou dobu v batohu jako talisman.
Skutečné Teplice mě nepřestávaly pronásledovat a míjet. Potkával jsem lidi odtamtud, slýchal od nich o Arabech, co tam okupují parky a v hotelových pokojích spí v botách, četl o demolicích knížecího pivovaru a secesních městských lázní, na Facebooku objevil pozoruhodnou stránku o historii města nazvanou Teplitz-Schönau, kterou vedl jistý Dominik Feri, nedlouho poté nejmladší český zastupitel a posléze i poslanec… Prvně jsem však do Teplic přijel teprve před nedávnem: v létě, tedy v čase arabských rodinek piknikujících na trávnících, a v zimě, tedy v čase husté inverzní mlhy, ale k tomu se ještě vrátíme. Nejprve krátce nahlédněme do dějin „Malé Paříže“, v níž se scházeli císaři i významní umělci.
Počátky Teplic souvisejí, jak naznačuje samo jméno města, s vývěry teplých vod. Bájivý kronikář Václav Hájek z Libočan je klade do roku 762, kdy pasáčci vepřů objevili v lesích řetenického rytíře Kolostůje horký pramen – současné Pravřídlo, dříve zvané Oukrop. Léčivost tamních zřídel znali už minimálně Keltové, kteří obětovali božstvům Obřího pramene v blízké Lahošti kotlík obsahující asi čtyři tisíce bronzových šperků. Ty si po svém nalezení roku 1882 získaly světový věhlas coby Duchcovský poklad a obohatily sbírky nejprestižnějších evropských muzeí.
První písemná zmínka o Teplicích pochází z Vincenciovy kroniky a plyne z ní, že královna Judita Durynská, manželka Vladislava I., nechala kolem roku 1165 založit poblíž dnešního Pravřídla ženský benediktinský klášter. V něm posléze strávila poslední léta svého života. Okázalá klášterní bazilika, archeologicky odkrytá a zkoumaná až v padesátých letech 20. století, prý byla jakýmsi dvojčetem svatojiřské baziliky na Pražském hradě a královna se v ní nechala pohřbít. Osada, která zde – snad i s kostelem zasvěceným patronu pramenů Janu Křtiteli – existovala už dříve, se nejpozději začátkem 14. století přerodila v půdorysně nepravidelné ohrazené město ležící na obchodní stezce do Saska. Za husitských válek klášter zanikl, nikoli však vinou kališníků, jimž se od jeptišek dostalo vlídného přijetí, nýbrž vinou Míšeňských. Ti pokládali jeho obyvatelky za spojence husitů a klášter i město vyplenili a „s pannami Bohu zaslíbenými nakládali bezectně“.
Krátce nato se Teplic ujal obratný Jakoubek z Vřesovic. Klášter přestavěl na tvrz. Na Doubravské hoře nad městem vybudoval jeden z našich nejmladších hradů a zahájil sérii šlechtických držitelů města. Často se střídali, ale asi nejvíce se do teplických dějin otiskli tři. Prvním byl Volf z Vřesovic, který se zasloužil o rozvoj lázeňství a vzdělanosti natolik, že podnítil vznik idylické ódy O lázních teplických z pera humanistického básníka Tomáše Mitise. Nebyl sám, zdejší prameny nadšeně popisoval slezský přírodovědec Kašpar Schwenckfeld. Alchymista, astrolog a lékař Paracelsus pak řadil Teplice k nejdůležitějším lázním Evropy. Druhým významným šlechtickým majitelem města byl Radslav Vchynský ze Vchynic, „na první pohled lichvář a prospěchář“, zároveň však schopný politik a vizionářský stavebník, z jehož popudu vznikl mimo jiné malebný renesanční lusthaus zvaný Kolostůjovy věžičky. Třetím pak rod Clary-Aldringenů, který Teplice držel od třicetileté války až do roku 1945. Právě v této době se dosud převážně česky hovořící město germanizovalo do té míry, že na začátku 20. století tvořili Češi jen asi šestinu obyvatelstva.
Od 16. století se zdejší lázně postupně proslavily v celé Evropě. Mohutný požár v červnu 1793, kdy během půldruhé hodiny shořelo 202 domů a jedenáct stodol, podnítil velkou klasicistní přestavbu města, jež čím dál více platilo za příjemné letovisko, kam se sjížděli významní mocnáři, šlechtici, umělci, vědci a obchodníci nejen za léčbou a odpočinkem. Roku 1812 zde proběhla legendární schůzka Ludwiga van Beethovena a Johanna Wolfganga Goetha, o rok později tu panovníci Rakouska, Pruska a Ruska rokovali o společném postupu proti Napoleonovi. Lázně navštívila řada dalších osobností – například skladatelé Fryderik Chopin, Carl Maria von Weber, Ferenc Liszt, Robert Schumann či Richard Wagner, spisovatelé Hans Christian Andersen a Henryk Sienkiewicz, malíři Caspar David Friedrich a Adrian Ludwig Richter, filosof Arthur Scmyslelhopenhauer nebo čeští obrozenci Josef Dobrovský a František Palacký.
Během 19. století se však lázeňský provoz dostal do konfliktu s průmyslovým rozvojem. Těžba hnědého uhlí v okolí narušovala chod lázní, ač počet hostů stále vzrůstal. Ke zlomu došlo až v roce 1879, kdy průval na dole Döllinger způsobil zánik některých pramenů včetně nejznámějšího Pravřídla. Později se jej sice povedlo opět zachytit – do Teplic kvůli tomu musel být povolán vynikající geolog a místní rodák Gustav Karl Laube. Od té doby však vyvěralo jen díky čerpadlům a vrtu.
Rozvíjející se průmysl (například sklárny, porcelánka, vápenka, drožďárna či továrna na hasičské stříkačky) a především hornictví přiváděly do Teplic-Šanova (jak se souměstí od roku 1895 jmenovalo) jednak stále více Čechů z vnitrozemí, jednak vytvořily živnou půdu pro uchycení sociálnědemokratických, komunistických a později i fašistických myšlenek mezi obyvatelstvem.
Spolu se změnou národnostních a sociálních poměrů docházelo k častým demonstracím, stávkám, třenicím a konfliktům, které se v období první republiky paradoxně ještě vystupňovaly. Provokace byly oboustranné. Němci organizovali bouřlivé nacionalistické manifestace, během nichž se rabovaly české obchody. Češi zase odstranili populární pomník Josefa II. (nahradil jej Wolfgang Amadeus Mozart, jenž v Teplicích nikdy nepobýval) a uspořádali megalomanský sokolský župní slet. Snad ani nepřekvapuje, že se město v roce 1918 spolu s Libercem stalo hlavním střediskem provincie Deutsch-Böhmen a že jsou s ním spjati i neblaze proslulý sudetský iredentista Rudolf Lodgman von Auen a nacistický zločinec Humbert Achamer-Pifrader. Když roku 1938 připadly Teplice-Šanov německé třetí říši, Lodgman sepsal děkovný telegram Hitlerovi. V březnu 1939 vzplála zdejší synagoga. Patřila k největším a nejvýstavnějším v Evropě a její zánik předznamenal smutný konec místní šestitisícové židovské komunity, po Praze nejstarší a nejpočetnější v Čechách.
Za druhé světové války město stagnovalo a na jejím konci ho poškodilo bombardování. Zasáhlo starou synagogu a několik domů v křivolakých uličkách malebného židovského ghetta, které patřilo k nejstarším částem Teplic. Ač poškození nebylo velké, rozhodlo se po roce 1945 o jeho demolici a během pouhých pár let zmizelo přes šedesát domů této čtvrti, tolik připomínající pražský Josefov před asanací. Vzniklé rumiště dostalo vzletné jméno Mírové náměstí a ještě řadu roků čekalo na jakous takous parkovou úpravu.
Konflikt hnědouhelné těžby a lázeňství se prohluboval. Severočeské doly předložily plány, podle nichž měly povrchovým velkolomům padnout za oběť rozsáhlá čtvrť Trnovany, městský hřbitov a obce v severním a východním sousedství města včetně důležitých železničních i silničních tras a několika velkých průmyslových závodů. V roce 1956 obdržely Teplice status lázeňského města, což ambice těžařů patrně trochu zkrotilo. Pobyt lázeňských hostů však kromě poškozeného životního prostředí znepříjemňoval technický stav léčebných domů, naposledy opravovaných za první republiky, a především hluk a prach z nekonečných demolic. Ty postupně zlikvidovaly většinu starých Teplic i některé ulice v lázeňské čtvrti.
Určitým předznamenáním tragického osudu jednoho z nejkrásnějších českých měst bylo – vedle již zmíněného zániku synagogy a ghetta – zbourání památného domu Zlatá loď. V něm s oblibou pobývali Goethe a básník Johann Gottfried Seume, který v Teplicích i zemřel. Jeho hrob a pomník se kupodivu dochovaly až do současnosti, což v poválečném období, kdy se takřka programově vymazávaly dějiny, zdaleka nebylo samozřejmé. Nezapomínejme, že z veřejného prostoru tehdy zmizely nejen pomníky obětem první světové války (obsahující poněkud provokativního lva probodnutého kopím) a války prusko-rakouské, ale i sochy Goetha, Mozarta a Hanse Kudlicha. Poslední dvě zmíněné se po čase vrátily, leč na jiné místo, zatímco Goetha nahradil – Beethoven! K zapomenutí byly odsouzeny názvy parků po přírodovědci Alexandru von Humboldtovi, který si oblíbil nedaleké České středohoří, a polárníku Juliu von Payerovi, jenž se v Teplicích narodil a na jedné z expedic objevil souostroví Země Františka Josefa. Vadila též celá řada dalších – člověk by si myslel neškodných – místních a pomístních jmen.
V padesátých letech se destrukce starých Teplic rozjela naplno. Zmizela klasicistní zástavba Lázeňského náměstí i „butiky“ s lázeňskými suvenýry, přilepené k opěrné zdi kostela svatého Jana Křtitele. K zemi šel starobylý lékárenský dům U Černého orla s altánem, kde se roku 1813 sešli car Alexandr I., král Fridrich Vilém III. a císař František I. Společně s ním zanikl i poslední úsek gotických městských hradeb. Pár let nato následovala likvidace mnoha desítek převážně barokních a klasicistních domů při dvou hlavních tepnách historického jádra – ulicích Dlouhé a Zelené, zcela zbořeny byly dvě a půl strany hlavního náměstí. Jako náhrada vyrostla v těchto původně středověkých uličkách fronta panelových domů, několik věžáků a na náměstí Svobody (tehdy Marxově) brutální objekty telefonní ústředny a obchodního domu Prior. Vlivem tohoto zásahu, jenž se dílem zrodil v hlavách modernitou posedlých územních plánovačů a dílem vyplynul ze zanedbané údržby znárodněného domovního fondu, získalo někdejší živoucí srdce města rázem podobu periferního sídliště, kam kdo nemusí, nejde.
V lázeňské části zanikla pitoreskní, na skály nalepená zástavba podél Mlýnské a Pražské ulice, hlavní příjezdové trasy do města. Návštěvníky přibyvší do Teplic od jihu tak dnes na jedné straně vítá sídliště výškových domů a na straně druhé zhruba kilometrová „proluka“ zpestřená tu a tam pozůstatky starých do skal tesaných sklepů a ohyzdným monstrem nikdy nedostavěného léčebného komplexu. S rozmachem se bouralo i ve čtvrtích Řetenice a Prosetice, jejichž historické návsi vystřídaly paneláky, ale především v Trnovanech. Ty byly prvně zmíněny už roku 1057 (dříve než Teplice!) a až do čtyřicátých let 20. století se rozvíjely jako samostatné město. Největší rozkvět prodělaly na přelomu 19. a 20. století, kdy zde působila mimo jiné porcelánka Amphora, jejíž secesní vázy jsou dnes sběratelskou vzácností.
Zásluhou místního architekta Fritze Hühnla zde vyrostly bloky monumentálních domů s působivou výzdobou na motivy germánské mytologie a německých dějin, díky nimž se Trnovanům přezdívalo „Malý Norimberk“. Podíleli se na ní ostatně někteří designéři z porcelánky. Spolu s elegantním secesním Zeleným kostelem od drážďanského dua Schilling & Gräbner tyto domy tvořily v českém kontextu jedinečný architektonický fenomén. Nicméně „staré německé Trnovany s nesmírně krásným kostelem,“ jak je popisoval Karel Kryl, který v šedesátých letech vyráběl záchodové mísy v teplické keramičce Spojker, zmizely téměř beze zbytku během období normalizace. Kostel označený socialistickými památkáři za „dekadentně eklektickou a umělecky naprosto bezvýznamnou práci“ zprvu sloužil jako skladiště nábytku, pak zchátral, vyhořel a v roce 1973 byl odstřelen. Romantické bloky domů ve „staronorimberském“ stylu nahradily během následující dekády paneláky. Smutným dozvukem trnovanského úpadku byla demolice tajemně impozantního hotelu Imperátor v roce 2018.
Nejednoznačný vývoj do jisté míry pokračoval i po sametové revoluci. K ní se Tepličtí dopracovali pozoruhodným způsobem. Inverzemi sužované Teplicko platilo v dobách normalizace za oblast s nejznečištěnějším ovzduším. Lidé zde žili v průměru o čtyři roky méně než jinde v republice, děti jezdily několikrát ročně a zdarma na školy v přírodě a když na podzim padly „žluté mlhy“, nedoporučovalo se vycházet ven, ba ani větrat. Šestnáctiletý učeň Zbyšek Jindra v listopadu 1989 vyrobil a po městě rozvěsil letáky, které jeho spoluobčany zvaly na demonstraci proti katastrofálnímu stavu životního prostředí. Ta se v sobotu 11. listopadu skutečně odehrála a sešlo se na ní osm set lidí. Náměstí se plnilo i v následujících dnech, vznikla petice a na 20. listopadu byla dohodnuta diskuse s vedením města na zimním stadionu. Ta také proběhla, ale mezitím přišel 17. listopad v Praze a pozice vyjednávajících se výrazně změnila. S nadsázkou lze ovšem říci, že sametová revoluce začala právě v Teplicích.
V příštích letech skutečně došlo k razantnímu zlepšení ovzduší, ale vedle tradičních nešvarů divokých devadesátých let město trápila řada specifických potíží, ať už to byly drogy, prostituce, sociálně vyloučené lokality, nebo později občasné napjaté vztahy s muslimskou komunitou. Rekordně dlouho zde vládli dva kontroverzní Jaroslavové: v oficiální sféře primátor a senátor Kubera, vnímaný spíše pozitivně, a v té neoficiální podnikatel Třešňák, spojovaný s četnými kauzami.
Tři z nich bezprostředně souvisejí s politováníhodnou skutečností, že nesmyslné ztráty cenných staveb – a tím i poškozování beztak zmrzačené paměti a genia loci tohoto města – pokračují i po roce 1989. Pod taktovkou Jaroslava Třešňáka totiž v roce 2008 kvůli údajnému špatnému stavu zanikly památkově chráněné městské lázně, přičemž svůj slib, že na místě vybuduje jejich repliku, dodnes nesplnil. Řadu let se vlečou tahanice o jinou hodnotnou stavbu v jeho vlastnictví, Hadí lázně, které nechává tento sponzor prezidentských kampaní Miloše Zemana řízeně chátrat. U ministra kultury Antonína Staňka si vymohl jejich vyškrtnutí ze seznamu památek (provedené v posledních hodinách výkonu jeho ministerské funkce a naštěstí později anulované).
V roce 2011 pak Třešňák navzdory protestům památkářů nechal strhnout dva historické domy – Arcivévodkyně Valerie a U Císařského pozdravu – na náměstí Svobody, čímž prakticky zlikvidoval další jeho stranu. Cenný byl zejména druhý dům. Vznikl po velkém požáru 1793 v klasicistním slohu a pamatoval setkání rakouského císaře Ferdinanda V., pruského krále Fridricha Viléma III. a ruského cara Mikuláše I. v roce 1835. Na místě domů vyrostlo odpudivé nákupní centrum Fontána, které zdárně konkuruje sousední nákupní Galerii Teplice, jíž ovšem padl za oběť pouze socialistický Prior. Hned dva supermarkety, otevřené o pár let dříve v Trnovanech, za svou existenci vděčí demolici starého knížecího pivovaru. Uvědomíme-li si, že totožný osud potkal i pivovary v nedalekém Chomutově, Jirkově či Kadani, jeví se náš národ pivařů a pivoznalců hnedle v jiném světle…
Nerad bych, aby se ve výčtu jizev a ran zcela ztratily důvody, proč se Teplicemi zabývat, nezapomínat na ně, proč bývat s nimi a v nich. Patří k nim nejen požitek z mnoha dosud krásných míst a užitek z mnoha inspirativních osobností, institucí, iniciativ a kulturních podniků, které toto město zájemcům skýtá, nýbrž i jedna jeho silná a obdivuhodná vlastnost. V těch střepech teplických dějin a přítomnosti, které jsem zde popsal, totiž vnímám trvale přítomnou, houževnatou a urputnou vůli vzdorovat.
A není podstatné, zda jde o vzdor menšiny vůči většině, slabšího vůči silnějšímu, potomků vůči otcům, současného vůči nenávratně minulému, anebo naopak. Ať už se jednalo o založení kláštera v pustině, vzkříšení města po válkách a požárech, dělnické protesty, sokolské manifestace, vzestup nacismu, následnou vůli zastřít vše německé, snahu jedněch radikálně proměnit tvář města i úsilí jiných zachytit ji, popsat a uchovat, odvahu hrát v undergroundových kapelách, svolat lidi a demonstrovat za zdravý vzduch, anebo o řadu dalších kroků, k nimž se tepličtí odhodlali… Onen vzdor jistě není výhradní výsadou Teplic, našli bychom jej i v dějinách jiných měst, nicméně právě u těchto zraněných starobylých lázní jej vnímám obzvlášť zřetelně. Vždyť alespoň zčásti nepochybně plyne ze zoufalství, z hořkosti nad vlastním osudem. Současně však tvoří pevné pouto – mezilidské i člověka k místu.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024