30. června, 2025 Wojciech Hofmański
Radosław Sikorski (vlevo) a Donald Tusk jsou spolu už ve třetí
vládě. Foto: Wikimedia Commons/ Mateusz Włodarczyk
Když americký historik Timothy Snyder v roce 2024 přiletěl do Poznaně, aby vystoupil na největším polském ekonomicko-technologickém kongresu Impact, strávil večer v jedné z hospůdek v podhradí, kam chodívají také lidé z nedaleké univerzity. Oficiálnímu rautu, který probíhal ve stejnou dobu, se raději vyhnul – prý je nemá rád a volný čas chce trávit po svém. Raut se ovšem konal i následujícího dne, a tentokrát na něm Snyder nechyběl. Pořádali ho totiž polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski a jeho manželka, americká novinářka Anne Applebaum. Večeře se konala v jejich usedlosti v Chobielině, a právě kvůli hostitelům se jednalo o společenskou událost nesrovnatelné úrovně.
Pokud jde o politický dosah, nevyrovná se Sikorskému žádný jiný polský politik. Unijní kariéra Donalda Tuska se propustkou do nejvyšší světové ligy nestala. Někdejší předseda Evropské rady usedl v prosinci 2023 opět do premiérského křesla a zcela se oddal domácí politice. Ačkoli je ve světě poměrně známý, jeho výroky nejsou v současné době něco, oč by se lídři velmocí zajímali. Srovnatelnou pozici nikdy nezískal ani dosluhující prezident Andrzej Duda. V jeho případě si lze dokonce jen těžko představit, že by po skončení své prezidentské dekády mohl zamířit jinam než do předčasného politického důchodu.
Ukazuje se tedy, že nejdůležitější polský hráč nezastává ani jednu ze dvou nejvyšších funkcí ve státě. Ba co víc, nedokázal ani získat nominaci vlastní strany, tedy Občanské platformy, když před časem projevil zájem kandidovat v nedávno skončených prezidentských volbách. Přesto je však právě díky jeho kompetencím a kontaktům hlas polského ministra zahraničních věcí silný tak, jak se o tom žádnému z jeho předchůdců ani nesnilo.
Sikorského záběr může čtenáře, kteří polskou politickou scénu systematicky nesledují, silně zaskočit. Je možné na něj narazit i tam, kde by politika z východoevropské země střední velikosti nikdo nečekal. Jako například v březnu na síti X, kde se jako by nic hádal s Elonem Muskem a ministrem zahraničních věcí USA Marcem Rubiem o to, kolik stojí provoz satelitů Starlink pro Ukrajinu.
Odkud se tedy Sikorski vzal a jak to, že má dnes polská diplomacie šéfa, jehož formát přesahuje reálnou pozici jím zastupované země?
Tím, co dává Sikorskému gigantickou převahu nad jinými uchazeči o jeho pozici, je vzdělání. Má diplom z Oxfordu, který získal v osmdesátých letech poté, co mu vyhlášení výjimečného stavu v komunistickém Polsku umožnilo získat politický azyl ve Velké Británii. Sikorski tedy ovládá jazyk současné diplomacie s lehkostí korunovanou elitním přízvukem. Jeho v polských podmínkách unikátní minulost tím však ještě není vyčerpána. V letech 1986–1989 totiž pracoval jako freelancer pro různé uznávané britské redakce včetně The Spectator nebo The Observer a v době sovětské intervence jimi byl vyslán do Afghánistánu. Jak sám po letech vzpomínal, bojoval tam s komunismem, „a to různými metodami. Hlavně perem – ale nejen jím“. To je zřejmě nejúspornější způsob, jak vystihnout jeho notoricky známou polohu válečného reportéra se samopalem v podpaží.
Reportérský pobyt v Afghánistánu mu vynesl další úspěchy. Za fotografii pořízenou po cestě do Herátu získal první cenu World Press Photo v kategorii Spot News. Od roku 1989 byl spolupracovníkem amerického National Review a do roku 1992 také poradcem mediálního magnáta Ruperta Murdocha. Obrovské zkušenosti s ozbrojenými konflikty nakonec zúročil i v dalším studiu – v roce 1999 absolvoval Vyšší obranný kurz na Fakultě národní bezpečnosti Akademie národní obrany ve Varšavě. O pouhých šest let později se ujal funkce ministra národní obrany.
Sikorského kompetencí si totiž tehdy povšiml předseda strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosław Kaczyński. Budoucímu ministrovi zahraničních věcí to umožnilo začít sbírat vládní zkušenosti v jiném resortu. V roce 2007 však po konfliktu s Antonim Macierewiczem, Kaczyńského blízkým stranickým spolupracovníkem, podal demisi. S domácí politikou se nicméně stačil velmi dobře obeznámit. Získané poznatky využil, ve stejném roce změnil stranický dres a získal poslanecký mandát na kandidátce Občanské platformy Donalda Tuska. A právě v Tuskově kabinetu byla Sikorskému v listopadu 2007 poprvé svěřena role ministra zahraničních věcí.
Radosław Sikorski zůstal Tuskovi věrný, byť tato politická láska prošla nejednou zkouškou. Svůj post si však udržel sedm let, tedy téměř dvě volební období. Když pak jeho na jeho místo usedl Grzegorz Schetyna, převzal Sikorski funkci maršálka Sejmu. Ačkoli je to formálně druhá nejmocnější osoba státu, pro bývalého ministra to znamenalo degradaci. A právě v tuto dobu se na jeho image objevila první skvrna.
Sikorski se v roce 2014 stal jedním z aktérů takzvané odposlechové aféry. Týdeník Wprost tehdy zveřejnil přepisy nelegálně získaných nahrávek lidí spojených zejména s vládním táborem – a nastalo politické zemětřesení. Maršálek Sejmu podal demisi, a to především kvůli barvitým výrokům ohledně toho, jak hodnotí polsko-americkou spolupráci. Sikorski, který pro ostré slovo nikdy nejde daleko, v přepisech mluví o „lezení Američanům do p…“ (robić laskę), což se později – dosti důvtipně – snažil obrátit v nevinné „prokazování laskavosti“ (robić łaskę). Mléko se však už rozlilo. Dalších parlamentních voleb se nezúčastnil a ve své poněkud pohasnuvší kariéře pokračoval od roku 2019 v Evropském parlamentu, kde se mu přihodila další klopýtnutí, jako například po explozi ropovodu Nord Stream, za niž ve svém tweetu poděkoval Američanům.
Vítězství „protipisovského“ bloku (levice, lidovci, centristé a Občanská platforma pod vedením Donalda Tuska) v parlamentních volbách v říjnu 2023 se pro Sikorského stalo šancí vrátit se do resortu, v němž se cítil jako ryba ve vodě. Ačkoli to podle mnohých nebyla očividná volba, Tusk vsadil na zkušeného parťáka a jakékoli diskuse na toto téma téměř okamžitě utnul. Pozice staronového ministra byla však o to silnější, že se hlavní výzvou pro polskou diplomacii stala koordinace pomoci bojující Ukrajině a mezinárodní obranná politika. V tomto ohledu nemohou Sikorského kompetence vzbuzovat nejmenší pochybnosti.
Po roce a půl řízení ministerstva zahraničních věcí je Radosław Sikorski opět ve vrcholné formě. Jeho nedávné sněmovní exposé bylo hotovým rétorickým koncertem plným trefných poznámek a odkazů. V úvahách o nebezpečí ruského imperialismu se polský ministr obrátil ke kremelským chlebodárcům ideologa Alexandra Dugina nejen coby šéf polské diplomacie, ale spíše jako silný hlas řady postkomunistických zemí. Přímo prohlásil, že Rusko už ve Varšavě nikdy vládnout nebude. „Ani v Kyjevě, ani ve Vilniusu, ani v Rize, ani v Tallinnu, ani v Kišiněvě.“ Skutečným majstrštykem pak byla ironická poznámka, že by si Rusové měli dát pozor, aby si udrželi Chaj-šen-waj. Čínským názvem Vladivostoku tak perfektně vystihl ruskou slabost tváří v tvář ambicím Říše středu.
Jednalo se bezpochyby o nejsilnější exposé v dějinách demokratického Polska. A přestože Sikorského slova nezazněla na fóru OSN nebo v sídlech vedení EU, nýbrž v polském parlamentu, nezůstala nepovšimnuta. Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharova zareagovala bleskově. Odpověď Kremlu byla nervní a poměrně překvapivá: „Sikorski by si coby šéf MZV členské země NATO měl hledět svých starostí – a má jich dost: například spor mezi členy aliance o vlastnictví Grónska, neschopností francouzské politiky zaviněnou nestabilitu v Nové Kaledonii, porušování lidských práv v Pobaltí, krach německého hospodářství a mnoho dalších.“
Radosław Sikorski za svou aktuální pozici tedy vděčí nejen svému ministerskému postu a z něj vyplývajícím stykům s protějšky z jiných zemí, ale také přirozeným vlohám, jež k němu přitahují nadprůměrnou pozornost. A jak je vidět, potenciál tohoto polského ministra nepřehlédli dokonce ani v Moskvě.
Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025