22. února, 2023 Tomáš Fošum
Tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek (vlevo) se stranickým volebním manažerem a exministrem obrany Jaroslavem Tvrdíkem na snímku z roku 2009. Foto: Wikimedia Commons/Petr Šmerkl, Wikipedia
To si uvědomoval třeba prezident a dramatik Václav Havel. Když na začátku roku 1994 přijel jeho americký protějšek Bill Clinton do Prahy, primárním cílem této návštěvy bylo vyjednávání o vstupu středoevropských zemí do NATO. Na to si dnes už málokdo vzpomene, zato si spousta lidí hned vybaví, jak Clinton hrál v Redutě na saxofon. V hospodě U Zlatého tygra si zase dal plzeňské pivo nejen s Havlem, ale třeba i se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. Podobné události uměl Havlův tým zrežírovat.
K udržení pozornosti občanů potřebuje politika také efektivní řečnické souboje, které vídáme v televizních debatách nebo v přenosech z parlamentu. Někteří moralisté vyčítají politikům, že se před kamerami hádají, byť spolu většinou v soukromí normálně vycházejí a často si i tykají. Jenže to je stejné jako třeba v hokeji, kde proti sobě v lize nastupují kamarádi z reprezentace, a přesto se u mantinelů nešetří. Když po zápase vyprší emoce a adrenalin, jsou schopni se dále přátelit. Nejde o život. V politice by jít také nemělo, pokud se hraje podle pravidel.
Zůstaneme-li u sportovní terminologie, sněmovní nebo prezidentské volby jsou v české politice něco jako mistrovství světa ve fotbale. Konají se jednou za několik let. Sledují je i lidé, kteří se o politiku běžně tolik nezajímají. V sobotu ve dvě hodiny odpoledne zapínají televizi nebo počítač a těší se na volební maratón. Předchozí roky jako by se náhle smrskly do těch pár hodin, než se sečtou hlasy. Stranické volební štáby jsou plné novinářů připravených zprostředkovat čtenářům, divákům a posluchačům nevšední drama.
A občas to opravdu dechberoucí podívaná je. Vzpomeňme si třeba na sněmovní volby z roku 2006. V první červnovou sobotu to nejprve vypadalo na celkem nudnou záležitost. Podle odhadů uveřejněných po uzavření volebních místností jasně vítězila ODS pod vedením Mirka Topolánka, za níž s odstupem následovala ČSSD v čele s Jiřím Paroubkem. ODS podle těchto odhadů mohla pohodlně sestavit většinovou vládu s lidovci a zelenými. Vyhrocená předvolební kampaň mezi Topolánkem a Paroubkem se zdála mít jasného vítěze.
Pak se ale začaly sčítat volební lístky a výsledek se začal otáčet. ODS sice vedla s rekordními 35 procenty hlasů, ale parlamentní většina její potenciální koalice s KDU-ČSL a Stranou zelených se smrskávala. A najednou byla fuč. V tu chvíli vystoupil na tiskové konferenci Jiří Paroubek s projevem, při němž tuhla krev v žilách. Mluvil o novinářích „v žoldu Občanské demokratické strany“, litoval se a vyhrožoval soudním napadnutím voleb. Odmítl pogratulovat ODS k nejvyššímu počtu hlasů. Jeho promluva vstoupila do dějin s narážkou na komunistický puč z února 1948 jako Paroubkův „únorový“ projev. Sice během něj na všechny útočil, ale považoval se za vítěze, neboť měl v daný okamžik společně s komunisty kýžených 101 z 200 mandátů. Pak ale přišly hlasy ze zahraničí, které se připočetly do předem vylosovaného Jihočeského kraje. A volby skončily výsledkem sto na sto. Několikahodinové drama v přímém přenosu přineslo nečekané rozuzlení.
Politických dramat bychom v polistopadové historii našli mnoho. Ostatně i při letošním prvním kole prezidentských voleb se odehrála scéna, jež se divákům zřejmě vryla do paměti. A sice projev Andreje Babiše, který se v řadě aspektů velice podobal tomu Paroubkovu, byť byl samozřejmě pronesen v odlišné situaci a s jiným cílem. U Paroubka se jednalo o osobní mstu, u Babiše o součást kampaně před druhým kolem.
Každopádně o prožívání podobných thrillerů bychom mohli být ochuzeni, pokud by prošel celkově nepromyšlený návrh ministerstva vnitra na zkrácení voleb ze dvou dní na jeden. Náhle by hlasování končilo večer, a ne v sobotu odpoledne. Hlasy by se sčítaly dlouho do noci a většina lidí by šla spát. Je nepochopitelné, proč chce někdo komplikovat sledování této politické obdoby finále mistrovství světa ve fotbale. To si zájemce přece také daleko lépe vychutná v přímém přenosu než ze záznamu.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025