09. října, 2019 Wojciech Hofmański
Lídři Evropské koalice se tehdy ještě tvářili optimisticky. Zleva: Włodzimierz Czarzasty, Marek Kossakowski,
Grzegorz Schetyna, Katarzyna Lubnauer a Władysław Kosiniak-Kamysz. Foto: Wikimedia Commons/Platforma Obywatelska RP
V květnových polských volbách do Evropského parlamentu výrazně zvítězilo vládní Právo a spravedlnost (PiS). Úspěch strany Jarosława Kaczyńského byl tím větší, že jí předvolební průzkumy dávaly pouze nevelkou převahu nad Evropskou koalicí sdružující hned několik opozičních subjektů pod vedením Občanské platformy. Zdálo se, že výsledný náskok sedmi procentních bodů před hlavním rivalem překvapil dokonce i „štábní důstojníky“ PiS. Navíc nová levicová formace Jaro (Wiosna), kterou letos v únoru založil Robert Biedroń, získala pouze šest procent odevzdaných hlasů, což představovalo téměř dvojnásobný propad oproti jejím původním preferencím. Voliči tak opozici jasně vzkázali, že její strategie není dobře zacílená, a pokud stojí o úspěch v podzimních volbách, důkladné reflexi i transformaci se nevyhne.
Klidně spát mohla po květnovém hlasování pouze pravá část politické scény. Strategie založená na budování mýtu geniálního vůdce Jarosława Kaczyńského s až teatrálními projevy úcty podle všeho působí na elektorát PiS skvěle. Tato skupina voličů zjevně preferuje populistický, sociálně-autoritativní model státu před abstraktním trojím dělením moci. Hospodářská konjunktura spolu s „utěsněním“ daňového systému vládě Práva a spravedlnosti zatím stále umožňuje financovat nákladné sociální programy.
Důsledný postup navíc upevňuje image PiS coby důvěryhodné strany. Ačkoli mu okolnosti objektivně přejí, je třeba zároveň podotknout, že i ty nejlepší příležitosti je třeba umět využít. Kaczyński to evidentně dokáže – na rozdíl od dnešní opozice v čele s Občanskou platformou, která v tomto ohledu v závěru svého vládnutí (2007–2015) propadla.
Právě proto se dnes opozice musí potýkat nejen s mimořádně zdatnými spindoktory PiS, ale především s vlastní nejasnou image a pomalými reflexy, což ve velké politice často představuje smrtící past. Konstatování, že slabost oponentů je silou Kaczyńského formace, se sice může jevit jako poněkud nadnesené, je však na něm mnoho pravdy.
Ve volbách do Evropského parlamentu se liberální pravý střed soustředěný kolem Občanské platformy snažil dostat z patu předvolebních průzkumů pokusem o vytvoření co nejširšího „prodemokratického bloku“. Tento krok však byl racionální jen zdánlivě. Záhy se vynořily přinejmenším dva problémy. Zaprvé se tím tato část politického spektra ještě silněji profilovala jako pouhá nepříliš kreativní negace PiS. Zadruhé to v praxi znemožnilo jakoukoli smysluplnou společnou komunikaci směrem k voličům, protože uskupení tvořící Evropskou koalici se odmítla vzdát svých dosavadních postojů. Očekávat, že lidovci, zelení, levice a liberálně-konzervativní střed začnou náhle mluvit jedním hlasem, samozřejmě bylo naivní. Nezačali, a voliči si toho brzy povšimli.
A jsou tu i další potíže. Nepříliš charismatický lídr Občanské platformy Grzegorz Schetyna se dlouhodobě potýká s nízkou popularitou. V průzkumech veřejného mínění se pravidelně umisťuje na nejnižší příčce, když mu nedůvěřuje téměř polovina dotázaných. Kupodivu mu to ovšem neškodí uvnitř jeho uskupení. Vnitrostranické vztahy jsou však jedna věc, udržení obtížného kompromisu v případě tak široce rozkročeného politického spojenectví je věc druhá. A zde Schetyna selhal takřka spektakulárně.
Jako první se ze společného projektu po evropských volbách odtrhli lidovci. S levicí se pak naopak rozloučila sama koalice. Grzegorz Schetyna zůstal na bojišti sám. Nový volební projekt Občanské platformy určený pro nadcházející říjnové volby – Občanskou koalici – podpořili jen nemnozí představitelé levého středu a politici donedávna spojení s Moderní stranou (Nowoczesna), která již prakticky přestala existovat (její zakladatel Ryszard Petru se z politického života stáhl). Schetynovu oslabenou pozici podtrhuje fakt, že počátkem září označil za kandidátku Občanské koalice na post premiéra relativně málo známou Małgorzatu Kidawu-Błońskou. Ideologická roztříštěnost a absence charismatického lídra po odchodu Donalda Tuska do Bruselu tak stále vydává v řadách pravého středu otrávené plody.
Jak již bylo řečeno, Polská lidová strana (PSL), jež v předchozích dvou volebních obdobích vládla společně s Občanskou platformou, se na základě výsledků jarního hlasování rozhodla jít vlastní cestou. Platforma spojovaná s velkoměstským elektorátem má na venkově jen minimální podporu, spojenectví pod praporem Občanské koalice by proto pro lidovce představovalo spíše zátěž než reálnou podporu. Toto riziko by bylo tím větší, že vládnoucí PiS se velmi systematicky uchází nejen o podporu obyvatel okresních měst (největší aglomerace jsou baštou Platformy), ale také těch nejmenších obcí. Národně-katolický populismus Kaczyńského strany zde nachází čím dál tím širší odezvu a přímo konkuruje lidoveckému třídně-profesnímu narativu, který se tradičně orientuje na rolníky.
PSL tedy zariskovala a bude bojovat ani ne tak o dobrý výsledek, jako spíš o překročení pětiprocentního limitu pro vstup do parlamentu. Doposud se jí to díky hlasům z venkova dařilo, restrukturalizace zemědělství však její železný elektorát průběžně redukuje. Lékem na to se má stát poněkud překvapivé spojenectví s rozpadajícím se hnutím bývalého hudebníka Pawła Kukize, které z voleb v roce 2015 vzešlo jako třetí nejsilnější subjekt. Kukiz’15 je antisystémová formace, jež se – podobně jako v Česku ANO Andreje Babiše – prezentuje coby alternativa ke všem ostatním politickým silám. Ačkoli si Kukiz donedávna tropil žerty ze všeobecně vnímaného nepotismu lidovců, nyní bude s nimi bok po boku bojovat o udržení se nad hladinou. Může se to ukázat jako neobyčejně obtížný úkol.
V posledních čtyřech letech se role polské levice omezovala na příležitostné komentování věcí, na něž sama neměla nejmenší vliv. Její návrat do parlamentních lavic je však nyní natolik pravděpodobný, že se jeho reálná perspektiva ukázala jako mnohem přitažlivější než dosavadní personální spory, protichůdné ambice a zlomyslné přestřelky. Impulsem ke sjednocení se staly výsledky eurovoleb. Lídrovi Jara Robertu Biedrońovi částečně došel dech a konečně postřehl slabost základny své strany. Předseda Svazu demokratické levice (SLD) Włodzimierz Czarzasty má naopak zkušenosti i zázemí, o jakých může Jaro jen snít. Zároveň byl také svědkem krachu projektu Evropské koalice a dobře odhadl potenciál levicového elektorátu. Třetím pilířem společné kandidátky se stala malá strana Společně (Razem) vnímaná mnohými jako uskupení salónní mládeže. Navzdory tomu, že si získala určitou známost, se její podpora pohybuje na úrovni jednoho až dvou procent, což jí nedává reálné šance na samostatnou parlamentní reprezentaci.
Kolem novopečeného europoslance Roberta Biedroně (který sám v říjnu nekandiduje, ačkoli je šéfem volebního štábu) se tedy shromáždili téměř všichni představitelé významnějších levicových uskupení. Navzdory počátečním klopýtnutím se zdá, že levice si dosti pevným krokem kráčí pro několikaprocentní podporu, kterou získá především na úkor Občanské koalice. Nic však nenasvědčuje tomu, že Grzegorz Schetyna má v úmyslu ztrátě voličů jen pasivně přihlížet. V tomto ohledu bude finále kampaně mimořádně úporné.
Načrtnuté panorama ještě není kompletní. Přestože Jarosław Kaczyński roky uplatňuje strategii neutralizace všech hnutí, jež se nacházejí napravo od PiS, neznamená to, že by se na této části šachovnice nedělo nic. Poměrně pravidelně se tam objevují efemérní útvary, které se snaží zabrat si ji pro sebe. Podobně je tomu i v případě letošních voleb.
Krajní pravice reprezentovaná tentokrát Konfederací Svoboda a nezávislost balancuje na hranici potřebné pro vstup do Sejmu. Ve volbách do europarlamentu utrpěla porážku. O jejím případném úspěchu v podzimním hlasování rozhodne to, kolik hlasů odebere PiS, a paradoxně také to, nakolik budou příznivci Pawła Kukize ochotni akceptovat jeho spolupráci s lidovci. Vliv bude mít rovněž aktivita katolické církve, která se díky symbióze s Kaczyńského táborem již čtyři roky těší ze štědrých, často absurdně zdůvodňovaných státních dotací.
Jedno je jisté: povolební parlament bude výrazně pravicový, o definitivním rozložení sil i případné samostatné většině PiS však rozhodnou teprve poslední dny říjnové kampaně. Do té doby můžeme očekávat cokoli. Polsko čeká barvitý podzim.
z polštiny přeložila Anna Plasová
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025