13. února, 2017 Wojciech Hofmański
Jarosław Kaczyński naznačil, že imigranti mohou do Polska přinést
neznámé choroby. Foto: Wikimedia Commons/Piotr Drabik
Začalo to zdánlivě nevinně. Několik chuligánů si prostě vyrazilo do města. A protože to byli chuligáni, nechovali se zrovna jako nedělní škola na výletě. Ba naopak. Osmělení bujarou silvestrovskou atmosférou zatoužili po konfrontaci. Naneštěstí narazili na bistro s kebabem provozované cizinci. Jeden z mladíků vstoupil dovnitř. Co se dělo dál, není zcela jasné. Polská celostátní média později psala o pokusu o krádež a odpálení petardy a také o tom, že incidenty s rasistickým pozadím bistro zažilo již dříve. Jedno je však jisté: když zaměstnanci podniku vyběhli za mladíkem na ulici, došlo k tragédii. Dotyčný utržil několik smrtelných bodnutí nožem.
Navzdory nejasné situaci a faktu, že mrtvý 21letý muž byl policii dobře známý, událost mnoho místních obyvatel rozhořčila. Následovaly závažné incidenty, jejichž průběh znepokojivě připomínal antisemitské útoky, jaké se odehrávaly v nacistickém Německu. Vzteklý dav poháněný rasovou nenávistí zdemoloval před očima pořádkových složek bistro, v němž podezřelí z vraždy pracovali. Co hůř, zcela bezradné policejní oddíly všechno sledovaly z bezpečné vzdálenosti a k zajištění pořádku na místě se neměly. Nezasvěcenému pozorovateli se to mohlo zdát spíše jako tichý souhlas. V nejlepším případě to byla krajní nekompetentnost.
Silvestrovská tragédie v Ełku byla nejzávažnějším incidentem, k jakému v Polsku od začátku migrační krize v Evropě došlo. Přestože země – podobně jako další státy střední Evropy – nikdy nebyla bezprostředním cílem statisíců uprchlíků, kteří přicházejí ze severní Afriky či Blízkého východu, narůstala zde antiimigrační hysterie. Přispěla k tomu také vyjádření populisticky orientovaných politiků. Nejde však pouze o výroky představitelů místních samospráv, ale především o lídry Práva a spravedlnosti (PiS) – strany, která momentálně disponuje většinou hlasů v Sejmu. Sám její předseda Jarosław Kaczyński dokonce naznačoval, že imigranti mohou do Polska zavléct neznámé nemoci. Ministr vnitra Mariusz Błaszczak pak mediálně využíval teroristické útoky v západní Evropě k tomu, aby zdůraznil, že právě díky PiS je Polsko v bezpečí, protože jeho vláda odmítá celoevropské kvóty na relokaci uprchlíků.
Stanovisko polské vlády se na evropském fóru pochopitelně setkalo s ostrou kritikou. Polsku se vyčítal nedostatek solidarity, jíž se ještě před nedávnem samo tak výrazně dožadovalo. To si okamžitě vynutilo reakci, jejímž cílem zároveň bylo také uspokojit svědomí méně otevřené části společnosti. Po oficiální návštěvě ministra zahraničních věcí Witolda Waszczykowského v Itálii v březnu 2016 otiskl deník Corriere della Sera rozhovor, v němž šéf polské diplomacie argumentoval, že Varšava projevila evropskou solidaritu tím, že „přijala například milion uprchlíků z Ukrajiny, kteří se momentálně nacházejí v Polsku“.
Tento výrok je více než překvapující: týká se totiž všech ukrajinských občanů, nikoli jen těch, které k odjezdu donutily boje v Doněcké a Luhanské oblasti. Rétoricky tedy staví na roveň ekonomické migranty a válečné uprchlíky. Rozlišování mezi těmito dvěma kategoriemi se přitom řeší v rámci celoevropského sporu v souvislosti s uprchlíky, kteří do Unie přicházejí přes její jižní a jihovýchodní hranici.
Ukrajinci se samozřejmě na polském pracovním trhu trvale vyskytují již celá léta. Ozbrojený konflikt a zhoršující se ekonomická situace jak na Ukrajině, tak v Rusku nicméně vyvolaly výrazné zvýšení zájmu o práci v Polsku. Stejně jako v Česku přitom největší počet lidí přitahuje hlavní město. Ukrajinští zaměstnanci představují také nezbytnou posilu v zemědělském sektoru. Milion, o němž mluví představitelé polské vlády, je ovšem značně zkreslený údaj.
Podle odhadů Polské národní banky (PNB), která vypracovala zvláštní zprávu o přítomnosti Ukrajinců v Polsku, zde v roce 2015 skutečně pobývalo kolem milionu držitelů ukrajinského pasu. Je však třeba vzít v úvahu, že vzhledem k charakteru jimi vykonávané práce, jež je často sezónní nebo krátkodobá, se v Polsku v jednu chvíli současně nacházelo mnohem méně – kolem 500 tisíc – Ukrajinců. Je také zcela nepřiměřené hovořit v tomto kontextu o uprchlících, protože v převážné většině se jednalo prostě o pracovní migranty, kteří mohli počítat s průměrným výdělkem po přepočtu 13 000 korun měsíčně. Kromě toho z průzkumu PNB vyplývá, že průměrný imigrant z Ukrajiny už byl v Polsku devětkrát a průměrná délka jeho pobytu dosahuje necelých pěti měsíců. Podle odhadů banky si Ukrajinci v roce 2015 krátkodobou prací v Polsku vydělali celkem zhruba 50 miliard korun. Více než polovina této částky (31 miliard korun) posléze směřovala na Ukrajinu.
Specifickou skupinu představují ukrajinští studenti, jejichž počet na polských vysokých školách prudce narůstá. Podle závěrů průzkumu je polovina z nich kromě studia aktivní také na trhu práce v sektorech jako obchod či gastronomie. Na otázky ohledně svých plánů do budoucna odpovídají, že by v budoucnu chtěli pracovat v Polsku (36,6 procenta) nebo být s Polskem alespoň částečně pracovně spojení (32,5 procenta). Na značný zájem Ukrajinců o Polsko zároveň poukazují také údaje Státní komise pro ověřování znalosti polštiny jako cizího jazyka. Mezi zájemci o získání státního jazykového certifikátu představovali až jednu třetinu právě Ukrajinci.
V praxi to znamená, že v Polsku jsme svědky mimořádně zajímavých společenských procesů. Od konce druhé světové války v podstatě monoetnická země se dnes vrací ke své historické kulturní rozmanitosti. Zároveň s tím bohužel sledujeme i nárůst xenofobních nálad. Ty však nemohou změny, jejichž pozadí je jak demografické, tak ekonomické, zastavit. Tyto procesy navíc přirozeně podporuje také kulturní autonomie Kašubů a obrozování slezské identity. Uvedené jevy, jejichž četnost stále narůstá, si do budoucna jistě zaslouží naši pozornost i hlubší analýzu.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025