08. prosince, 2025 Michal Lebduška
Socha Stepana Bandery ve Lvově. Foto (oříznuto): Tomáš Fošum
Vztahy mezi oběma zeměmi byly vždy do značné míry asymetrické, což často vedlo ke vzájemnému nepochopení. Pro Poláky je Ukrajina tradičně velkým tématem, které rezonuje ve společnosti, politice i na odborné úrovni. Souvisí to s tím, že velká část ukrajinského území byla po staletí součástí polského státu a Poláci zde zanechali obrovské množství stop.
K tomu se přidává kulturní dědictví, jako jsou například všeobecně známé romány Henryka Sienkiewicze, jež se odehrávají na Ukrajině, ale i v kolektivní paměti silně zakořeněný mýtus „polského Lvova“ či tragické události z období druhé světové války. Těm vévodí etnické čistky na Volyni spáchané ukrajinskými nacionalisty v letech 1943–1944.
Pro Ukrajince jsou však národem, vůči němuž se historicky vymezují, logicky Rusové. Právě v opozici k nim se do značné míry formovala ukrajinská národní identita, a i po rozpadu Sovětského svazu zůstaly Ukrajině na sousední stát silné vazby. S napadením Ukrajiny v roce 2014 se pak z Rusů stal doslova smrtelný nepřítel. Poláci jsou v tomto vnímání na vedlejší koleji a vztah k nim sehrává významnější roli pouze na západě země, primárně v Haliči. Ta ale byla dlouhodobě v ukrajinském kontextu periferií bez většího politického vlivu na celonárodní záležitosti.
Historický konflikt mezi Poláky a Ukrajinci je tedy prakticky výhradně fenoménem západní Ukrajiny, konkrétně území, která před druhou světovou válkou patřila pod Varšavu. Jako takový je proto pro naprostou většinu Ukrajinců zcela nepochopitelný a velmi vzdálený. A není divu. Jen pro představu: v etnických čistkách na Volyni a v Haliči bylo za druhé světové války ukrajinskými nacionalisty povražděno okolo sta tisíc Poláků. Celá Ukrajina přitom ztratila téměř sedm milionů obyvatel, ke kterým je potřeba přičíst další miliony obětí umělého hladomoru v letech 1932–1933 a jiných stalinských represí.
Samotná Volyň navíc představuje absolutní periferii Ukrajiny, kde žije méně obyvatel než v hlavním městě Kyjevě. Hlavní centra země se nacházejí úplně jinde. V kombinaci s oběťmi a traumatem současné války se proto vždy bude z principu jednat o málo známé a okrajové téma.
Nehledě na veškerá vzájemná příkoří to vypadalo, že se polsko-ukrajinské vztahy mohou narovnat. Poválečná změna hranic a výměna obyvatelstva učinila jakékoliv polské nároky neudržitelnými a po pádu komunismu panoval na politické scéně jasný konsensus, že Ukrajinu je potřeba podporovat jako nárazník proti nevyzpytatelnému Rusku. Dokonce se dařilo urovnávat i některé historické spory.
Jenže poté přišly v Polsku v roce 2015 k moci vlády pod vedením strany Právo a spravedlnost (PiS), za kterých se spory rozhořely nanovo. Strana Jarosława Kaczyńského totiž vždy měla národovecké tendence a mnohem častěji se odvolávala k historickým tématům. A mezi ně patřil i vztah k Ukrajincům a téma etnických čistek na Volyni.
V polském prostředí začaly zaznívat do té doby zcela nemyslitelné výroky, jako byl například ten Jarosława Kaczyńského z února 2017, kdy prohlásil, že „Ukrajina s Banderou do Evropy nevstoupí“. Jedním z největších podporovatelů Ukrajiny a propagátorem aktivní východní politiky přitom v minulosti byl paradoxně polský prezident a Kaczyńského bratr Lech.
Napětí na chvíli opadlo po ruské invazi v roce 2022, kdy polsko-ukrajinskou hranici překročily miliony válečných uprchlíků. Poláci tehdy projevili úctyhodnou solidaritu a brzy také začali významně pomáhat i vojensky. Velkým symbolem se stala cesta premiérů Polska, Česka a Slovinska Mateusze Morawieckého, Petra Fialy a Janeze Janši v doprovodu Jarosława Kaczyńského do obleženého Kyjeva v březnu 2022. K dobrým vztahům přispěla i funkční chemie mezi prezidenty Andrzejem Dudou a Volodymyrem Zelenským. Jenže tato situace příliš dlouho nevydržela a již brzy se opět objevily trhliny.
Spontánní vlna pomoci v Polsku opadla a čím dál tím častěji se opět otevíralo téma Volyně. Kvůli vzájemným sporům a ničení ukrajinských pomníků v Polsku, které Poláci dlouhodobě i přes naléhání ukrajinské strany neopravovali, bylo uvaleno moratorium na exhumace polských obětí výše uvedených etnických čistek, což polská veřejnost nesla velmi nelibě.
V červenci 2023 ale Volodymyr Zelenskyj s Andrzejem Dudou společně navštívili Volyň, kde uctili památku obětí a pokusili se situaci urovnat. Ukrajinci navíc pragmaticky upustili od všech svých požadavků vůči Polákům a postupně se podařilo odblokovat i zmíněné exhumace. V té době už se ale dávaly do pohybu procesy vedoucí k současnému stavu.
Na začátku všeho byli polští zemědělci, kteří protestovali proti přílivu ukrajinského obilí do Evropy a už na jaře 2023 poprvé zablokovali hraniční přechody s Ukrajinou, což země válčící proti Rusům vnímala jako dýku do zad. Souviselo to se zrušením části omezení pro dovoz ukrajinského zboží do Evropské unie po únoru 2022. Na ukrajinské straně přispěl k vyostření nálad sám prezident Zelenskyj nešťastným projevem v OSN v září 2023, kde naznačil, že Polsko patří ke státům, které kvůli sporům o export obilí nepřímo pomáhají Moskvě.
Spirálu pak začaly roztáčet sociální sítě, na nichž se za přispění polských politiků masově sdílejí dezinformace a překroucené informace o Ukrajincích v Polsku. Ti údajně mají zatěžovat hostitelský stát skrze sociální dávky, zabírat pracovní místa či mít preferenční přístup k lékařům. Pochopitelně se také zveličují veškeré případy skutečné, ale i domnělé kriminality uprchlíků. K tomu všemu se začalo objevovat od reality naprosto odtržené tvrzení, že Ukrajinci nejsou vděční za pomoc, kterou jim Polsko poskytlo.
Asi nejvíce polský veřejný prostor „vybuchl“ v srpnu 2025, kdy měl na národním stadionu ve Varšavě koncert známý běloruský raper Max Korž. Během jeho vystoupení začala část fanoušků přeskakovat zábradlí oddělující tribuny od plochy stadionu. Do toho se v publiku vyskytla červeno-černá vlajka, kterou za druhé světové války a po ní používala Ukrajinská povstalecká armáda, jež měla na svědomí masakry Poláků na Volyni.
V souvislosti s tím propuklo v Polsku obrovské pobouření, které vláda Donalda Tuska (Občanská koalice) vyřešila naprosto neadekvátně deportací některých účastníků koncertu na Ukrajinu. Jednalo se přitom z velké části o teenagery, kteří utekli před válkou a provinili se jen tím, že přeskočili zábradlí na stadionu.
Protiukrajinské nálady v Polsku povzbuzuje i dynamika na politické scéně. S posilováním krajní pravice se do veřejného prostoru dostává čím dál tím více zcela absurdních výroků. Nejčerstvěji například jeden z nejhlasitějších poslanců krajně pravicové Konfederace Konrad Berkowicz vyčítal vedení Krakova, že předalo Kyjevu pět starých vyřazených autobusů.
Asi nejproblematičtější je v tomto směru nicméně „odpadlík“ od Konfederace europoslanec Grzegorz Braun, který naposledy neúspěšně kandidoval na prezidenta. Jedná se o extrémního antisemitu proslulého zhašením chanukového svícnu v prostorách polského Sejmu, v souvislosti s čímž používají jeho příznivci jako symbol hasicí přístroj. Vedle Židů Braun podobně útočí i na Ukrajince a jeho strana se v průzkumech dlouhodobě pohybuje nad hranicí pěti procent potřebných ke vstupu do Sejmu.
Tento růst polské krajní pravice vedl k normalizaci její rétoriky, které se přizpůsobuje PiS, ale částečně i současná vládní koalice. Kaczyńského strana, jež minimálně s částí krajní pravice bojuje o podobné voliče, se proto i přes dřívější podporu Ukrajiny stále více obrací k antiukrajinské dikci. A na ni bohužel naskakuje též Tuskova vláda, což bylo vidět i na výše popsané reakci na srpnový koncert ve Varšavě. Stejně tak to byl vládní kandidát Rafał Trzaskowski, který v prezidentské kampani přišel jako první s postulátem omezení přídavků na děti pro ukrajinské uprchlíky.
Právě po prezidentských volbách se na polské politické scéně objevil nový hráč, jenž se velmi ostře vymezuje vůči Ukrajině. Jedná se o prezidenta Karola Nawrockého, který je původně historikem, a proto také velmi zdůrazňuje historická témata včetně již zmíněné Volyně. V září například předložil Sejmu návrh zákona, jenž měl srovnat „banderovskou ideologii“ s nacismem a komunismem. Často také opakuje tezi o tom, že Ukrajinci musejí být vděční za polskou pomoc. Na rozdíl od svých předchůdců také zatím zcela odmítá státní návštěvu Kyjeva, a to i přes opakovaná pozvání. Pokud se s ním chce Volodymyr Zelenskyj setkat, má prý přijet do Varšavy.
Bohužel to prozatím nevypadá, že by se Polsko mohlo dostat z tohoto začarovaného kruhu. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by krajní pravice oslabovala, a protiukrajinské nálady historicky v polské společnosti velmi silně rezonují. Svou roli v tom sehrává i fakt, že Poláci vnímají Ukrajinu prizmatem Haliče a především Lvova, kam před ruskou invazí masově jezdili polští turisté. Ti právě zde mohli získat dojem, že Ukrajina je plná „banderovských“ symbolů, které jsou charakteristické právě pro Halič, zatímco v jiných regionech a největších městech je jich naprosté minimum. Kromě toho je součástí problému jistě i to, že Polsko toho momentálně nemůže nebo nechce Ukrajině příliš mnoho nabídnout. Kyjev se proto orientuje na jiné partnery, což Poláci absurdně interpretují jako nevděk za obdrženou pomoc.
K tomu mají mnozí Poláci pocit, že Ukrajině pomohli jako jediní. Ignorují přitom mimo jiné i českou pomoc po začátku ruské invaze, která byla při srovnání velikosti zemí minimálně stejně velká a v případě těžké vojenské techniky přišla dříve než z Polska.
Tuskova vláda sice stále deklaruje podporu Ukrajiny, ale ani ona se nevyhýbá občasné antiukrajinské rétorice. Ukrajinci se přitom snaží o vstřícná gesta. Došlo i k opětovnému odblokování exhumací polských obětí z období druhé světové války. Jenže problém spočívá v tom, že polská společnost je v tomto směru do značné míry hluchá a širší veřejnost veškerá gesta nevnímá. A pokud už je zaznamená, tak je často zpochybňuje jako neupřímná a nedostatečná.
V tomto směru bohužel Poláci do značné míry nevědí, co chtějí, a nedokážou ocenit upřímné ukrajinské snahy. Typicky v případě exhumací na Volyni neumějí definovat, kdy bude dosaženo cíle, s nímž budou spokojeni. Navíc se jedná o výhodná témata pro polské politiky, kteří mohou protiukrajinskou rétoriku zneužívat k odvrácení pozornosti od vlastních problémů. A protože se protiukrajinské nálady nad Vislou nevylučují se silným postojem proti Rusku, jen tak nezmizí. A s nimi zůstane i napětí v polsko-ukrajinských vztazích.
ROČNÍK XV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2026