04. října, 2021 Táňa Matelová
Mozaika s Teodorem Romžou v katedrále v Užhorodu. Foto: Wikimedia Commons/Thaler Tamas
Jedním z řeckokatolických duchovních, na něž se snesl hněv komunistické moci, byl Teodor Romža. Letošního 14. dubna uplynulo od jeho narození 110 let. Budoucí vůdčí osobnost řeckokatolické církve na Podkarpatské Rusi (dnešní Zakarpatí) přišla na svět v roce 1911 ve vesnici Velikij Byčkov (tehdy Nadbočko) do poměrně chudé rodiny. Pílí a přirozenou inteligencí však dokázal Teodor Romža zaujmout tehdejšího mukačevského vladyku Petera Gebeje, na jehož přímluvu po dokončení gymnázia v Chustu pokračoval na prestižní Gregoriánské univerzitě v Římě. Tam v roce 1936 přijal kněžské svěcení.
Již během studií se rozhodl utužovat vztahy své domovské církve s pravoslavím. Ty se sice začaly výrazně zostřovat až po převzetí moci komunistickým aparátem, avšak ani za první československé republiky se oblasti Podkarpatské Rusi nevyhnuly spory o řeckokatolické chrámy. Docházelo dokonce i k útokům na řeckokatolické kněze ze strany pravoslavných duchovních, kteří sem emigrovali z Ruska po říjnové revoluci v roce 1917. Ani přes své poměrně agresivní způsoby se však pravoslavná církev nedokázala té řeckokatolické kvantitativně vyrovnat – podle sčítání lidu z roku 1930 se k ní hlásilo pouhých 112 000 věřících ze 725 000 podkarpatoruských obyvatel, zatímco k řeckokatolické církvi patřilo bezmála 360 000 věřících. Svou první církevní misii chtěl Romža uskutečnit v Sovětském svazu. Tento záměr se mu splnil, zřejmě však jinak, než zamýšlel – v roce 1945 totiž Československo podstoupilo Podkarpatskou Rus Moskvě.
To už byl ale Romža v naprosto v jiné pozici. Charismatický duchovní, který rád jezdil na motorce, a – přestože byl zaníceným kuřákem – holdoval mnoha sportům včetně lyžování a volejbalu, byl roku 1944 v pouhých třiatřiceti letech zvolen biskupem Mukačevské eparchie (obdoba římskokatolické diecéze). Ve funkci nahradil zesnulého Alexandra Stojku, známého svým důrazem na sociální otázku a potřeby nejchudších. Po první vídeňské arbitráži v roce 1938 a anexi Podkarpatské Rusi Maďary v roce 1939 Stojka předpokládal, že dojde ke zlepšení sociální politiky. Avšak po zjištění, že se Rusínům zdaleka nedostává stejných práv jako Maďarům, se rozhodl pro naprostou apolitičnost. Tento postup svého předchůdce převzal také Teodor Romža. Při svém projevu na počest osvobození Rudou armádou v roce 1944 neagitoval za připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu, což se od mukačevského eparchy (biskupa) automaticky očekávalo.
Svou reputaci v očích komunistické vlády nezlepšil ani na podzim téhož roku, kdy odmítl podepsat Manifest o opětovném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinou. O to usilovněji soustředil svou činnost na návštěvy jednotlivých farností a přípravy věřících i duchovních na těžkou zkoušku, kterou si pro řeckokatolickou církev přichystal nový režim. Romžův vliv dokládá mimo jiné účast na poutích, kdy se zejména o srpnovém svátku Nanebevzetí Panny Marie navzdory hrozícím restrikcím sešly desetitisíce věřících.
Důvodem, proč pro Komunistickou stranu Sovětského svazu (KSSS) Teodor Romža i samotná řeckokatolická církev představovali nebezpečí, byla jistá spojitost s nechvalně proslulou Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA). Nelze vyvrátit, že mnoho řeckokatolických kněží i věřících s banderovci sympatizovalo a rovněž řada ukrajinských nacionalistů se k této církvi coby protiváze moskevského pravoslaví hrdě hlásila. Stejně tak ovšem není možné pominout skutečnost, že se situace v jednotlivých částech země značně lišila (například provázanost církve s Organizací ukrajinských nacionalistů či UPA v Haliči byla mnohem užší než na Zakarpatí, kde si církev zachovávala apolitičnost a povstalce nikdy oficiálně nepodpořila). Komunistický režim však existenci banderovců využil k masivní propagandě, jež pokračovala také po jejich eliminaci.
Vedení KSSS se domnívalo, že odstraněním biskupa církev výrazně oslabí a věřící se bez většího vzdoru rozhodnou konvertovat k „původnímu“ pravoslaví (tuto násilnou konverzi mimochodem odmítali i mnozí zástupci ortodoxní církve, kteří byli následně zbaveni funkce, vyvezeni do gulagů či rovnou zavražděni, jako kupříkladu Feofan Sabov). Romžovu likvidaci dokonce požadovalo přímo politbyro strany, zejména pak budoucí generální tajemník Nikita Chruščov. Koneckonců, jak ve své publikaci Podkarpatská Rus: osobnosti její historie, vědy a kultury zmiňuje historik a rusinista Ivan Pop, obavy z vlivu charismatického biskupa dokládají také slova pověřence Ruské pravoslavné církve I. Romera z roku 1947: „Biskup Romža musí být co nejdříve za použití té či jiné formy zbaven možnosti pokračovat v tom, aby téměř půl milionu sovětských občanů Zakarpatské oblasti vedl do Říma.“
Svůj tragický konec tušil Teodor Romža již den před útokem, tedy 26. října 1947. Onu neděli byl pozván na vysvěcení chrámu v obci Lavki v bezprostřední blízkosti Mukačeva. Během dne se tam objevila dvě vojenská auta, která vesnicí neustále projížděla, čehož si místní obyvatelé přirozeně všimli. Romžovi tedy cestu zpět do Užhorodu, sídelního města eparchie, rozmluvili. Pozdě večer vozidla zmizela. Zdálo se tedy, že nebezpečí pominulo a cesta se druhého dne obejde bez komplikací.
To byl ovšem omyl. Přestože biskupa Romžu po snídani informovali, že se vojenská hlídka ve vsi objevila znovu, jeho pevné rozhodnutí odjet to již nezvrátilo. Na zastávku, kam ho měl v doprovodu čtyř duchovních dopravit kočár, ale již nedojeli, neboť do nich za obcí v prudké rychlosti narazilo jedno z aut. Z druhého vozu vyběhli muži, kteří začali silně ochromené osazenstvo kočáru (kočí byl na místě mrtev) bít železnými tyčemi. V čele vrahů, členů 4. partyzánské správy NKVD, stál nechvalně proslulý příslušník sovětské rozvědky Pavel Sudoplatov, jenž byl mimo jiné zapleten do atentátu na Lva Trockého. Komando zkušeného sovětského agenta by zajisté svůj plán dovedlo do konce, kdyby je nevyrušil blížící se poštovní vůz, který raněné následně naložil a převezl do nemocnice v Mukačevu. Jakkoliv byl stav biskupa a jednoho z jeho spolucestujících kněze Daniela Bačinského (jehož si zřejmě útočníci s Romžou spletli) poměrně vážný, brzy po operaci se stabilizoval.
Chruščov, rozhořčen z neúspěšného atentátu, se po domluvě se sovětským vůdcem Josifem Stalinem rozhodl povolat šéfa toxikologické laboratoře Grigorije Majranovského, jenž si pro své pokusy na vězních v gulazích vysloužil přezdívku Doktor Smrt. Nyní se jeho zrůdnost měla uplatnit v mukačevské nemocnici…
U pacientů dnem i nocí bděly sestry baziliánky. V té době však do nemocnice nastoupila nová sanitářka, která si říkala Odarka. Mezi sestry ji zavedl sám ředitel. Nasazená agentka NKVD nepůsobila kvůli svým neobvyklým otázkám a přístupu k práci příliš věrohodně, a sestry proto nepřestávaly u biskupovy postele bdít. Při jedné z nočních vizit, jež tehdy ředitel navzdory zvyklostem nemocnice pořádal, vyzval bdící řádovou sestru k odchodu. Odarce se tak konečně naskytla jedinečná příležitost k tomu, aby pacientovi podala smrtící látku. Podle jedněch zdrojů (Ivan Pop, slovenský teolog Peter Borza) mělo jít o injekci, zřejmě jedu typu kurare, podle časopisu Immaculata z roku 1992 (na základě výpovědi otce Bačinského) pak o přičichnutí k jakési neznámé látce.
V každém případě biskup Teodor Romža v noci na 1. listopadu ve věku třiceti devíti let zemřel. Pomsta se paradoxně snesla na hlavní řádovou sestru Teofilii, která byla na základě falešného obvinění ze spoluúčasti na Romžově vraždě odsouzena k osmi letům v sovětských lágrech. Skuteční viníci, tedy uprchlí členové vražedného komanda i nastrčená zdravotnice, trestu unikli. Romžova pohřbu, jenž proběhl 4. listopadu 1947 v Užhorodě, se zúčastnilo 20 000 lidí. Na Zakarpatské Ukrajině se tak jednalo o poslední manifestaci řeckokatolických věřících, jejichž církev byla s konečnou platností zakázána 28. srpna 1949 zrušením Užhorodské unie ze 17. století.
S obdobnými perzekucemi ze strany státního aparátu se řeckokatolická církev potýkala v podstatě ve všech zemích socialistického bloku, když řízené restrikce výrazněji nezasáhly pouze Maďarsko. Na území Československa se snahy o její likvidaci rozeběhly prakticky ihned po druhé světové válce a z hlediska počtu věřících se zaměřily především na východ Slovenska. Koncem 40. let byla ke zničení církve dokonce ze státní kasy vyčleněna poměrně vysoká částka tří milionů korun.
Likvidační akce vyústily v takzvaný Prešovský sobor, dnes známý spíše jako Prešovský lžisobor, jehož cílem bylo pohlcení řeckokatolických věřících pravoslavnou církví. Přestože toto shromáždění (součást takzvané Akce P) bylo prezentováno jako dobrovolné a prosté jakéhokoliv nátlaku, ve skutečnosti se jednalo o frašku. Přítomní duchovní zde oproti delegátům, tj. prověřeným členům Komunistické strany Slovenska, a zástupcům širší veřejnosti tvořili směšné minimum (73 ku 2000). Navíc sem mnozí z nich dorazili pod pohrůžkou násilí nebo neznali pravý důvod shromáždění.
Mezi jeho zásadní požadavky patřilo podobně jako na Zakarpatské Ukrajině odvrácení se od Říma a přechod pod jurisdikci moskevského patriarchátu. Dokonce i Státní úřad pro věci církevní tuto očividnou parodii na sobor ze začátku odmítal uznat, avšak dne 26. května po vynuceném podpisu mnoha řeckokatolických duchovních k potvrzení platnosti nakonec došlo. Tímto aktem katolická církev byzantského ritu právně přestala až do roku 1968 existovat. Za normalizace byla tolerována, nadále však docházelo k represím, k zatýkání a internaci mnoha duchovních.
Další tragickou rovinou soboru se záhy po jeho ukončení stala internace prešovského eparchy Pavla Petera Gojdiče, jenž vždy zdůrazňoval konfesní rovnost. Za války se otevřeně postavil proti režimu Jozefa Tisa a aktivně se podílel na záchraně slovenských Židů (kupříkladu vystavováním řeckokatolických křestních listů), za což mu byl posmrtně v roce 2008 Izraelem přiznán titul Spravedlivý mezi národy. Komunistická vláda však Gojdiče za jeho odvahu odměnit nehodlala. V roce 1951 stanul spolu se dvěma římskokatolickými duchovními, biskupem Jánem Vojtaššákem a pomocným biskupem Michalem Buzalkou, před soudním tribunálem. Byl obviněn z vlastizrady, špionáže a podpory banderovců, za což mu soud uložil doživotní trest. Jeho útrpná pouť vězeními však trvala „pouhých“ devět let. Roku 1960 v den svých 72. narozenin následkem těžkých podmínek, tvrdé práce, mučení a rakoviny plic v leopoldovském kriminále zemřel.
V komunistických celách mnoho let strávil také Gojdičův blízký spolupracovník, prešovský pomocný biskup Vasiľ Hopko. Jakkoliv byla oběma duchovním nabídnuta okamžitá svoboda, jestliže přijmou významné pozice v pravoslavné hierarchii a podpoří přechod řeckokatolických věřících k ortodoxní církvi, oba se postavili kategoricky proti. Hopko se sice svého propuštění dočkal, dlouhý pobyt v kriminále se však na něm silně podepsal a v roce 1976 kvůli podlomenému zdraví zemřel. Pavel Gojdič i Teodor Romža byli v roce 2001 papežem Janem Pavlem II. blahoslaveni, na Vasiľa Hopka přišla řada o dva roky později.
Zatímco památce perzekvovaných římskokatolických kněží se u nás dostává – samozřejmě plně po právu – značné pozornosti paměťových institucí, médií i jednotlivých farností, zničené lidské osudy z řad církve řeckokatolické, nedílné součásti duchovních a kulturních dějin Československa, upadly bohužel v drtivé většině případů v zapomnění. Nepochybně i proto, že z gulagů, kam byli řeckokatoličtí kněží často posíláni, se vracelo mnohem obtížněji. Nicméně ani sebeintenzivnějším pronásledováním a šikanou se církev spojující východ a západ komunistům v žádné ze zemí bývalého východního bloku zničit nepodařilo.
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024