20. února, 2013 Vít Dostál
Bronisław Komorowski vládne s menším patosem než jeho předchůdci. Zdroj: Facebook/Bronisław Komorowski
Ačkoli můžeme polský politický systém řadit svým charakterem jednoznačně mezi republikánské a parlamentní, ve kterých hlavní odpovědnost za vládnutí spadá na vládu, z ústavně-právního hlediska třímá polský prezident ve svých rukou nejvíce pravomocí ze všech jeho středoevropských kolegů. Kromě drobných rozdílů v pravomocech při mechanismu jmenování zástupců do určitých soudních nebo jiných státních úřadů, které ani nemají tak viditelný dopad na běžný politický chod, vybočuje polský prezident především ve dvou oblastech. První je zákonodárná iniciativa. Prezident může vstoupit do legislativního procesu návrhem zákona, což aktivně až aktivisticky všichni soudobí prezidenti činili. Lze říci, že tato prerogativa posiluje prezidentovu legitimitu a jeho mediální obraz, neboť řada jich přicházela s prezidentským návrhem zákona v reakci na nějakou neutěšenou společenskou situaci, a to přesto, že vláda, někdy dokonce ze stejného politického tábora, pracovala na dokumentu podobného znění.
Druhá důležitá pravomoc se týká práva veta, kterým pochopitelně disponuje i polský prezident. Při jeho použití je však znevýhodněna dolní komora parlamentu, která potřebuje k jeho přehlasování třípětinovou většinu při účasti přinejmenším poloviny poslanců. Při těsné koalici a nespolupracujícím prezidentovi vede tato skutečnost buď k neschopnosti vlády prosadit své legislativní záměry, anebo k hledání spojenců v řadách opozice, což má většinou za důsledek další přetváření a „obrušování“ vládních návrhů zákonů. Ačkoli prezident nemá o mnoho více výkonných pravomocí než ostatní středoevropští prezidenti, díky své roli v legislativním procesu může být především v období kohabitace jeho vliv na praktickou každodenní politiku poměrně vysoký.
Jeho legitimitu před občany navíc posiluje přímá volba, která se těší na polské poměry velké oblibě. Volební účast jen jednou těsně nepřekročila 50 %, což je na poměrně apatické polské voliče velmi slušné číslo. V průměru chodí prezidenta v Polsku volit nejvíce občanů ze všech voleb.
Čtenáře může překvapit, že přes poměrně silné postavení prezidenta v současném parlamentním politickém režimu Polska nemá tato pozice příliš silnou historickou tradici. V Polské lidové republice funkce prezidenta mezi léty 1952-1989 ani neexistovala.
V meziválečném Polsku měl nepřímo volený prezident nejdříve do roku 1926 pouze kosmetické pravomoci, které po květnovém převratu posílily, aby se podle ústavy z roku 1935 stal nejdůležitějším článkem výkonné moci. Postavení prezidenta, v té době jím byl Ignacy Mościcki, bylo však iluzorní, neboť byl prakticky pouze vykonavatelem vůle Józefa Piłsudského a po jeho smrti Edwarda Rydz-Śmigłyho, skutečných vládců Polska 20. a 30. let. V meziválečném Polsku tak byl v demokratickém zřízení do roku 1926 prezident slabý a v autoritativním byrokraticko-militaristickém režimu v letech 1926-1939 plnil pouze převodní funkci exponentů reálné moci. Zmíněný Józef Piłsudski, ikona meziválečného Polska, však rozhodně posílil symbol osobnosti v čele státu.
Raně novověké Polsko proslulo označením šlechtická republika, a právě stavy v ní měly rozhodující slovo. Absence dostatečně silné centrální moci však přivodila postupný pád polského státu. Vzpomínky na přílišné vnitřní rozepře vedly po vzniku novověkého Polska v ro-ce 1918 k ustavení funkce náčelníka státu, kterou zastával právě Józef Piłsudski, veterán polského politického boje za národní sebeurčení. V letech 1918-1922 a 1926-1935 byl Piłsudski prvním mužem státu, ať už to bylo dáno ústavou nebo ne. Vedl boj Polska o nové hranice a i proto se těšil vysoké autoritě ve společnosti. Se svým návratem do politiky v roce 1926 vyhlásil program tzv. sanacje (lze vyložit jako ozdravení) politického režimu zmítaného slabou pozicí výkonné moci a trvalými konflikty v parlamentu, který mnohým připomínal anarchickou podobu šlechtické demokracie v posledních desetiletích její existence.
Piłsudski se tedy postavil svojí autoritou nad běžnou politiku a od roku 1926 byl především symbolem, který však různými kanály zásadně ovlivňoval charakter zřízení i každodenní politiku. Díky svému předválečnému angažmá, válečnému přičinění se za obnovu státu a klíčové roli v prvních měsících jeho obnovené existence se stal již za svého života legendou i institucí. Jeho odkaz s oblibou připomínají i současní polští politici. Připomněla vám tato charakteristika osobnost Tomáše Garriguea Masaryka? Symbolickou roli Piłsudského posiluje také místo jeho posledního odpočinku. Je pohřbený na krakovském Wawelu mezi polskými králi.
Odkaz silného muže v čele státu stojícího jaksi nad běžnou politikou, kterou chce zároveň ovlivňovat, následovali i tři ze čtyř prezidentů třetí polské republiky. Lech Wałęsa nastoupil do funkce s étosem hybatele režimních změn. Do soupeření fragmentovaného stranického systému vstupoval opakovaně a často zákulisně. Kromě nezralosti politického prostředí úspěšnosti jeho iniciativního přístupu nahrávaly také ústavní změny, které zanechávaly při interpretaci prezidentských kompetencí řadu nejasností. Aleksander Kwaśniewski byl sice výraznou osobností, a to už proto, že dokázal jako jediný obhájit svůj mandát (dokonce vítězstvím v prvním kole voleb), do každodenní politiky však vstupoval daleko méně. Během jeho působení ve funkci se sice projevovaly určité antipatie spíše osobního rázu, které nezřídka způsobovaly nepříliš dobré vztahy i s jeho bývalými politickými souputníky ze Spojenectví demokratické levice, avšak o aktivismu Wałesowa typu nemůže být největší osobností moderní polské levice.
Svým zvolením v mladém věku (41 let) a stejně tak odchodem z funkce v relativně mladém věku (51 let) postavil polskou levici před nerudovskou otázku. Na domácí politiku, do které však stejně ještě epizodně vstoupil, byl příliš zasloužilý, a v mezinárodní politice mu dostatečně důležitou funkci zatím nikdo nenašel. Odebral se tedy do velmi předčasného poli-tického důchodu a polská levice jeho odchodem zahájila pozvolný a prozatím nezvratný úpadek charakterizovaný mnohaletým hledá-ním nového charismatického lídra.
Zatímco Kwaśniewski se snažil polskou společnost až na výjimky nepolarizovat, jeho nástupce, Lech Kaczyński, byl prezidentem konfliktním. V období kohabitace (2007-2010) představoval prodlouženou ruku opozice a stavěl se proti vládě Donalda Tuska v zahraniční i domácí politice. Držel si vlastní za-hraničněpolitickou agendu a vetoval hlavní reformní zákony z dílny vládní koalice. Právě Kaczyński snad nejvíce pracoval s kultem Józefa Piłsudského. Jeho strana ostatně před volbami v roce 2005 navrhovala zásadní proměnu ústavního uspořádání, přičemž jednou z jejích komponent bylo nebývalé posílení pravomocí hlavy státu.
To dnešní prezident Bronisław Komorowski se svým pojetím prezidentství vymyká dosavadnímu kurzu. Vládne jeho bývalá strana, které při tom neškodí, třebaže se místy jemně zapojuje do vnitrostranického soupeření. Jeho vlastní iniciativy nejsou konfrontační a snaží se funkci vykonávat s menším patosem než jeho předchůdci. Otázku, zda zahájí tradici hlav států držících se své ústavní úlohy a prostých aktivismu vůči vládě, případně zodpoví až první kohabitace s vládou vedenou názorovou opozicí.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025