15. června, 2022 Michal Lebduška
Pomník obránců nezávislosti Ukrajiny postavený po roce 2014 před budovou ukrajinské tajné služby SBU v centru Kyjeva. Foto (oříznuto): Michal Lebduška
Každému, kdo Ukrajinu dostatečně dobře zná, muselo být jasné, že si na ní Rusko vyláme zuby. Navíc vzhledem k jeho dlouhodobému politickému cíli, kterým je kontrola směřování této země, současná agrese absolutně nedává smysl. Ukrajina po roce 2014 je mnohem jednotnější, má velmi silnou občanskou společnost, jež se dokáže velmi efektivně organizovat zezdola. Podařilo se jí v mnoha oblastech úspěšně reformovat a zlepšit fungování státu a v neposlední řadě má nejlepší armádu ve svých dějinách. Ukrajina roku 2022 je tak výrazně odolnějším státem než před osmi lety. I autor těchto řádků byl proto právě z těchto důvodů do poslední chvíle přesvědčen o tom, že se Rusko maximálně pokusí o nějakou menší symbolickou vojenskou akci v Donbasu, jehož část de facto okupuje už od roku 2014.
Proč se tedy Rusové i přes výše řečené do války pustili? Zjednodušeně řečeno proto, že Ukrajinu nepovažují za skutečný stát a Ukrajince za opravdový národ. Stav, kdy k nim není tato země úzce připoutaná, je pro ně nepřirozený. Takto pojatí Ukrajinci se neměli invazi bránit, ale naopak Rusy vítat jako „osvoboditele“. Tím se Rusové chytili do pasti vlastní propagandy a dlouhodobých stereotypů, které se v jejich státě tradovaly. Právě propaganda, stereotypy a dynamika vzájemných vztahů jsou tím klíčovým důvodem, proč Rusové ve skutečnosti Ukrajinu příliš neznají a nedokázali zachytit zásadní změny, kterými tamní společnost po roce 1991 prošla. Kvůli tomu také nebyli schopni realisticky odhadnout, jak Ukrajinci zareagují. Paradoxní na tom přitom je, že obdivuhodné a skvěle zezdola organizované protestní a dobrovolnické hnutí z Majdanu a války v Donbasu už tyto kvality Ukrajinců prokázalo.
Obecně je pro ukrajinsko-ruské vztahy dlouhodobě naprosto zásadní jejich asymetrický a nerovnocenný charakter. Zjednodušeně řečeno byli Ukrajinci téměř vždy v podřízeném postavení, ze kterého se fakticky vymanili až vyhlášením nezávislosti v roce 1991. I potom se ale s řadou reliktů této závislosti potýkali. Ukrajinští intelektuálové, z nichž nejznámější je politolog a publicista Mykola Rjabčuk, často tento vztah popisují jako koloniální závislost a pro postavení své země používají pojmy z postkoloniálních studií. V rámci této závislosti na Ukrajině došlo k velké jazykové rusifikaci a dominanci ruské kultury, která byla ještě v roce 2014 zcela zjevná, a teprve poté začala oslabovat.
Kromě toho ale byla Ukrajina ve srovnání s Ruskem také dlouhodobě mnohem více vystavena evropským vlivům. Zatímco ruská knížectví, která postupně sjednotila Moskva, byla od Evropy odříznuta, na Ukrajinu západoevropské vlivy skrze polsko-litevskou unii pronikaly. Rozdíly ve vnímání vzájemných vztahů se symbolicky projevily už během takzvané Perejaslavské rady z roku 1654, která je tradičně v ruské historiografii vnímána jako sjednocení Ruska s Ukrajinou a od níž se začala odvíjet moderní ukrajinská závislost na Moskvě. Zatímco ukrajinští kozáci pod vedením hetmana Bohdana Chmelnyckého na ní chtěli – tak jak na to byli zvyklí z polského prostředí – s carem Alexejem I. uzavřít smlouvu a žádali spojenectví na rovných zásadách, car kozáky donutil k tomu, aby mu jednostranně přísahali věrnost.
Tento proces postupně vyústil v plnohodnotné začlenění Ukrajiny do Ruského impéria. Jeho vrcholem byla za vlády carevny Kateřiny II. (1762–1796) definitivní likvidace autonomního kozáckého Hetmanátu a zahrnutí většiny ukrajinského území do Ruska po trojím dělení Polska a dobytí Krymského chanátu. V rámci imperiální ideologie se Ukrajina stala samozřejmou součástí ruského státu a Ukrajinci byli jen jednou („maloruskou“) větví velkého ruského národa. Nutno poznamenat, že tuto ideologii do značné míry spoluvytvářely elity z území Ukrajiny, kterých bylo v první fázi existence Ruského impéria díky vazbám na Evropu a tím pádem i lepšímu přístupu ke vzdělání více než těch ruských. Platilo to například pro pravoslavné duchovenstvo.
Zásadní problém nastal v momentě, kdy se začalo rozvíjet ukrajinské národní hnutí. Dokud byli Ukrajinci pouhými „Malorusy“ s určitými „exotickými“ etnografickými zvláštnostmi, tak se mohli lišit a jejich kultura byla dokonce v Rusku módní. Ostatně ukrajinský spisovatel Mykola Hohol, známý pod ruským jménem Nikolaj Gogol, jehož dílo je silně protkáno ukrajinskou tematikou, je považován za klasika ruské literatury. Jenže zhruba kolem poloviny 19. století se definitivně začalo prosazovat hnutí, které považovalo Ukrajince za samostatný a zcela svébytný národ, což bylo pro Rusy, pro které představovala Ukrajina součást jejich země, obrovsky nebezpečné. Ruská integrita a identita se tím totiž ocitla v zcela zásadním ohrožení. Z tohoto důvodu se začaly vůči aktivním členům ukrajinského národního hnutí uplatňovat represe, které vrcholily téměř kompletním zákazem jakýchkoliv publikací v ukrajinštině, jenž platil od roku 1863 přes čtyřicet let.
Výhodou Ukrajiny nicméně v tomto kritickém období bylo její rozdělení. I když se v Ruském impériu, kde má mimochodem ukrajinské národní hnutí své kořeny, rozvoj identity kvůli represím zastavil, mohl nadále pokračovat na západě země v Haliči, která v roce 1772 připadla mnohem liberálnějšímu Rakousku. Pokud ale nějaká osobnost skutečně změnila běh dějin a zásadním způsobem přispěla k emancipaci Ukrajinců (a vzato do důsledků dlouho po své smrti de facto i k rozpadu Sovětského svazu), byl to historik a politik Mychajlo Hruševskyj (1866–1934). Jeho činnost a význam do značné míry připomíná Františka Palackého.
Hruševskyj je autorem monumentální desetisvazkové Historie Ukrajiny-Rusi, v níž představil alternativní historický narativ, který naprosto zásadně zpochybnil ruský výklad a tím i fakticky nárok Moskvy na ukrajinské území. Podle klasického ruského schématu, které bylo nekriticky přijato i na Západě a dodnes je běžně opakováno také v Česku, začíná historie Ruska Kyjevskou Rusí. Jejím dědicem je Moskva, která později začíná „sbírat ruské země“ včetně Ukrajiny. Podle Hruševského je ale tento pohled chybný. Kyjevská Rus představuje v jeho výkladu kolébku ukrajinské státnosti a jejím dědicem je Haličsko-volyňské knížectví na západě Ukrajiny. Další vývoj ukrajinských dějin se pak nese v duchu boje za svobodu a státnost. Rusko se naopak podle tohoto výkladu vyvíjí až později a zcela samostatně od Ukrajiny v jiném geografickém a především pak civilizačním prostoru.
Naprosto zásadní přitom je, že se Hruševského historický narativ stal v ukrajinském prostředí všeobecně přijímaným mainstreamem, který je po roce 1991 i základem školní výuky dějepisu. V tomto mainstreamu hrají Rusové roli hlavního „jiného“, vůči kterému se Ukrajinci v rámci klasické dichotomie „my“ a „oni“ vymezují a budují svou identitu. Tomu odpovídá i přístup k historii 20. století, jenž se v obou zemích zásadně liší. Zatímco v Putinově Rusku je Sovětský svaz stejně jako Ruské impérium nekriticky přijímán jako součást vlastní historické státnosti, buduje se tam kult „velké vlastenecké války“, zamlčují komunistické zločiny a rehabilituje Stalin, Ukrajina se vydala zcela opačným směrem. Základem jejího příběhu je takzvaný národně-osvobozenecký boj, do kterého patří pokusy o vytvoření ukrajinského státu po roce 1917, nacionalistické hnutí z období kolem druhé světové války a sovětští disidenti. Druhým ústředním tématem je ukrajinská martyrologie, jež se točí hlavně kolem uměle vyvolaného hladomoru z let 1932–1933 a má výrazně antiruský a antikomunistický nádech. I v tomto vymezování se vůči Rusku lze hledat logiku toho, proč všichni ukrajinští prezidenti od roku 1991 přinejmenším rétoricky podporovali – do roku 2014 vedle dobrých vztahů se svým východním sousedem – perspektivu evropské integrace Ukrajiny.
To je ale samozřejmě jedna stránka mince. I když se tyto antikomunistické prvky začaly ve státní politice objevovat už v 90. letech, ještě v roce 2013 byla Ukrajina plná tisíců komunistických pomníků a ulic nazvaných po Vladimiru Leninovi a dalších komunistických představitelích. Jejich symbolika sice byla zcela vyprázdněná, ale ve veřejném prostoru běžně přítomná. Toto dědictví definitivně odstranily až události let 2013–2014, jež naopak vedly ke vzniku nové velmi silné symboliky v podobě mrtvých demonstrantů z Majdanu a padlých vojáků v Donbasu.
V rámci toho došlo vedle dekomunizace i například k výraznému přehodnocení historie druhé světové války, která už není „velkou vlasteneckou válkou“ a ruské heslo „můžeme zopakovat“ nahradilo „nikdy více“. Ukrajině velmi pomohlo i to, že přišla o část území s obyvatelstvem, jež bylo více nakloněno přijímat ruskou perspektivu, čímž se definitivně změnil poměr sil na politické scéně. Rusko se tak připravilo o možnost mít do budoucna v jejím čele někoho, kdo by mu byl blízký. De facto to tedy byl sám Vladimir Putin, kdo svou agresí v roce 2014 zásadním způsobem urychlil dlouhodobé tendence, zablokoval možnost „proruských“ hnutí vládnout a obrátil Ukrajinu směrem od Ruska. Nyní tuto chybu ve větším měřítku zopakoval.
Je to tedy úplně odlišné vnímání sama sebe a vlastních dějin, které do značné míry stojí za ruskou invazí na Ukrajinu. Důkazem toho je i loňský Putinův článek, který pojednává o historické jednotě Ukrajinců a Rusů. Právě proto Rusové vnímají rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“ a obrovské trauma. Přinejmenším bez Ukrajiny a Běloruska je jejich stát a národ nekompletní. Pokud by se Ukrajinci vydali podobnou cestou jako Lukašenkovo Bělorusko, které se silně hlásí k jakési neosovětské ideologii, je plně rusifikované a úzce integrované s Ruskem, tak by to nebyl z pohledu Moskvy takový problém a mohli by zůstat „nezávislí“. Ale svébytný vývoj s důrazem na vlastní národní narativ, jenž přímo jde proti tomu ruskému, byl nepřijatelný. Obzvlášť v kontextu navazovaní vztahů se Západem, které akcelerovala oranžová revoluce v roce 2004 a především pak události z let 2013–2014. Proto bylo z ruského hlediska nutné zasáhnout. Přitom po první šokující vlně agrese dalo Rusko Ukrajincům osm let na to, aby se na její další fázi důkladně připravili. Rusové každopádně svým jednáním dosáhli přesného opaku vlastních cílů a místo připoutání si Ukrajiny k sobě ji definitivně na řadu generací ztratili.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025